Je vždy povzbudivé, když vysoký představitel země konstatuje nějakou palčivou pravdu, neboť jen tak je nějaká naděje, že se může něco pohnout. Tak před nedávnem prohlásil premiér Andrej Babiš, že Karlovarský kraj je „úplně nejhorší, historicky ve všem“. To se dá vykládat různě, ale třeba taky tak, že se o ten kraj zajímá. Je přece předseda vlády téhle země, takže by měl mít přehled.
Nedávno (23. ledna) uběhl rok od hlasování na zastupitelstvu hl. m. Prahy, kterým se rozhodlo o obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Paradoxně se tak stalo za primátora, který sloupu nepřál asi nejvíc za všech polistopadových primátorů. Během několika měsíců byl sloup vztyčen, a přestože není barokní dílo kompletní, pomalu se na rynku zabydlel, jako by těch sto let absence ani nebylo.
Božena Němcová? Postava z pomníků, obličej z pětistovky, babička babiček, oblíbenkyně senilního Zdeňka Nejedlého a fantom Fučíkův, postava z národního vetešnictví… A přece se na televizní sérii o jejím životě díval rekordní počet diváků a dalo by se říct, že chvíli mohly debaty o ní na sociálních sítích konkurovat i koronaviru. Pro někoho to bylo překvapení, pro jiného moc ne, neboť má-li česká literatura nějakou žhavou hrdinku, pak Boženu Němcovou.
Spisovatel Jiří Kratochvil, který by tenhle článek neměl číst, jednou napsal, že kašna Parnas na Zelném náměstí je brněnská fontána di Trevi, ale ještě dřív, než do té římské vlezl Marcello za Anitou Ekbergovou, tak tady se do ní skákalo cestou ze studentských flámů, a to i v hojném počtu. Předpokládám, že se to děje občas ještě i teď, tedy ne teď, ale když jsou zrovna normální časy, teplo a kašna je napuštěná, protože na takové výtržnosti jsou takové kašny stavěné a vždycky byly, to se nedá nic dělat.
Máma je hlavně moc ráda, že je o Božku takový zájem… To je vzkaz od naší největší znalkyně života a díla Boženy Němcové, profesorky Jaroslavy Janáčkové, který mi byl předán její dcerou Zorou Šimůnkovou.
Táhne se to dlouho, je to otravné, pro mnohé i velmi citelně nepříjemné a pro někoho tragické. Ti poslední ať prosím prominou. Ale z hlediska historických malérů je ten zamořený rok zatím pořád spíš prkotina. Ne, to nemá být pokus to zlehčovat, vyvracet někomu důvody k permanentní a stupňující se naježenosti (máme výstižnější slovo), natož nějak omlouvat zajisté příšernou vládu (určitě je příšerná a lid si ji nezaslouží).
Humanistický brněnský filozof František Matouš Klácel si pravděpodobně od toho výletu sliboval něco úplně jiného, než jak pak dopadl. Pozval paní Němcovou i s dětmi do České Třebové, on byl odtamtud, že si udělají výlet do blízkých lázniček Hory Matky Boží, kde přespí. Možná měl i nějaké klátivé myšlenky… Jenže přijel také jeho přítel Jan Helcelet, který se Boženě líbil ještě jinak než dobrácký Klácel, ba už spolu na jaře něco měli. A tak se stalo, že paní Božena strávila s Helceletem pravděpodobně mileneckou noc „v komůrce ze dřeva“, čehož byl nešťastný Klácel ve vedlejší chatce nechtěným svědkem.
Z Bílovic nad Svitavou, kde jsem hledal lišku Bystroušku, je to do Blanska asi čtvrt hodiny vlakem, přičemž zastávky jsou v Blansku dvě, takže když se mě v Bílovicích v pokladně zeptali, zda to chci do Blanska, nebo do Blanska-města, udiveně jsem se zeptal, zdalipak to první není město, načež paní řekla, že to je taky město, čímž se problém nepohnul o moc dál. Řekl jsem tedy, že jedu do hotelu Macocha, kde jsem měl objednaný nocleh – to v ty dny ještě šlo. Paní řekla, že neví, kde je, ale dá mi prostě lístek do Blanska, a bylo to.
Tito přichycení vzdorující muži (obvykle to jsou opravdu muži, ženy mají jiný druh potřeb) těžko mohou ten nepřirozený, ba nelidský stav vydržet jinak, než že ho budou zkoušet porušovat, než se budou snažit ho různě obcházet, různě se pokoutně scházet a pak se tam tetelit blahem z té radosti, že jsou spolu někde, kde nemají a nesmějí být a kam se ostatní nedostanou.
