Člověk netknutý subkulturami posledních let bere do ruky „thriller o českým hip hopu“ Malej NY Přemysla Krejčíka (1991) proto, aby nahlédl do toho tajuplného světa mimo jeho obzor. Autor evidentně s takovými čtenáři počítá, takže jeho text nepostrádá edukativní rozměr a tam, kde je třeba, což je každou chvíli, zasvěceně nezasvěcené zasvětí. Třeba hned na obálce vidíme kšiltovku, které se v knize říká bejska a je to docela důležitý identifikační znak oné subkultury, celé založené na symbolice. V ní má důležité místo také barva oblečení, jíž se odlišují jednotliví členové crew. Crew je kapela, či parta obecně, jak hned v úvodu vypravěč solidárně vysvětlí. Barva (polobotek) pak má důležitou roli v příběhu.

Vypravěč je také členem jedné takové crew, tedy kapely. Jmenuje se Skylla, což je odvozeno od slova skylls, což je „všechno, co kdo kolem hip hopu dělá“. Taky je to jméno „nějaký hodně děsivý obludy z řecký báje o Odysseovi“, takže znamená „dávejte si na nás bacha, zmrdi“. A tahle parta, která tedy provozuje rap (či hip hop), pochází z Nymburka, což je onen „malej New York“, tedy s velkou nadsázkou. Nicméně parta (crew) tam žije tak, jako by byli gangsteři v opravdovém NY, jen je to jako: říkají si G (tedy dží, gangster), holkám bitches (děvky, čubky) a vyhrožují si, že si vzájemně vystřelí mozek z hlavy. Vypravěč se jmenuje Vladimír, uměleckým jménem Dexter, a je to raper, který měl úspěch třeba s textem „brzo tě sejmu, zasraná buzno“. Svůj příběh v subkultuře vypráví s odstupem několika let, neboť mezitím se stalo dost důležitých věcí, konkrétně jeho crew je skoro celá po smrti, její dvě třetiny se zabily v autě cestou z vystoupení. On přežil, ale je z toho „lehce paranoidní“ a má „v hlavě bordel“, protože „dřív lehce experimentoval s různejma kravinama na chemické bázi“. Navíc se dovídá, že za ne zcela jasných okolností zemřela dívka, s níž krátce chodil (chození se realizuje zásadně ničivým „kalením“ a dost neromanticky pojatým sexem), pak ji nechal, ale teď je z toho emočně roztřesený. A navíc mu začaly chodit podivné SMS od jednoho člena kapely, který už by měl být mrtvý. To ho přivede k terapeutovi, jenž s ním probírá jeho příběh.

Ten tím ovšem teprve začíná a je velmi spletitý, přepjatý, zamotaný a v důsledku nesmyslný. Vypravěč se pustí do pátrání po záhadné smrti Julie (spadne z pražského železničního mostu na náplavku) s její drsnou sestrou Alicí, jež mu dává co proto. Jejich pátraní připomene postupy „drsné školy“ americké detektivky s tím, že většinu doby tápeme, oč tam vlastně běží; nakonec se to pěkně po „chandlerovsku“ zrekapituluje a pochopíme, že ten, kdo zavraždil Julii, nemohl být nikdo jiný než zoufalec, který k tomu měl ty nejmenší vlohy (měl beďary, nešel mu rap – a nosil hnědé polobotky).

Oč bizarnější je zápletka, o to je zajímavější kontext navěšený na chatrnou dějovou kostru. Krejčík evidentně ono milieu zná – a dobře o něm píše. A upřímně řečeno: nemají to mladí rapeři lehké… Je to prostředí dost sebedestruktivní a, dovolte to slovo starce: nezdravé, v němž se cirhóza jater či předčasná demence užene jedna dvě. Jeho zásadním znakem je nelítostná agresivita namířená na konkurenci, s níž se vede válka různého druhu, především tzv. beef, což je forma vzájemného urážení přeneseného na umělecký projev. Vše prostupuje velmi ostré mizogynství, kterého se něžné pohlaví samo rádo účastní. Sexuální chování má rysy, z nichž by se aktivisté Mee Too zjevili, ovšem jeho projevy jsou všeobecně sdílené a odvozené od velkých vzorů černošského rapu. Jazyková vulgarita je tím nejsamozřejmějším způsobem dorozumění a ošklivost je povýšena na estetiku, ba právě v rozkladu je spatřována hodnota, ba krása: „Dál od lidí, v opuštěným betonovým monstru, který jako by ztělesňovalo všechno, co dělá město zajímavým: špína, graffiti, anonymita.“

Čtenář (jako já) si může těžko představit protichůdnější „hodnotový rámec“, ale to je jeho problém. Krejčíkova kniha s tím problém nemá. Stojí za to o tom vědět.

Přemysl Krejčík: Malej NY. Thriller o českým hip hopu. Vydal Host, 2020. 280 str.