komentář Jiřího Peňáse

Nebojácná Jiřina a vzpomínka na Magora v Humpolci

komentář Jiřího Peňáse
Nebojácná Jiřina a vzpomínka na Magora v Humpolci

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zítra se rodina, přátelé, studenti loučí s Jiřinou Šiklovou, tou drobnou paní všudybylkou, které si mnozí vážili a jiným zase lezla na nervy a někteří ji nesnášeli, což je úděl lidí, kteří mají nějaké názory a rádi je říkají. Jiřina Šiklová byla socioložka a intelektuálka, ale vystihuje to jen malou část její rtuťovité a vitální osobnosti, protože především byla sama sebou, především tedy Jiřinou, ženou, která měla energie za několik mužů, kterým výškou sahala tak k břichu, ale přitom by je svou duchovní párou sfoukla jak svíčky v řadě.

Nemohu ani náhodou říct, že bych byl její blízký známý, ale jak to v Praze chodí, tak jsem ji trochu poznal, tykali jsme si, ona mi občas volala, když něco četla nebo když se k něčemu chtěla vyjádřit – to bylo v době, kdy jsem byl v Lidových novinách, kam psala. Ale pamatuju si, kdy a kde jsem ji poprvé viděl: to bylo tak 22. nebo 23. listopadu 1989 ve velké posluchárně Filozofické fakulty, kdy tam začali chodit lidi z opozice – a Jiřina patřila k prvním. Možná byla vůbec první, protože pokud se nepletu, tak přímo na Filozofické fakultě uklízela. Takže mezi vytřením prvního a druhého patra prostě odložila smeták, hadr a kýbl a šla něco říct studentům. Pak se zase vrátila.

Já jsem ovšem její jméno znal, protože jsem byl permanentní posluchač Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky a čtenář Infochu (Informací o Chartě), takže jsem věděl, že Charta má několik důležitých ženských jmen a jméno Šiklová je možná nejdůležitější, připomenu několik, které už nejsou mezi námi: Vlastu Chramostovou, Libuši Šilhánovou, Marii Rút Křížkovou, Zdenu Tominovou, Věru Jirousovou, Olgu Havlovou…

Brzy pak už Jiřinu Šiklovou znal v téhle zemi kdekdo, tedy ne každý, ale kdo se trochu zajímal, tak zhruba věděl, o koho jde. Stala se asi nejznámější tváří českého feminismu, což přitom nevím, zda je správné a výstižné, neboť ona sama se k němu vyjadřovala rezervovaně, přičemž zásadně rozlišovala rovnoprávné postavení žen, v čemž neznala bratra ni sestru, a ideologii feminismu, což jak zdůrazňovala alespoň soukromě, jsou dvě hodně rozdílné věci.

Jiřina patřila k tomu lidskému druhu, který se musí vždy angažovat. Takoví lidé v našem zeměpisném pásmu většinou kdysi vstupovali do KSČ, kde se dál angažovali, až je to přivedlo třeba k těm kbelíkům a košťatům. Angažmá Jiřiny ve prospěch komunismu bylo mnohonásobně vyváženo angažmá v jeho neprospěch, což v jejím případě bylo ještě zvýrazněno, že o tom, co hlavně dělá, nesměl až do listopadu 89 nikdo vědět. Přes Jiřinu šel totiž nejsilnější proud pašování exilové literatury, která, to si už mladí nedovedou představit, měla zásadní význam proto, aby se tady dalo trochu duševně žít. Jiřina roky hrála roli hlavního pašeráka a spojky, takže by se o ní mohl natočit nějaký dobrodružný film. Byl by i dosti pikantní, neboť Jiřina byla veselým člověkem s temperamentní povahou a prořízlým jazykem, což mnohem později tak oceňovaly některé novinářky, kterým Jiřina dávala ochotně interview, kde povídala kdeco. Možná to byla kompenzace za ta léta konspiračního mlčení.

Když se Jiřina rozjela, tak byla k neudržení, což snad potvrdí i ti, kteří ji znali lépe. Myslím, že existoval jediný člověk, který ji uměl zastavit a na kterého dala, Ivan M. Jirous čili Magor. Byl jsem totiž v září 2010 u toho, když Jirousovi udělovalo jeho rodné město Humpolec čestnou plaketu, což byl od radnice odvážný čin. S Jirousem přijela do Humpolce delegace, v níž nemohla Jiřina chybět. Než došlo večer k slavnostnímu předávání plakety, byl Magor i se svou suitou přijat na humpolecké radnici. Dále následuje vylíčení, které jsem tehdy sepsal do delšího článku:

Magor vstoupil do sálu, za ním jeho doprovod, rozhlédl se, a ještě než usedl, požádal o pivo, ale skutečné, ne o ty, jak pravil, bezalkoholické sračky, které stály na stole. V tom mu bylo rychle vyhověno, posadil se tedy do čela stolu naproti starostovi a začala jakoby schůze. Pan starosta řekl, že Magor patří k nejvýznamnějším rodákům města a je spolu s Janem Zábranou druhým velkým literátem z Humpolce. To se Magor ohradil, že Zábrana se narodil v Herálci, což je sice poblíž, ale ne v Humpolci, takže nejvýznamnějším je on. S tím musel každý chtě nechtě souhlasit. Pak se ujal schůze a převyprávěl několik historek ze svého bohatého života, které občas přerušovala socioložka Jiřina Šiklová, načež ji Magor něžně umlčoval, drž hubu, Jiřino, víš o tom hovno. To se opakovalo asi tak třikrát. Jiřina vždy na chvíli opravdu zmlkla, ale pak jí to zase nedalo. Magor jí opět zopakoval, ať drží hubu, že o tom ví hovno, ale po chvíli se Jiřina zase ozvala. Bylo to krásné.