Občan zasažený bleskem ve Valdštejnské jízdárně

To je on: Toyen!

Občan zasažený bleskem ve Valdštejnské jízdárně
To je on: Toyen!

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před třemi lety vyšel v tomto časopise rozhovor s kurátorkou Annou Pravdovou (viz Kreslil by Kupka pro Charlie Hebdo?, č. 39/2018 – pozn. red.), která připravila výstavu Františka Kupky, jež se tehdy, jak se říká, stala událostí sezony. A to nejen v Praze, kde je to snad přirozené, ale i v Paříži, kde je to sice taky přirozené, neboť Kupka byl i „jejich“, ale přece jen o dost těžší. Takže i do Grand Palais přišlo na Kupku přes dvě stě tisíc návštěvníků. Anna Pravdová v tom rozhovoru prozradila, že jejím dalším velkým plánem je připravit výstavu Toyen.

Na to jsem poněkud hloupě pravil, že to přece jen bude nutné počítat se skromnějším ohlasem. Kunsthistorička, která tehdy dokončovala výstavu dalšího českého „Francouze“, Josefa Šímy, s tím nesouhlasila, neboť správně řekla, že jednak „doba přeje objevování žen“, a pak že taková výstava „určitě potvrdí, že Toyen patří k nejvýznamnějším postavám surrealismu“.

Kurátorka výstavy Anna Pravdová a Jiří Peňás před obrazem Válka. Polní strašák, 1945. - Foto: Jan Kurel

Možná ještě mohla dodat, že Toyen je vlastně zajímavější než celý Kupka a Šíma dohromady… A když to neřekla ona, protože je to seriózní vědkyně, která takové věci nepronáší, tak to říkám já. Toyen je v dějinách moderního umění, nejen těch českých, úkazem, který tam sice patří, po svém je opisuje a spoluvytváří, ale je přitom výjimečný. Na výstavě šíře, komplexnost a pronikavost jejího díla jasně vystupuje nad obvyklou klasičnost „klasické moderny“. Toyen je dráždivější, nepolapitelnější, tajemnější, emočnější, nápaditější – a tím, snad si to můžu dovolit říct, zamilování hodnější.

Hlasy lesa a jiná strašidla

Jistěže doba přeje objevování žen. I když s Toyen je to složitější, protože ona v umění a asi i v životě právě nestála o to, být vnímána jako „ženská umělkyně“. Záhada jejího pseudonymu, který používala od roku 1923, je známá, tedy neznámá, ale výklad jejího přítele (a de facto exilového souputníka), psychoanalytika Bohuslava Brouka, že to prostě znamená „to je on“, je docela přijatelný a jednoduchý. „On“, bytost bez bližšího určení, za niž mluví dílo. Jsou ovšem další výklady, ona sama (on sám) jednou, to už žil(a) dlouho ve Francii, řekla (říkal), že je le citoyen, tedy občan. Seifert ovšem píše, že si to vymyslel on, napadlo ho to v mžiku v kavárně a nic to neznamená… Jí se to hned líbilo.

To druhé, tedy velikost Toyen v umění, pak dokazuje právě současná výstava ve Valdštejnské jízdárně. Jmenuje se možná trochu lacině Snící rebelka, ale to je asi jediná moje výhrada: obě ta slova jsou vlastně trochu zavádějící. Sen byl jistě důležitým „materiálem“ u ní a surrealistů, bez snů by vůbec žádný surrealismus nebyl, ale u Toyen to byl většinou sen s otevřenýma očima, sen bdělý a vidoucí, ostrý a pronikavý, který vytvářel vize a obrazy opravdu málo „zasněné“, pokud je tím míněna iluzivnost nebo romantičnost. Byly to spíš přízraky než sny, spíš protiklady snění a snivosti. Její nejlepší obrazy, třeba hrozivě magický předválečný cyklus Hlas lesa s animálním předmětem, o kterém se nelze rozhodnout, co to je, zda kus sovy, nebo rukáv, nebo jícen, či snad dokonce rektum, přitom nám ta hrozná věc nezmizí z mysli. Nebo ještě strašnější poválečný obraz Válka, polní strašák, představující lidskou mršinu s rojem včel či vos místo hlavy… Nebo ten něžný dívčí trup zavěšený vzhůru nohama, které se ztrácejí ve zdi, po které cosi stéká, možná menstruační krev (Po představení, 1943). To jsou sny, které když se člověku přihodí, okamžitě vyjekne hrůzou. Až na výjimky malovala Toyen sny, které nás ze snu spíš probouzejí. Byla to její kriticko-magická metoda pohledu na hrozivou skutečnost, kterou těmi znepokojivými obrazy přemáhala.

