Nemocnice v odlehlých regionech zpívají před komunálními volbami labutí píseň. Místní politici se voličům zapřísahají, že v té jejich nemocnici akutní péči udrží, po volbách však už nebude důvod zakrývat skutečný stav. Není slušné ohrožené nemocnice jmenovat, i když jich může být okolo dvaceti. Pochybovat o jejich budoucnosti znamená přispět k jejich zániku. O konci některých se ovšem už mluví úplně otevřeně. V Sušici dosud přežívá interní oddělení, z nabídky akutní péče je však poslední, protože nedávno se tam zastavil provoz chirurgie. Plzeňský kraj přispívá deseti miliony ročně na to, aby 24 hodin fungovala chirurgická ambulance, to však lze považovat za předvolební populismus. Jeden chirurg může mít službu, jakýkoli těžší případ stejně musí poslat o třicet kilometrů dál do Klatov.  Nemocnici provozuje soukromá společnost Penta, která se ještě snaží zavést program jednodenní chirurgie. To by však znamenalo vozit pacienty až z Prahy.

„Připravujeme se na to, že Sušice nakonec spadne na kraj. Můžeme z ní udělat dependenci klatovské nemocnice. Může fungovat jako léčebna dlouhodobě nemocných a péči pro místní občany zajistíme v ambulancích, kam budou dojíždět lékaři z Klatov,“ navrhuje řešení Pavel Vepřek z představenstva Nemocnic Plzeňského kraje. Nic lepšího nelze dělat, osmdesát tisíc obyvatel klatovského okresu při současných sazbách pojišťoven dvě nemocnice neuživí.

Expert připouští, že sušická nemocnice mohla přežít, kdyby se něco podniklo dřív. Ukazuje to příklad nedalekého rakouského regionu západní Waldviertel. Bez problémů v něm fungují tři špitály ve Gmündu, Zwettlu a Waidhofenu, i když se velikostí ani počtem obyvatel neliší od klatovského okresu. V první řadě nejde o to, že Rakušané jsou bohatší, ale že jejich politici umějí lépe plánovat. Tři malé špitály si rozdělily potřebné specializace (jedna z nich má iktové centrum pro léčení mrtvic, druhá pokrývá obor kardiologie, třetí hematoonkologii), které se pak doplní obvyklejšími službami. „Co však dnes může nabídnout sušická nemocnice?“ ptá se Pavel Vepřek a dodává: „Nemocnice ve Waldviertelu mohou řešit nedostatek personálu tím, že pozvou české doktory, my však těžko přetáhneme personál z Německa.“ Jedinou možností, jak sehnat lékaře pro Sušici, je přeplatit doktory z jiných nemocnic v kraji a zkomplikovat tím vyjednávání o mzdách jinde.   

Sušickou frustraci prozrazuje autor petice za zachování nemocnice Vladimír Říha. „Nebudu s vámi mluvit, novináři všechno převrátí,“ odmítl dotaz Týdeníku Echo, jak se zhoršila péče po omezení provozu v nemocnici. Pouze si postěžoval, že lidé musí jezdit na vyšetření do Klatov. Objednací doby u specialistů v okresním nebo krajském městě přitom trvají týdny a měsíce.

„To je v okrajových regionech opravdu problém,“ potvrzuje senátor Zbyněk Linhart, který se snaží zastavit agonii městské nemocnice v Rumburku. Lidé se například objednají v Děčíně nebo v Ústí na speciální vyšetření a dostanou termín za čtyři měsíce. Proto zkusí dietu a někdy se stane, že se opravdu vyléčí. Senátor hodnotí rumburskou krizi ve srovnání s případem v Sušici jako vážnější, může být dokonce nejhorší v celé zemi. Rumburská nemocnice obsluhuje Šluknovský výběžek, kde žije padesát tisíc obyvatel a do nejbližších nemocnic v Liberci nebo Děčíně to mají nejméně padesát kilometrů. V Rumburku omezili provoz, zbývající interní a chirurgické oddělení přesídlili do jediné budovy a nabídli holdingu Ústeckého kraje, ať špitál převezme. Tím se minimálně oddálila konečná likvidace. „Možná už jsme se dostali do spirály, kdy rozvrat zastavit nepůjde,“ obává se senátor, že se bude opakovat stejný scénář, jaký dříve zlikvidoval desítky jiných nemocnic. Nejdřív se začnou rušit jednotlivá oddělení, skončí porodnice, následuje chirurgie, interna se omezí na doléčení případů z větších klinik, nakonec i službu první pomoci převezme nějaký špitál z okolí a v budově nemocnice zůstane pár ambulantních doktorů s obvyklou otevírací dobou. Z pohledu Rumburku může být poslední záchranou, že se podobně jako Sušice stane odloučeným pracovištěm nejbližší nemocnice Ústeckého kraje, tedy v Děčíně.