Po sociálních sítích obíhá mem – myslím, že se tomu tak říká – s fotografií Bernieho Sanderse, kde sedí na židličce, zachumlán v bundě spíš do lesa, zkřížené ruce ve velkých pletených rukavicích.
Před sto lety, 21. ledna 1921, se v New Yorku konala premiéra prvního celovečerního filmu Charlese Chaplina (1889–1977) Kid. Měl ohromný úspěch. Lidé brzy obléhali biografy po celých Státech, a když se film dostal do Evropy, opakovalo se to: Chaplin s ním přijel do Londýna na jaře a byl to triumfální návrat ztraceného syna, v Paříži ho prohlásili za svého, Charlot, Karlík mu říkají dosud.
Moje katolická mise v podřipském vikariátu vrcholila. Bylo půl sedmé ráno, úplná tma, vstal jsem z asketického lože, opláchl se ve farním lavoru s kousky ledu, oblékl se a pak sestoupil prastarým vrzavým schodištěm do setmělého chrámu, kde blikotalo u jednoho postranního oltáře několik svící. V rozestupech tam už stálo několik osob, jedna z nich mi nabídla rozžatý kalíšek, který jsem pak zimomřivě svíral do konce bohoslužby, v níž zbožné hlasy prosily nebesa o seslání rosy.
Miroslav Kalousek složil po dvaadvaceti letech služby lidu poslanecký mandát, což některé lidi možná potěší, jiné asi zarmoutí, těch, kterým to bude jedno, bude méně než u běžného politika či poslance.
Rohový funkcionalistický dům v Dobrovského ulici 15 na první pohled už nevypadá výjimečně: parter je posprejovaný, fasáda opadalá, vchod by potřeboval vydrhnout… Obyčejný činžovní dům na pražské Letné. Ale při bližším pohledu se projeví, že má něco do sebe a že jeho strohost se nevylučuje s kvalitou provedení, kterou naznačují velká okna, vchod s elegantním travertinovým obkladem (bohužel počmáraným), masivní železné dveře se skleněnými výplněmi.
Jednou snad pomine naše pandemie a zase se vrátí starosti a radosti všedního dne. Teď to tak sice nevypadá, ale až zase bude dobře, bude se opět mluvit o Muchově Slovanské epopeji. A zase se bude řešit nerudovská otázka, ach, jaké to klišé, kam s ní a co s ní. Na konci roku ve vší covidové vřavě poněkud zapadlo, že u Pražského obvodního soudu padl rozsudek, že dílo už nepatří městu Praze. Tím dal soud za pravdu žalobci Johnu Muchovi
Zpěv, který vycházel z vnitřku rotundy sv. Jiří na Řípu, patřil ženě, se kterou jsem se měl sejít ve Ctiněvsi. Psal jsem tady před týdnem, že se mi tam ale nepodařilo zastavit drážní krabici, ze které jsem vystoupil až v Mnetěši. Popsal jsem pak cestu na Říp a skončil jsem před rotundou. Teď jsem tam stál a zchvácený uchváceně poslouchal tóny, které vycházely z toho prostoru, a nevěděl, jestli je mám rušit. Potom jsem se odhodlal, vešel jsem a spatřil ženu, která zaujatě, takže si mě nevšimla, provozovala zpěv nějaké půvabné zbožné písně.
Asi nejznámějším (a nejzábavnějším a také nejpodceňovanějším) symptomem onemocnění covid-19 je přechodné utlumení čichu. Poté, co mi byla diagnostikována pozitivita, jsem téměř netrpělivě čekal, kdy se tato věc dostaví. Dostavila se předpisově po čtyřech dnech. Ke svému nosu mohu nyní přiložit cokoli, třeba uzenou makrelu nebo parfém Chanel N°69, je to vždy stejné, jako bych čichal třeba k umakartové desce.
Zemřel televizní režisér František Filip. Se svými prý šesti sty položkami byl dokonalým příkladem režijního rutinéra, kterého si televize, tedy velkofirma na produkci pohyblivých příběhů, držela jako cenný inventář, ať už byl režim jakýkoli.