A také slovo „rebelka“ je poněkud pubertální pro Toyen. Ona jistě „rebelovala“, ale to byla jen jedna část jejího originálního a tvořivého přístupu ke skutečnosti i umění. Byla naopak v něčem víc zralá a dospělá než „rebelové“ kolem ní: v jejím životě a díle je spíš plynulost a pevnost než nějaké revoltování a nervózní vzpírání se společnosti, o kterou vlastně ani moc nestála, protože o ní neměla iluze. Šla cílevědomě za svým, intelekt měla srovnaný s emocemi, nadaná jasnozřivou schopností poznat faleš a klam, slabost a zradu. Musela to být žena především neobyčejně statečná, jednak tím, co tvořila (nebylo zvykem, aby žena přispívala do Erotické revue), ale i skutky: několik okupačních let skrývala básníka židovského původu Jindřicha Heislera ve svém pražském bytě v koupelně. Když pak se v roce 1947 rozhodla zůstat v Paříži, nebyl to útěk ani vzpoura, ale racionální rozhodnutí, že další vlnu totality by se svou nepoddajnou a kriticky založenou povahou nemusela přežít. A když potom s odporem a bezmocí z dálky sledovala, jak se ve vlasti stávají z jejích přátel buď nové oběti diktatury (Kalandra, Teige), nebo její pomahači a kreatury (Nezval), viděla, že se rozhodla správně. Na slabochy a kariéristy ostatně narážela i tam: s velkým Paulem Eluardem, který jí psal kdysi zamilované dopisy, razantně skončila styky, když odmítl připojit podpis na protest proti zamýšlené popravě i jeho známého Záviše Kalandry.

Toyen patřila jistě k nejvýznamnějším výtvarným umělcům surrealismu, srovnatelným s Maxem Ernstem nebo Yvesem Tanguym, to výstava jasně ukazuje. Nebyla to jen „nějaká“ česká surrealistka, ale byla to, především po válce, členka „nejvyššího vedení“ i v samotné Paříži. Není jistě náhodou, že byla tak blízká papeži surrealismu Andrému Bretonovi a že se po jeho smrti v roce 1966 přestěhovala na nějakou dobu do jeho ateliéru. Breton asi neměl bližšího přítele než ji… Ostatně, osobně se znali od slavné návštěvy v Praze v březnu 1935. Takže kdyby mělo být nějaké synonymum pro ten asi nejdůležitější (a nejnamyšlenější) -ismus moderního umění, tak je to Toyen… Ona a André Breton, to je asi nejzářivější dvojice z toho elitního a elitářského houfu lidí, kteří se cítili být, jak stojí v prvním manifestu, „zasaženi bleskem“. Ale je u ní něco, co dogma surrealismu přesahuje, co je obecně umělecké: Breton byl především teoretik, vůdce a pak trochu dogmatický a školometský rétor. Toyen byla básnířka výtvarného projevu, její obrazy mají působnost i bez surrealistického výkladu. Působí i na člověka, kterého nějaké teorie nemusejí zajímat. Udiveně na ně hledí, jako by se právě vyplavovaly i z jeho vnitřního světa, odkud je Toyen uvolnila.

Panna surrealismu

Marie Čermínová, jak se Toyen jmenovala tzv. občansky, je tedy při vší zdrženlivosti, o kterou se chtěl autor článku původně pokusit, zcela fascinující jev a zjev umělecký i lidský. Je zajímavé dívat se na její portrétní i příležitostné fotografie, jichž je na výstavě nebývalé množství, a zkoušet si představit, jak tato nenápadně hezká a nápadně inteligentní žena jde dvacátým stoletím a nechává po sobě stopy v podobě fantastických a magických obrazů, do kterých je ten hrozný i úžasný věk zakletý. Toyen v roce 2021 už není taková tajuplnost, jako snad ještě byla v roce 2000, když se v domě U Kamenného zvonu konala první velká retrospektiva v její rodné vlasti: připravili ji Lenka Bydžovská a Karel Srp. Tehdy to byl návrat dvacet let po její pařížské smrti (9. 11. 1980), tehdy v Československu oficiálně úplně zatajené. Základním zdrojem znalostí o Toyen byla pak právě ta kapitola v pamětech Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa (poprvé 1982), kde píše o „podivné, ale zajímavé dívce“, kterou potkával na Žižkově. Čtenář si zajisté zapamatoval, že nosila kalhoty a mluvila o sobě v mužském rodě, což ovšem neznamenalo, že nevyvolávala v mladých mužích pohnutky milostného druhu. Zamiloval se do ní Seifert a nejspíš i Nezval a další, pak i zmíněný Paul Éluard, Benjamin Péret a možná i Breton. Její oválný obličej rozhodně nebyl bez půvabu a chlapecká stylizace je, jak dívky vědí či tuší, při zachování základní proporce dost dráždivá.

