Vyvrácení předsudků o pominutelnosti zastávky před Plzní

Mistři na radnici rokycanské

Vyvrácení předsudků o pominutelnosti zastávky před Plzní
Mistři na radnici rokycanské

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Hned jak se vyjde z rokycanského nádraží, zbystří milovník antiky pozornost, neboť první, co uvidí, je vysoký pylon s postavou nahého bojovníka, jenž klesá v heroické póze skolen, avšak krátký meč a štít stále pevně svírá. Někdo by si také mohl myslet, že zde na sloup umístili indiána z kmene Irokézů, neboť jeho hlavu zdobí podélný chochol, který pak zpopularizovala známá subkultura. Ale to je řecká přilbice a on je bojovník od Thermopyl, k němuž se Rokycanští přihlásili nápisem ROKYCANY SVÝM HRDINŮM. Pylon byl vztyčen roku 1922 z podnětu pana lékárníka Chrže, jenž přišel v nedávné válce o syna. Autorem byl plzeňský sochař Otakar Walter. To pro pořádek.

K příbuzným, přímým či nepřímým, těchto hrdinů jsem se dostavil krásného, ale studeného jarního dne, kdy na Masarykově náměstí kvetly mandlovníky nebo sakury nebo nějaký takový růžově se projevující strom a blízké vrchy, jimiž tady končí (nebo začínají) Brdy, se třpytily ve stříbrném větru. Měl jsem dlouho názor, že Rokycany jsou opomíjeným městem, takovou pominutelnou zastávkou před Plzní, což jsem si chtěl potvrdit, nebo vyvrátit. Byl jsem tam naposled před dvaceti lety, to pršelo a bylo šedivo, já to město procházel s jednou osobou, která ten smutný pocit zesilovala, i když za to spíš nemohla, stejně jako ty Rokycany. Už i Ottovy Čechy o nich před sto padesáti lety psaly, že je to město bez „výraznějších historických památek“, neboť „vzaly v mnoha případech za své častými nepřátelskými vpády i četnými požáry“. Na milost bylo vzato jen náměstí s radnicí, mariánským sloupem a kostelem Panny Marie Sněžné. Já bych ještě pár věcí přidal, ale k tomu se snad dostanu.

Můj plán byl prostý: rychlý náhled města a pak to vezmu zpátky k nádraží a po modré značce projdu jižním předměstím, přecházejícím v průmyslovou zónu, minu bez povšimnutí demarkační linii a vylezu na rekreační kopec Kotel (575 metrů), na němž postavili před pár lety rozhlednu, z níž shlédnu vlídné údolí rokycanské. Pod kopcem mne bude čekat tělocvikář Lahučký, známý z výpravy na Šumavu (viz Týdeník Echo č. 49/2020), s nímž budu pokračovat v dobývání brdských vyvýšenin a homolí.

Takže jsem pronikl do města, ovšem s přátelským úmyslem, jenž se projevil třeba tím, že jsem si zakoupil kávu a koláč v jedné polozavřené cukrárně a posadil se s tím na hlavní náměstí na lavičku pod onen mariánský sloup na půli vzdálenosti mezi kostelem a radnicí. V rohu náměstí stál skelet socialistického obchoďáku Žďár, který se tak jmenuje nikoli kvůli příchylnosti Rokycanských ke Žďáru nad Sázavou, nýbrž proto, že ono jméno nese druhý větší kopec nad městem, dost slušný masiv, oblíbené výletní místo již v době halštatské, kdy si tam západočeští Keltové zřídili oppidum. Zbylo tam po nich několik navršených řad kamení a zvláštní druh lišejníků. Tam však teprve s tělocvikářem vylezu.

Zatím jsem z kelímku srkal cappuccino (když mu říkají kapúčo, tak vždycky skoro padnu) a pojídal koláč rozhlížeje se po domech. Nevypadaly nejhůř, vlastně se mi to v Rokycanech docela dost líbilo, a to i přesto, že v září 1784 město kompletně vyhořelo, takže to jsou vlastně novostavby. Naštěstí je komunisté stačili zbourat jen na straně, kde pak koncem 80. let postavili ten Žďár. Některé domy byly s lepší fasádou, na jednom vystupovala písmena „Rokycanův dům osvěty“.

