Jarní cesta z Lipan přes Třebovli do Klášterní Skalice

Nahlodané dějiny na Podlipansku

Jarní cesta z Lipan přes Třebovli do Klášterní Skalice
Nahlodané dějiny na Podlipansku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Co marně hlodalo století patnácté, věk dvacátý vítězně dokonal.“ Četl jsem nápis na cedulce, kterou na lipanský památník umístila v roce 1919 za „vítěznou demokracii sokolskou“ Česká obec sokolská. Písmo bylo ještě pěkně secesně zdobné. Hlodalo? podivil jsem se. Ale lidé se dřív vyjadřovali zajímavěji, tak proč ne hlodalo? Pak jsem si sundal zamlžené brýle a zaostřil ještě jednou: bylo tam obyčejné „hodlalo“.

Minule jsem psal, že mohyla připomíná pepřenku, zblízka spíš obří čípek, ale dál bych to nerozváděl. Když se 11. září 1881 za účasti vůdců národa (řečníkem byl Eduard Grégr, radikál mladočeský) památník odhaloval (z hrdel zástupů se po odkrytí ozvalo Ach! nebo možná Hrome! či Mordyje!), byl to určitě velký okamžik. „Ó místo bezmezného zármutku, přehořké slzy v proudech po věky tě budou omývat!“ stojí tam na jiné ceduli, kterou kupodivu dosud neodnesli sběrači kovů. Bylo to aspoň tehdy míněno trochu vážně? Chodil sem někdo opravdu slzami omývat bojiště lipanské? Štkající lid Podlipanska se vyčítavě ohlížel po tom mírném návrší, utíral si uslzené zraky a smrkal do kapesníků. Ty prokletá horo, ty symbole nesvornosti, ty hrobe nadějí (tedy „hora“ je to jen na poměry kolínské roviny), cos to způsobila!? Nebýt tebe, mohli jsme už v 15. století tu míti myšlenku sokolskou! Možná i JZD a státní statky. Místo toho jen zmar a beznaděj: doba poděbradská, Jagellonci a tak dál. Pak ta Bílá hora. Celé české dějiny nahlodány… Lipany, Lipany, co jste to způsobily! „Dokonáno jest“ zvolal tady někde Prokop Veliký, poslední vůdce táboritů, a odebral se na věčnost. Jak se v románu, který jsem kdysi četl a teď nalistoval, píše: „Z boku ho zasáhl okovaný cep. Mohutné tělo táborského polního hejtmana přepadlo přes vůz…“

Scházel jsem v zadumání cestou od mohyly do vesnice Lipany – minule jsem psal, že jsem kdysi na záložce knihy Kolínsko popřel její existenci, teď jsem se blížil k oběti svého zločinu. Vstoupil jsem do ní a zalekl se, že si můj omyl vzali k srdci a vesnici opravdu zrušili. Všechno zde bylo v troskách, omšelé, otřískané a bez ladu. Tak zoufalou vesnici těžko pohledat, a to i na dost ubohé poměry středočeské. Většina stavení připomínala ruiny, jako by se tu dávná bitva prohnala přednedávnem, náves rozježděná, zahrady zarostlé a zaplevelené, kaplička polozřícená. Na to, že tu měli tak slavnou bitvu, upomínala jedna velká kompletně zrezivělá plechová cedule, na které šlo přečíst pouze „HUSITI – průběh hnutí“. Jediná lepší stavba stála na začátku vsi, cosi jako menší zámeček s věžičkou, ale také byl zpustlý, opuštěný, zarůstající křovím. To je dvůr, ve kterém se hledal Prokopův hrob – Žižkův nástupce, velitel božích bojovníků, kněz a armádní generál v jednom. Po bitvě zmizel, nejspíš zahynul na bojišti, ale jeho tělo se nenašlo, v (před)minulém století se hledalo v každé kosti, kterou sedláci tady na polích vyorali. Ptát se na něj tady v Lipanech jevilo se mi zbytečné. Přiléhající stavení vypadalo jak obývané lidem jeskynního typu, který si při prvních jarních paprscích vytáhl houně z pelechu. Pár podezřelých psů na mne pro jistotu zavrčelo. Jakási kletba spočívala nad vsí, trnul jsem při myšlence, že jsem se na ní neblahým zápisem, který se změnil v proroctví, podílel.

Opouštěl jsem vesnici v ponurých myšlenkách a směřoval do sousední vsi Třebovle. Krajina se jemně vlnila a vrněla nadějí na příchod jara. Miluju tento krátký čas a těším se z každého náznaku, že zima končí a zase se může začít nanovo, s touhou se znovu nadechnout, zahřát kosti, provzdušnit plíce, promnout oči. Tak jsem vkráčel do Třebovle, malé obce, jež se zpočátku jeví zcela nezajímavá, ale to bylo jen první zdání. Čím víc jsem pronikal do jejího nitra, tím víc mi odhalovala půvabů, byť středočesky skromných: člověk se u nás raduje z maličkostí, z prostého dřevěného plotu, z natřených vrátek, z domku nezprzněného chemicky řvavou barvou, či prostě jen z toho, že se něco nehroutí nebo není z plastu. Srdce mi zaplesalo, když jsem viděl několik obyvatel, jak se rýpou v záhonech a zřejmě do nich vkládají cibulky, z nichž již brzy vyraší květy. Neudržel jsem se a jednoho takového zahradníka jsem pozdravil svižným zvoláním: „Zdar vaší práci!“ Muž se ohlédl, co za vola to jde jeho obcí, a pokýval hlavou a dál se skláněl k hlíně.

