Hledání Polska ve slezském Lanžhotě

Leškovo tajemství v Kamenné Hoře

Hledání Polska ve slezském Lanžhotě
Leškovo tajemství v Kamenné Hoře

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

A czego pan u nas szuka? zeptala se napůl udiveně milá paní, když mi dávala klíč od vymrzlého pokoje hotelu Krokus v Kamenné Hoře. Myslela to dobře, asi jsem byl její první letošní host, navíc se dávalo do deště, studený vichr vanul od Sněžky, okolní hory zahalovaly temné oblaky. Tęskniłem za Polską, řekl jsem napůl žertem a napůl vážně a paní se rozesmála a řekla něco, že to mám hezkou pogodu, a já řekl, že kocham pogodu sudeckou. Paní se zase rozesmála, možná mým pokusům o polštinu.

Ale mně se opravdu už stýskalo po Polsku, nebo vůbec po cestě kousek za hranice, a kam jinam jet dřív než do Polska? A kde je to nejblíž z Prahy na hranice? No asi směrem na Drážďany, ale do Polska se lépe člověk propašuje a předpokládá, že ho nevysadí z vlaku, nepostaví ke zdi a nepošlou do tábora na karanténu. S Poláky se prostě člověk snáz domluví, já měl navíc testy, vakcinaci i protilátky, roušku na obličeji, takže přejezd přes hranice do Sklářské Poruby byl hladký a pak i cesta novým moderním vlakem (Poláci mají modernější vlaky než my) přes Jelení Horu do mezistanice Sędzisław, neuvěřitelné díry, kde jsem hodinu a půl čekal, než se přihrkotal český motoráček, taková ta krabička, která jezdí na trati Sędzisław–Trutnov a člověka doveze do stanice Kamienna Góra. A tam člověk vystoupí a s úžasem, ale ne s překvapením, pohlédne na ruinu kdysi zajisté honosného a krásného nádraží čili bahnhofu, kde ještě prosvítá hodně oprýskaný nápis Landeshut in Schlesien… Tak se totiž Kamienna Góra jmenovala až do 19. května 1945, kdy starý Landeshut převzaly polské úřady. Česky se tomu městu říkalo Lanžhot ve Slezsku…

Ach, Slezsko, Dolní Slezsko, ty země historická, různým způsobem ztracená a zase získaná! Pro „nás“ uzmutá Prušáky už v 18. století, pro Němce ztracená a potopená v roce 1945, ale pro Poláky v tom roce získaná, jak se tomu za lidového Polska říkalo oficiálně, zemia odzyskana, území znovuzískané. To byl státní termín a hlásá ho snad povinně nápis na každé radnici, kde cedule oznamují, že „dějinná spravedlnost“ převedla po deseti staletích tato prý dávná „území piastovská“ zpět do ojczyzny čili vlasti. A s nimi všechna ta města, kdysi bohatá a kvetoucí, protože Slezsko patřilo od středověku k nejbohatším částem střední Evropy, za „českých“ časů se mu říkalo „obzvláště cenná perla v české koruně“ a za Pruska ta území patřila k průmyslově i kulturně nejrozvinutějším, což je na těch městečkách dosud znát. Jenže na straně Poláků byla v roce 1945 opravdu „dějinná spravedlnost“ a právo napadeného, i když o něm rozhodl Stalin, takže i ten dar byl vlastně trochu záludností, neboť jeho úmyslem byl věčný závazek Rusům, kteří ho měli garantovat. Tak Poláci získali hluboko na západ území, které bylo už dávno, od středověku, jen a jen německé, tady, v Dolním Slezsku stoprocentně, takže je to vlastně Německo bez Němců, kteří odsud zmizeli před sedmdesáti lety, nechali zde ta pompézní nádraží, radnice se špičatými věžemi, gotické a barokní kostely a měšťanské domy a také sochy svatého Jana Nepomuckého, jehož kult spojoval Slezsko s Čechy pod jedním barokním nebem. Není městečka, kde byste tady svatého Jana nepotkali, samozřejmě na mostech, ale pak třeba nečekaně, třeba když jsem vešel do kostela v Lubawce, městečku už úplně u českých hranic, česky se jmenovalo Libava, německy Liebau, kde najednou hledíte na velký barokní (první pol. 18. století) obraz pražského mostu se Staroměstskou věží, pod níž právě nalezli mrtvé tělo Johánkovo. A v tom kostele zrovna byla mše, takže kostel byl i v sobotu večer polsky plný, převládaly paní, většinou jistě z rodin, které přišly po válce z polského východu, takže svatí slezského baroka nebyli jejich svatí, ale aspoň je adoptovali a mají se ke komu modlit. To se o prázdných kostelích v našich Sudetech říct nedá. Nejen v Sudetech.