Samozřejmě Jan Rokycana, kališnický biskup Jan Rokycana… Přijet do Rokycan a nezavadit o Rokycanu, toť věc nemožná. Potlačil jsem nutkání udělat sociologický průzkum na rokycanském náměstí, jestli občané vědí, jakého mají rodáka, odhodil kelímek a vyrazil rovnou na radnici za Rokycanou, kterého tam mají, jak jsem věděl, namalovaného od Alfonse Muchy. Zaklepal jsem na dveře sekretariátu, vstoupil, spatřil mladou ženu, před níž jsem odhodlaně vykoktal přání spatřit mistra Rokycanu před koncilem. Žena na mne pohlédla zpoza roušky vlídně a pravila, že to není problém, vytáhla ze šuplíku klíč a už jsme kráčeli do obřadní síně. Obraz, který Mistr Mucha namaloval pro Rokycanské v roce 1933, je v průčelí, takže celé generace heterosexuálních párů skládaly občanský slib manželský před středověkým utrakvistickým teologem. Na onom výjevu je znázorněn jako mladík, jemuž se zrovna následkem průvanu rozsypaly pergameny. Onen průvan způsobil průvod nastrojených penzistů, kteří vnikli do gotické místnosti, plné středověkých postav. Mají to být vysoce postavení papeženci, kteří se snaží Čechy v čele s Rokycanou přesvědčit, ať se neurážejí a vrátí se debatovat na basilejský koncil. Přesně se to mělo odehrát 7. února 1433 a je to docela zábavná historka, pokud člověka trochu baví středověké spory o eucharistii a takové věci. Šlo tam v podstatě o to, jestli si Češi nechají nadávat do kacířů a jestli ta druhá strana si nechá rozvrátit církev a feudální společnost…

Stál jsem tam a hleděl na obří plátno a ve snaze učinit něco jako vtip řekl, že to se asi Muchovi už nehodilo do té Slovanské epopeje, ale pro Rokycany to bylo dobrý. Inteligentní žena tuto nejapnost přešla a řekla, že je to dost jiný styl než ty Muchovy plakáty. Souhlasil jsem a řekl, že by bylo asi lepší, kdyby to namaloval s těmi ornamentálními makarony a ženami v secesních pózách, ale hezké je to i tak a aspoň jim to nevezme Ivan Lendl. Žena na to z povinnost kývla, myslela si asi své. Pak jsme se vraceli do sekretariátu, jenže dveře byly zamčené: mladá žena si nevzala klíče a pan starosta, který měl kancelář trochu hlouběji, odešel na oběd. Navrhl jsem, že dveře vyrazím, a začal jimi cloumat, načež mladá žena toho měla už dost a řekla, že si nějak poradí. Odporoučel jsem se, čímž skončilo mé dobrodružství na rokycanské radnici.

Vyšel jsem ven a pokračoval v okružní chůzi Rokycany. Jan, jemuž začali říkat Rokycana, až když už v Rokycanech nebydlel, se tady někde narodil koncem 14. století. Jeho otec byl kovář, on tady chodil do školy (asi ne waldorfské) a snad chvíli byl i v augustiniánském klášteře, který tady do husitských válek byl při kostele Panny Marie Sněžné; kdyby v roce 1784 nevyhořel, byl by gotický. Taky tady svou dráhu výřečného advokáta začal Jan Kalvoda, jehož mladistvě hustý knír musel být ozdobou rokycanských poměrů, a nemohu zapomenout na zpěvačku Věru Bílou, jejíž početné příbuzenstvo zajisté oživuje kolorit rokycanských panelových sídlišť.

Míjel jsem městské koupaliště, jevilo se tak velkoryse, že jsem pojal úmysl se sem v létě dostavit. Ta krása, zajet si na koupaliště do Rokycan, až budu penzista a budu mít dráhu zadarmo, snad to zatím nezruší, budu sem jezdit každý den… Rozradostněn touto představou jsem vystoupal na sráz, ohraničující město ze severu. Mladík v oranžové bundě tam sbíral do pytle odpadky a já se k němu s euforickým pocitem, že udělám něco pro Rokycany, přidal. Chvíli jsem tedy sbíral s ním, hoch mi nebránil, i když se asi trochu divil. Vydrápal jsem se i pro jednu PET lahev na zvlášť nepřístupné místo, kam se mladík nechtěl pustit. Já mu lahev přinesl a mladík už znejistěl a pro jistotu se dal jiným směrem. To byl však už můj poslední zásah do rokycanských poměrů. Obloukem jsem se vracel k nádraží, minul místo, kde za třicetileté války byl zdecimován pluk Madlonův, což je historie, kterou si každý může vygooglovat sám pro sebe, mně stačí, že jsem šel kolem další pozoruhodnosti rokycanské. Už jich vlastně bylo dost. A to jsem měl před sebou ještě výstup na Kotel… S chutí jsem se vydal jeho směrem.

Poznámka: Kelímek jsem neodhodil, nýbrž umístil spořádaně do odpadkového koše. Rovněž tak o tom Muchově obraze jsem se vyjádřil jen v duchu. Zajímavý je však pomník s bojovníkem od Thermopyl, neboť neodpovídá typologii českých pomníků padlých za první světové války. Antické motivy umírajících hrdinů jsou typické spíš pro pomníky míst s německým obyvatelstvem. Rokycany však byly vždy téměř výhradně české město s několika německy mluvícími židovskými rodinami.

www.jiripenas.cz/fotoblog

5. května 2021