Projev prezidenta Miloše Zemana k případu Vrbětice musel zaujmout všechny, kteří sledovali vývoj jeho životní kauzy Peroutka. Ta je notoricky známá a známé je o ní také to, že nikdy nebude rozřešena. Článek se nikdy nenajde, jednoduše proto, že nikdy neexistoval. Zeman to ale nikdy neuzná. Nikdy neuzná, že se mýlil, že si s ním jeho paměť zahrála, že něco prostě popletl. To by bylo příliš lidské na jeho pýchu, na jeho bohorovnost, která je bohužel čím dál směšnější, vlastně smutnější: to píše i člověk, který jinak měl sklony ho (někdy) bránit.

Teď má ten člověk trochu škodolibý pocit déjà vu, neboť mu případ Vrbětice slouží jako analogie. Co vlastně Zeman chce? Jenom samé oprávněné věci. Chce, aby se věc pečlivě vyšetřila, aby se nedělaly předběžné závěry, aby se předložily jasné a nezvratné důkazy. Na tom přece není nic špatného! Tak to berme vážně. Zeman nejspíš chce, aby se ve Vrběticích našel třeba kus prstu, který by chyběl jednomu z těch šikulů, když tam (údajně) montovali ten pekelný stroj. Nejlépe článek z prstu levé ruky dole, možná by stačil i levý prst u nohy. Chybí mu genetická stopa nebo podpis, azbukou a plným jménem: zase vlevo dole. Ještě by bylo dobré, kdyby se u toho vyfotili. A pak to dali na Facebook vlevo dolů. Až tento důkaz vyšetřovatelé předloží, Zeman ho možná, po pečlivé úvaze, uzná a nepůjde příště na slavnost na ruskou ambasádu, nebo přijde aspoň pozdě.

Zeman nevylučuje, že se něco stalo, ten výbuch těžko popřít, dva mrtví občané ho sice nijak nedojmou, ale připustí, že zájem dvou rázovitých sovětských turistů o východní Moravu je trochu zvláštní. Ale chce ten důkaz. Až ho bude mít, uzná, že na tom podezření něco je, a jako velitel ozbrojených sil se příště nezúčastní koncertu Alexandrovců. Až tak daleko je ochoten zajít. Nejdřív ale ten důkaz!

Co jiného jsme ale chtěli v té patálii s Peroutkou?! Důkaz. Úplně tu nejjednodušší věc: najít ten článek, který Zeman kdysi viděl, ale pak zmizel. Ale Zeman ho nenašel, nenašel ho ani Ovčáček – a ten se nějak snažil. Našly se články, které se nemusely hledat, ale oni z nich vyvozovali, že Peroutka mohl něco takového jako onen neexistující článek napsat.

Ze skutečnosti, že žádné důkazy nepředložili, nevyvodili tu jedinou správnou věc, že tedy nemohou věc dokázat a že se spletli. Bylo by to příliš lidské. Dokonce by Zemana mohli pochválit i ti, kterými on pohrdá, tak to radši neudělal. Nevíme, co se mu odehrává v jeho mozkovně, ale možná přemýšlí úplně jinak, než by si normálně eticky založený člověk představoval. Že se třeba chyba uzná. Že existuje něco jako omluva. On by to považoval za slabost. Tak ano. Ale teď se mu to jako bumerang vrací. Člověk, který popře jednoduché mravní kritérium (uznání omylu), nemůže očekávat, že jeho (v podstatě správné) naléhání, ať se vše vyšetří, bude bráno vážně, a ne jako vytáčky, mlžení, zastírání. Dříve se říkalo, že k tomu ztratil mravní pouvoir. Oprávněnost.

A tak z toho nedělního projevu zbyde smutný zážitek výjevu na Zemana pozdního sběru. Hovořil k nám rádoby uvážlivý, ale ve skutečnosti silně znejistělý muž v záklonu, který už ani ne znělým, ale lehce se třesoucím hlasem říká věci, které mu mohl napsat robot naprogramovaný na funkci dvanáct minut mlhy.

Říkal banality, které nejsou hodny jeho tak proslaveného intelektu. Říkal je rozvážně, tím svým hypnotickým způsobem, ale pozornost se už po chvíli vypíná, protože je jasné, jak to bude kroutit, kam to povede a co z toho bude. Nic. Byl to pohled na starce, který chce zůstat nad věcí, když se přitom všechno kolem něj hroutí a propadá. Vidí situaci tak, že na něj ušili boudu, což si zajisté myslí, ba je o tom přesvědčen, ale on to už nemůže říct natvrdo, neboť se sám do ní chytil. Sám si ten kout, do kterého ho teď zahnali, stavěl a budoval. U útlocitnějších může vzbudit ještě trochu soucitu, ale to je tak poslední, co je k němu možné vyslat. K prezidentu republiky…