KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Sto let KSČ. Hadí mládě vylezlo z vejce

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Sto let KSČ. Hadí mládě vylezlo z vejce

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Tak přesně před sto lety naši pradědové a prapradědové a také trochu prabáby a praprabáby zakládali v Karlíně bolševickou stranu komunistickou. Byl sice květen, ale ozařovaly je plameny října, které šlehaly z té země naděje, z té země východní, kde Ivan Lenin vyhnal popy a pány a buržousty a reakční intelektuály a podobnou svoloč, přičemž to vyhnání se hodně podobalo masové vraždě a genocidě vlastního obyvatelstva, v nichž se pak v té zemi budoucnosti ještě desetiletí pokračovalo.

To sice naši „rakousky“ civilizovaní pradědové a prabáby tak úplně daleko zajít zprvu nechtěli, tady ve střední Evropě přece jenom ty poměry byly spořádanější a usedlejší, ale trochu zatočit s měšťanstvem a dalšími přežilými vrstvami, to by jim proti srsti nebylo. Na revoluci to ale už v tom roce 1921 nevypadalo, po válce tady byla nová republika, kterou mnozí lidé považovali za svou a věřili, že když se ten stát bude slušně a podle práva řídit, bude to dobré pro všechny. Třeba takový Čapek nebo Peroutka psali velmi dojemně o tom, že nelze zavírat oči před sociální nespravedlností a nouzí, ale ta nezmizí, když se společnost rozbije a zničí, protože poměry, které nikdy nejsou dokonalé, je třeba léčit a společně zlepšovat.

To ovšem ti radikálové z Karlína neuznávali, ti to měli za měšťácké kecy a sentimentální tlachy buržoazní inteligence, se kterou taky jednou udělají krátký proces. V tom je podporovalo docela velké množství jiné inteligence, třídně uvědomělé, především moderně a avantgardně smýšlející a vypadající umělci, kteří naopak věřili, že ta revoluce bude dobrá věc a zábava a že Marx a Lenin na to kápli, a když se bude svět řídit podle nich, to pak bude celé lidstvo žít v blaženosti. A když se podle toho řídit nebude, je to stejně jedno, protože oni odhalili železný řád dějin a ten prostě platí, ať se to komu líbí, nebo ne. A to bylo pro mnohé hrozně uklidňující, protože lidé většinou chtějí něčemu pevně věřit a být přesvědčeni, že jsou na správné straně. A komunismus se vždy vyznačoval tím, že on ani jinou možnost nepřipouštěl, a když mu někdo nevěřil, pak jen proto, že ho ještě dostatečně neosvítil duch rudý, k čemuž po dobrém i po zlém mělo brzy dojít.

A tito umělci skládali pro stranu velmi působivé básně a psali i velmi přesvědčivé knihy, za které se pak někteří z nich ve druhé polovině života styděli. To se pak opakovalo znovu v 50. letech, kdy se komunisté skutečně dostali k moci, přičemž mnozí z těch, kteří byli předtím u zrodu té partaje, toho litovali a byli rádi, že vůbec jsou na svobodě anebo naživu.

Zvláštností té strany totiž bylo, že ona neodpouštěla a svým odpadlíkům se mstila doživotně. Z ní nikdo jen tak odejít nemohl, natož jen tak sám a dobrovolně, jen ona sama vylučovala, přičemž odpadlíci byli nenáviděni o to více, že do strany kdysi patřili. Mnozí si už tehdy všimli, že strana se podobá spíše náboženské sektě, která se řídí svými dogmaty, má své svaté knihy, které čtou jen podivní mudrcové a hloubají nad nimi zcela teologickým způsobem, jemuž jiní nerozumí a mají to za podivnou scholastiku a hatmatilku, ale to nebránilo tomu, aby se to nerozšířilo jako cholera mezi inteligencí, která má k tomu sklony.

A samozřejmě měli věřící komunisté také svého papeže, ne sice v Římě, ale v Moskvě, kde se obnovila imperiální Byzanc se všemi průvodními jevy, třeba že se všichni klepali hrůzou, kdy na ně přijde řada. A k tomu papežovi se už tehdy klaněli i naši Gottwaldové po pás a jezdili se tam učit, jak zaříznout buržoazní demokracii pod krkem, což mohli tehdy ještě docela svobodně hlásit v parlamentu, protože byla ta demokracie a prezident Masaryk si o nich sice myslel své, ale věřil, že demokracie je diskuse. Tak se s nimi mělo diskutovat, čemuž se lidé s charakterem, jako mají komunisté, vždy jen smáli.

A tak se ta strana měla docela dobře k světu, ne že by někdy měla šanci podstatněji uspět ve volbách, ale bylo o ní slyšet a hlásilo se k ní hodně vlivných lidí a i nekomunisté říkali, že je dobře, že něco takového tady máme, že to k demokracii patří a že to ta demokracie vydrží.

Ale tehdy před sto lety to byl jenom začátek, to se z toho hadího vejce teprve vyklubala ta malá mrcha, která pak prošla různými mutacemi a proměnami, až se z ní stala po převzetí moci státostrana, která si do ústavy napsala, že je vedoucí silou společnosti a tak to bude navěky. Ale to už je řeč o té zločinecké organizaci, kterou my starší máme v paměti jako dosti odpudivou mafii, do které lezli hlavně ti, kdo měli žaludek na to, z toho státu něco urvat.

Před těmi sto lety o sobě komunisté s dojetím mluvili, že nejsou jen tak nějakou novou stranou, ale že jsou předvojem čili avantgardou nového života, což byly fráze, které jim vždy šly. Ve skutečnosti byly klubkem malých hadů, které by bylo nejlepší hned utlouct lopatou. To se mělo před těmi sty léty stát. Ale stát se to zároveň nemohlo, protože takový byl železný řád dějin a ten platí a my se těšíme, jakým směrem se nové mutace komunismu, té zhoubné představy o nápravě lidstva, budou šinout dál. Těšíme – a trochu třeseme.

16. května 2021