Nejhezčí částí Třebovle je shluk starších staveb v dolní části obce – hlavně kostel svatého Bartoloměje, apoštola, kterého stáhli z kůže jako krále Midase. Krásný kostelík tady na mírně vyvýšeném místě stojí od časů Přemysla Otakara II. (první zmínka 1252), samozřejmě že trochu změněný, ale starobylost je patrná. Uvnitř jsou odkryty gotické malby, které pod omítkou přečkaly věky: a přečkaly nespatřeny i mou návštěvu. Z opravené fasády zírá boží oko a pak nějaká naducaná tvář, možná zazděný husita (nebo husity zazděný katolík). Krásná prostá zvonice s márnicí, ve které už asi dlouho nekonzervovali nebožtíka. Kolem kamenná zeď, takže dohromady vše tvoří úchvatný, to nepřeháním, celek. Vstoupil jsem dovnitř, usedl na zápraží a těšil se, že se dá konečně takový úkon provést. Snad jsem i usnul, všude byl dokonalý klid a mír, taková krajina po bitvě, po všech možných bitvách, i těch úplně nedávných.

Vymrštil jsem se po chvíli vědom si toho, že mě čeká ještě několik zastávek. Hospoda na návsi byla ostatně zavřená, evidentně již mnoho let. Nahradilo ji, ovšemže nedokonale, řeznictví, jehož velikosti jsem se podivil. Naproti mu mohla konkurovat, ale jen velmi symbolicky, výklenková kaple s Janem Nepomuckým a andílky, o níž jsem si přečetl, že patří k nejstarším sochám světce v Čechách: to jsem uznal za pozoruhodné a Třebovle ještě stoupla v mých očích. Prostý zámek jsem minul pohledem, zdál se mi nějak pokažený, ale byl jsem rád, že stojí. Vedle stojící tvrz vzala, jak jsem se dočetl, postupně za své, zbyla po ní jen fontána, podivný květ na okraji Třebovle.

Ale nejpodivnější věc stojí uprostřed Klášterní Skalice, kam jsou to z Třebovle asi tři kilometry. Pěkně po silnici si kráčel výletník, po pravé straně královská Kouřim. Blížil se na místo, kam 13. října 1357 přijel sám císař Karel IV., aby zde na nejvyšší úrovni, za účasti arcibiskupa Arnošta z Pardubic, budoucího arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, kancléře, důvěrníka a rádce Dětřicha z Portic, prostě crème de la crème království, provedli úkony (poklepali na základní kámen?, přestřihli pásku?) k založení cisterciáckého kláštera, u kterého měl vyrůst největší chrám v zemi, pětilodní stavba, která byla tak důležitá, že na ni byly „uvolněny kapacity“ z probíhající stavby Svatého Víta. Jsou různé teorie, proč zrovna ve Skalici mělo něco tak mohutného vzniknout, snad že tu byl kámen na stavbu, snad že se tu líbilo tomu Dětřichovi, který byl z Branibor, což je také taková placka… Ale třeba se to záhadným jeví až dnes, kdy je to úplná díra. Klášter dostal jméno Ad Gratiam beatae Virginis, K Milosti Panny Marie, a byl to poslední cisterciácký klášter založený ve střední Evropě, s ním velké časy té asi nejgotičtější řehole končí. V podobě, jak si to představovali ti muži kolem Karla IV., existoval šedesát let. Pětilodní chrám Panny Marie byl vysoký třicet metrů, vcházelo se do něj z konventu, kde začátkem 15. století žilo padesát mnichů. V dubnu 1421 přitáhli ke klášteru husité, a co mohli, zničili. Klášter se pak několikrát obnovoval, ale měl smůlu definitivní za Josefa II. Opakovaně byl devastován a rozebírán, konvent se změnil na stodoly, teď je z něho ruina, ve které by jen oko velmi pozorné odhalilo něco vznešeného. Z chrámu, na kterém pracoval Matyáš z Arrasu a Petr Parléř, zbyl jen pahýl: deset metrů vysoké torzo mohutného pilíře z červeného pískovce. Zlomek z gigantu dějinami nejen hlodaného, ale přímo sežraného. Došel jsem k němu a dotkl se ho přátelsky: tak jsi tu zbyl sám, starý brachu.

Citovaný román je Táborská republika Václava Kaplického, strana 516, vydání z roku 1968.

www.jiripenas.cz/fotoblog

21. dubna 2021