Miloš Doležal (50), původně básník, rozhlasový redaktor a editor, je v posledních letech hlavně badatel v lidských příbězích z dramatického dvacátého století. V tom není sám, žánr „dokumentárních povídek“ patří trvale k nejoblíbenějším čtenářským formám a v různých podobách (třeba jako „orální historie“) se stále vrací. Tak i Doležalovy příběhy navazují na knížky „lidového čtení“, které kdysi vycházely v edici Magnet a jako „literatura faktu“ se těšily masové oblibě.
Zdá se, že úzkosti se navalily ze všech stran a nemají konce. Koronakrize je jen částí z nich, a kdyby ona nepřišla, jistě bychom se chvěli z něčeho jiného, nejspíš z pokračující klimatické změny. A to hned za dveřmi jsou úzkosti další. Každý si může vybrat podle svého vkusu a založení. Přitom život, aspoň v našich zónách, plyne stále v nějaké docela snesitelné podobě. Není hlad, skoro každý má střechu nad hlavou, lidé nemrznou, člověku nehrozí gulagy. Ale to úzkost neodstraňuje.
Chtěl jsem vystoupit ve Ctiněvsi, tam, kde má být pohřbený praotec Čech, ale pojízdná škatule, ve které jsem seděl úplně sám, se řítila jako splašená krajinou, takže když se ozvalo, že vlak zastavuje jen na znamení, vyskočil jsem a zmateně hledal, kde to znamení mohu dát, jenže to už podřipský expres zrychlil a jako šílený opouštěl Ctiněves a směřoval do Mnetěše.
Psát dojmy z něčeho, co sotva začalo, se nemusí vyplatit, ale na druhé straně, až bude hotovo, už to nebude tak riskantní.
Byla to krásná léta, trochu, vlastně dost bláznivá, brzo se jim taky říkalo Roaring Twenties, roztřesená dvacátá, v Německu Goldene Zwanziger, což je ale vždycky u Němců trochu podezřelé, když jsou s něčím hodně spokojeni.
Zvláště teď v povánočním čase lze docenit, co bychom si počali bez herců. Nějak bychom to přežili, ale byl by to smutný a prázdný svět. A taky samozřejmě bez hereček, bez kterých by to už vůbec nešlo.
Na sever od Brna, asi někde za výletní restaurací Velká Klajdovka, začíná tajemná a bájná říše lesů, vod a strání. Tam v stinných zákoutích u řeky Svitavy, v křovinách tichých a lukách šťavnatých se dosud možná někdy mihne oháňka lišky Bystroušky. Tedy samozřejmě ne její vlastní, ale jejích potomků, jejichž první generaci zplodila s tím decentním fešákem Zlatohříbkem, se kterým se po svatbě raději odstěhovala co nejdál od revírníkovy myslivny.
Kdyby tak soudruzi Husák, Bilak, Indra a spol. věděli, jak jednou bude člověk v jejich „vlastní“ zemi toužit po normalizaci.
Roráty v Roudnici nad Labem. Ten jedinečný gotický chrám, který stál už za Karla IV., voněl kadidlem a blikalo v něm pár světýlek, jež drželo v dlaních několik lidí, kteří se v tom městě na takovou věc sejdou.
Titul rozhovoru je rozhodně míněn jako nadsázka. Petra Nárožného se možná lidi trochu bojí (říká to jeho žena), ale ještě více ho milují. Nebo aspoň mají rádi. Děti, ke kterým promlouvá z kouzelného sluchátka, i starci, ke kterým vlastně taky. Jeden z nejoriginálnějších herců své generace je ovšem znám též jako sečtělý a přemýšlivý člověk, který sice na vývoj světa hledí skepticky, ba se smutkem, ale to ještě neznamená, že je u toho nuda.
Lidi, jako jsme my, přívržence politicky nekorektní teorie o národních povahách, nepřekvapuje současný bordel, který se projevuje údivem nad tím, že hromadné očkování proti covidu se bude muset nějak zorganizovat a zatím nikdo neví jak – a nikdo s tím asi ani nezačal a bůhví, jestli se s tím nějak počítá.
Jednou z mála pražských galerií, které nepostihla koronavirové opatření, je Avoid Gallery na vltavské náplavce. A to díky tomu, že je celá ponořená do prostoru, do nějž lze nahlížet velkým vypouklým oknem. V ní je od září vystavena zvláštní, dalo by se říct magická sešlost tajených soch: jelen, rohaté ženy, jacísi tajemní ptáci, v pozadí barokní krucifix… Výstava se jmenuje Par Force a jsou to díla sochařky Pauliny Skavové, která má zálibu v amatérském boxu, což je na jejích sochách znát.