Vyšší platy jako spouštěč krize

Lidé na Sušicku či Šluknovsku vidí na vlastní oči, jak se omezuje dostupnost zdravotní péče. Zdravotní pojišťovny ještě mohou vysvětlovat, že rušením regionálních nemocnic dochází k užitečné centralizaci, kterou moderní nákladná medicína vyžaduje, přesto je jisté, že se mapa zdravotnických zařízení mění živelně bez jakéhokoli plánu. Nemocnice, která nedostane od pojišťoven lukrativní smlouvu, jak se daří zvláště velkým fakultním nemocnicím, anebo ji nepodpoří mohovitý sponzor typu krajské samosprávy, časem spadne pod kola dějin. Zdravotnictví se propadlo do takového nepřirozeného stavu, protože funguje samospádem bez jakékoli snahy něco v systému zlepšit. Ke všemu se na něm stát snaží v posledních deseti letech ušetřit.

Příklady nevhodného šetření nabízejí i velké nemocnice. Fenoménem posledních let se podle lékařů, kteří obvykle hovoří jen pod slibem zachování anonymity, stalo přeposílání pacientů kvůli tomu, aby jim někde jinde předepsali léky. Většina nemocnic má od pojišťoven na léky přísné limity, a pokud potřebuje těžce nemocný pacient odněkud z okresu drahý medikament, jehož cena by vyčerpala týdenní limit celého oddělení, tak ho prostě nedostane. Jedinou možností je sehnat známého v některém z tzv. specializovaných center ve fakultních nemocnicích nebo státních ústavech typu IKEM, které jsou zaměřené na nákladné léčení onkologických, kardiologických nebo třeba revmatických chorob. Při nákupu léků bývají tamní lékaři regulováni mnohem volnějším paušálem a mohou si dokonce vyjednat speciální platbu na konkrétního pacienta. Proto stačí, aby pacienta z okresu převzali, nemuseli by se jeho stavem vůbec zabývat, a jenom mu potřebný lék předepsali.

Nejde jen o zkušenosti pár lékařů, které jsou vytrženy z kontextu. Dostatečně je potvrzují neveřejná data z pojišťoven, která ukazují, jak se platí jednotlivé sektory zdravotnictví. Prozrazují, že špitály se ocitly v pasti, do které je dostala vládní politika a ze které není úniku, pokud se za řešení nepovažuje omezování péče.

Konkrétně loni zaplatily pojišťovny zdravotníkům 267 miliard korun. Z toho nemocnice inkasovaly na provoz svých lůžek i ambulancí, případně za léky pro specializovaná centra, celkem 130 miliard. Vedle toho ještě utratily zhruba 15 miliard za běžné léky nebo zdravotnický materiál, které se vydávají na recepty nebo žádanky. Na první pohled si nemocnice loni nemohly stěžovat, protože jejich příjmy na provoz vyrostly o devět miliard. Ovšem z toho pět miliard pohltilo zvýšení mezd personálu u akutních lůžek, o kterém v roce 2016 rozhodla vláda Bohuslava Sobotky. Ekonomika nemocnic se s tím hned v roce 2017 vyrovnávala jen těžko. Dopady vládního zásahu mapoval Ústav pro zdravotnickou statistiku a informace a z jeho předběžných údajů vyplývá, že mzdy doktorů vyrostly o osm a půl procenta, sestry si polepšily o třináct procent. Ministři Sobotkovy vlády tím snad nechtěli zlepšit efektivitu zdravotnických služeb. Přidávalo se plošně, aby se uhasil požár, tedy zastavil útěk zdravotníků za lepším výdělkem do ciziny nebo mimo bílý sektor. Tento krok z nouze však neprovázelo logické opatření, tedy dostatečné navýšení plateb pro nemocnice, aby jejich ředitelé měli z čeho nové tarify zaplatit. Řada špitálů se proto dostala do prekérní situace. Malým nemocnicím v regionech, které na vyšší platy vůbec nesehnaly peníze, utekli poslední lékaři, které se daří nahradit jenom zdravotníky z Ukrajiny s nejistou kvalifikací. Některé městské a zvláště krajské nemocnice se s nutností zvýšit platy vypořádaly s pomocí dotace. Například Kadaň své nemocnici loni přidala 13 milionů, Kraj Vysočina loni zvýšil dotaci na provoz nemocnic o 30 milionů. Protože stejně se platy zvýšily letos, Vysočina příspěvek zdvojnásobila.

Zbylé čtyři miliardy, které loni zůstaly nemocnicím po odečtení platů, pohltily dražší léky ve specializovaných centrech a inflační zvýšení nákladů na provoz v ambulancích. Už nezbylo na mzdy pomocného personálu, na energie a především na léky nebo materiál. Data pojišťoven to potvrzují. Nemocnice předepsaly pacientům léky, které dohromady stály o osmdesát milionů (tedy o necelé procento) víc než v roce 2016. Na zdravotnickém materiálu, do kterého se počítají také kardiostimulátory nebo kloubní náhrady, se naopak sto milionů ušetřilo.