Tak jsem vystoupil v Kamenné Hoře, do nosu mně vstoupil uhelný kouř z komínů starých domů, ta vůně Polska, která je mi milá a připomíná mi dětství, a šel tím městem. Domy polsky oprýskané, omítky zašedlé, ale přitom nějak živější než v českém pohraničí, kde se mnohem víc bouralo. Přešel jsem mostek s Nepomukem přes říčku Bobr a došel k novogotické radnici s povinnou cedulkou o návratu do vlasti. Na historické fasádě výjevy ze středověkého Landeshutu, jehož prosperita byla postavena na tkalcovství a soukenictví. Z pozdějších dob tam zůstaly obrovské textilky, ve kterých se pracovalo ještě do poloviny 90. let. Pak to skončilo, jako u nás na druhé straně. Druhý den jsem se dal do řeči se staršími kobietami (ženami) před Biedronkou, polským hypermarketem (malé krámy se jmenují Žabka, velké Beruška), říkaly, že některé jezdily kousek přes hranice do českých továren. Všechno už je to zavřené. Były fabryki, nie były towary. Teraz towary, nie są fabriky, shodli jsme se. Rozumíte tomu? Nerozumíme, smály se. Polská reakce na rozhovor s Čechem je obvykle smích.

Jedna historická fabrika, původně Mathner und Frahne, z časů slezské textilní slávy je přímo ve městě. Vypadá jako z filmu Metropolis, s mohutnou kopulí, která možná měla připomínat pruskou piklhaubnu, tu slavnou přilbu s hrotem. S nimi na hlavě se tady od Lanžhota dala v květnu 1866 na pochod (tehdy sem ještě nevedla železnice) pruská armáda, která pak vtrhla přes Libavský průsmyk do Čech, což skončilo 3. července rakouskou tragédií u Hradce Králové.

Všechno je tak propletené a provázené. Na Kostelním vršku (Kirchberg), což je takový ostře se zvedající park na okraji města, je památník ve tvaru jehlanu na ten pruský vpád. O trochu výš je vysoký žulový pylon, ten připomíná poslední měsíce války, kdy tady byl pobočný závod koncentračního tábora Gross-Rosen. Tady to bylo hluboké německé zázemí, takže když se na města na západě sypaly spojenecké bomby, stěhovaly se strategické závody sem. Pak je tam alej houfnic, děl, minometů, taky jedno bévépéčko. Ale nejzajímavější je velký model letadla, na jehož vývoji se tady v podzemních štolách pracovalo. To futuristické letadlo vypadalo jako ilustrace hvězdoletů ze sci-fi z 50. let. Jmenovalo se Arado 555 a mělo rozhodnout válku. Mělo být konstruováno tak, aby ho nezachytily radary a bylo schopno s bombami na křídlech doletět přes Atlantik do Ameriky a pak jim to nasolit. Němci, kteří jsou v těchhle věcech velmi dobří, už byli kousek od cíle. Pak to v prosinci 1944 odpískali, neboť museli všechno hodit na východní frontu, která se kvapem blížila. Tudy, přes kopce sudetské, což je termín v Polsku jen geografický a rozumí se jím pohoří od Jizerek po Jeseníky, však nešla. Díky tomu se města jako Kamienna Góra (Landeshut) zachovala bez porušení, takže chcete-li vidět nejzachovalejší německá města, jeďte sem. Zní to podivně, ale je to tak.

Ale na otázku paní z hotelu, co tam vlastně hledám, bych se jí takhle odpovědět neodvážil. A ani by to nebyla úplně pravda. V Polsku člověk šuká Polsko, že ano. Ale co je to Polsko… Polsko, to je třeba výtečná kuchyně, obvykle mnohem lepší, než co člověku přinesou v českých zařízeních standardního typu. Polský standard je vyšší, snad i proto, že se nemohou spolehnout, že jim tam turisti sežerou všechno, co jim hodí na talíř. Musí vařit především pro své, které nějakým blafem neoblafnou. To je moje odborné vysvětlení vysoké kvality a chuti bigosů, žurků, polských burščů a takových orientálních jídel, které si poválečné obyvatelstvo přineslo i sem, na severní stranu Krkonoš. Takže jsem si nechal poradit, že v Kamiennej Góře je to nejlepší v Kawiarni u Leszka. Obsluhovalo se oficiálně pořád jen přes okýnko, ale jakmile jsem promluvil, pozvali mě dál, na Čecha už tam nejspíš čekali od začátku výjimečného stavu. Leszek, chlapík, který jako když vypadne z polského historického filmu, mi přinesl žurek, po kterém se mi už teď, tedy po pár dnech, stýská. Ale tak to obvykle s Polskem mívám.

Příště do Krzeszówa neboli Křesoboru, což byl hlavní cíl cesty.

https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

 

2. června 2021