Spekulace o tom, jak to Toyen vlastně měla, zda vztah s Jindřichem Štyrským, od kterého se od roku 1922, kdy se na Korčule seznámili, až do jeho smrti v roce 1943 nehnula, byl jen těsně přátelský, jak sama zdůrazňovala, nechme fantaziím. Nebo s druhým Jindřichem, Heislerem v koupelně… I když je otázka, zda tak eroticky vypjaté dílo, především kresby, které Toyen tvořila, a jednu dobu (zhruba 1930–1932) penisy a vaginy v různém spojení zcela převládaly, mohlo vzniknout bez intenzivní přímé zkušenosti. Ale v těch kresbách, i když jsou to pěkné čuňárny, je i (nebo hlavně) zvláštní humor a nadsázka, možná dokonce panenská. Ačkoli v těchto věcech je vždycky těžké říct, co je vlastně nadsázka. Jisté je, že navzdory kvetoucímu pornoprůmyslu by je dnes na sociálních sítích hned zcenzurovali. Ale na výstavě je uvidíte, pěkně decentně za plentou.

Umělkyně, která nikdy nenudí

Toyen se jako nadpohlavní, sursexuální fantom v mladém věku zjevila na začátku 20. let v kruzích dorostenců pražské umělecké avantgardy. Jakoby bez rodičů a dětství, které v ní ale bylo zakleto, jednak ve tváři, která zůstala dlouho mladá. A pak hlavně v obrazech, kde se dětské motivy objevují vždy, když atmosféra houstne: vedle toho Toyen výborně ilustrovala dětské knihy či knihy pro mládež, a to ne nějak impresivně, ale výstižně, s jistou linkou a výrazem, s nímž by se dnes z fleku stala hvězdou komiksu. Ve středním věku pak dorostla do opravdu heroické osobnosti, kdy přijala důstojnou roli účastnice a svědkyně toho velkého iluzivního hnutí za „osvobození imaginace a snu“, tedy surrealismu. Byla asi nejskvělejším zosobněním toho, čemu se říkalo moderní nebo avantgardní umění předtím, než se z toho stalo klišé, do které se dalo nacpat cokoli, co si tak říkalo.

Toyen byla totiž opravdu umělkyně, a to ještě v tom starém slova smyslu, že něco uměla, že její umění vycházelo z dokonalého zvládnutí předmětu umění, tedy ze zobrazení, ať už skutečnosti reálné, nebo nadreálné. Její obrazy, kresby, objekty, grafiky nesou vždy rysy mistrovské práce, nikdy nenudí, leckdy baví – a zároveň vždy vyvolávají pocit, že se tam děje něco, co má hodně společného s mystériem. Tedy s tajemstvím, magií, zázrakem. Toyen nikdy není školometská, nikdy to není formalistka, nikdy to není suchopár vyčpělé a sebou samé okouzlené moderny, která umění ovládla zvlášť v druhé polovině 20. století. Toyen se proměňovala a procházela různými fázemi, někdy více, někdy méně sdělnými, ale vždy ve své tvorbě zprostředkovávala živou a neodolatelnou záhadu, mystérium. Síla, účinek a intenzita – a přitom lehkost, s jakou se jí to dařilo, nemá obdoby a bude okouzlovat, dokud se z lidí úplně neztratí touha nechat se okouzlit. Možná se jednou ztratí, ale pak už to nebudou lidi.

Toyen: Snící rebelka. Mezinárodní výstavní projekt připravila Národní galerie Praha ve spolupráci s Hamburger Kunsthalle a Musée d​​’​​​​​Art Moderne de Paris. Valdštejnská jízdárna, Praha. Do 15. 8. 2021.

 

23. května 2021