Loňský nedostatek léků v nemocnicích ještě zdůrazňují údaje Státního ústavu pro kontrolu léčiv, podle kterého se průměrná cena denní dávky léku zvýšila proti roku 2016 o tři a půl procenta. „Ceny se zvyšují, protože se levnější léky průběžně nahrazují moderními medikamenty, které jsou dražší,“ vysvětluje zdražení farmaceutický expert Jindřich Kotrba. Z pohledu pacientů to ovšem znamená, že měli k dispozici o tři a půl procenta léků méně než rok předtím.

Prokletí desetiletých úspor

Zhoršená dostupnost péče může vysvětlit, proč se v Česku po roce 2014 zastavil růst průměrné délky dožití. Před čtyřmi lety měli muži po narození naději dožít se 75,8 roku a loni to bylo rovných 76 let. V případě žen se v témže období prodloužila naděje dožití z 81,7 roku na 81,8 roku. Taková data jsou neobvyklá, protože v 90. letech stačily tři roky k tomu, aby se očekávaný věk dožití prodloužil o jeden rok. Loni došlo k úplně unikátní události, protože poprvé od roku 1990 se očekávaný věk dožití snížil. Český statistický úřad okamžitě přispěchal s vysvětlením, které se používá, když statistiky nevyjdou úplně dobře. „Změnila se konstrukce úmrtnostních tabulek,“ tvrdí oficiální vysvětlení. Viníkem horší bilance může být i skutečnost, že v posledních dvou letech zasáhla Česko silná chřipková epidemie. V každém případě není pochyb, že loni zemřelo nejvíc Čechů od roku 1997 a že údaje za první pololetí letošního roku nejsou o nic lepší.

Není nic zvláštního na tom, když se horší zdravotní stav populace a vyšší úmrtnost vysvětlují snížením dostupnosti zdravotní péče. S tímto argumentem operuje studie OECD s názvem Health at a Glance 2017. Ze srovnání šestatřiceti členských států zjistili experti mezinárodní organizace, že život se prodlužuje v závislosti na změnách ve společnosti. Pokud například lidé omezí kouření o deset procent, prodlouží se průměrný věk dožití o 1,6 měsíce, méně alkoholu znamená prodloužení o měsíc. Zvýšení příjmů občanů o deset procent znamená v průměru prodloužení života o 2,2 měsíce, kupodivu největší okamžitý efekt má zvýšení zdravotnických výdajů. Pokud vyrostou o desetinu, dá se očekávat prodloužení věku o 3,5 měsíce. Lze pochopit, proč právě Češi mohou tímto směrem hledat zlepšení. Konkrétně dostupnost drahých léků je u nás tradičně nižší, například jenom pět procent zdejších pacientů s revmatoidní artritidou má přístup k biologické léčbě, ve vyspělých zemích Západu obvykle třetina.

Z toho pohledu je podivné, proč Česko tuto cestu po vypuknutí finanční krize opustilo a už se k ní nevrátilo. OECD vypočítává, že do roku 2008 rostly tuzemské výdaje na zdravotnictví v průměru o pět procent ročně (podle kupní síly obyvatelstva přepočtené na dolary). Tím jsme se nelišili od ostatních východoevropských zemí, které se rovněž snažily dohnat západní úroveň. Od krize začaly všechny země šetřit, přesto si východní Evropa zachovala průměrný růst o 2–3 procenta ročně. Západní státy se spokojily s jedním procentem. Výjimkou z pravidla byly pouze Česko, Španělsko a Itálie, kde se zdravotnické výdaje nezvýšily, v Řecku a Portugalsku, zemích nejvíce postižených krizí, se snížily. 

Z jiného pohledu je ještě nápadnější, že ze všech evropských zemí jenom v Česku poklesl v posledních letech podíl zdravotnických výdajů, podle OECD ze 7,8 procenta HDP před pěti lety na 7,1 procenta loni. Pokud stál na počátku století tuzemský pacient o 2300 přepočtených dolarů méně než léčení nemocného Němce, loni tento rozdíl dosáhl 2700 dolarů.  

Není nutné s tím souhlasit, ale lze pochopit, že pravicové vlády během krize držely v rámci rozpočtových úspor zkrátka také zdravotnictví. Hlavní otázkou současného zdravotnictví ovšem zůstává, proč oba kabinety sociálních demokratů a ANO s úsporami pokračují, i když se zdravotní stav populace přestal zlepšovat a i když mají k dispozici dost peněz, které ztrácejí v platech státních zaměstnanců, důchodech a dotacích pro podniky. Nemocnice typu Sušice nebo Rumburku se dnes snadno dostanou do situace, kdy už se jim nedá pomoci ani mimořádnou finanční injekcí. Ve stejné spirále, při které klesá kvalita péče, se může ocitnout celé zdravotnictví. Těžko vyloučit, že se v ní otáčí už dnes.