Historikův průvodce po druhém životě protektorátu

Pomníky budou žít – i po smrti

Historikův průvodce po druhém životě protektorátu
Pomníky budou žít – i po smrti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Aby existovala nějaká paměť, potřebuje se něčeho chytit. Proto se dělají třeba uzle na kapesníku – neznám sice nikoho, kdo by to dělal, ale víme, o co jde… Pro historickou paměť jsou takovými uzly na kapesníku tzv. místa paměti. To je oblíbený termín historiků, ale znamená to v podstatě to, že lidé mají potřebu se k něčemu vztahovat, něco uctívat, něco si připomínat. Podoba takových míst zásadně závisí na okolnostech, nejčastěji na tom, jaký režim vládne. Takže se podoba a charakter těch míst zajímavě proměňuje. O tom píše historik Petr Koura v knížce Druhý život Protektorátu Čechy a Morava.

Válka, respektive protektorát zanechal v současné ČR nespočet upomínek, které vznikly v nějakém čase po válce a něco signalizovaly: odkazovaly do minulosti a zároveň „nabádaly“, „zavazovaly“, „upomínaly“, „varovaly“. Podoba těchto „upomínek“ většinou nese jasné znaky doby, kdy byly instalovány, takže pomník sám je signálem a dokumentem, do nějž se promítl čas vzniku. Postupem však srozumitelnost takového vyjádření buď klesá, přestává být chápána, nebo také začíná dráždit: často ovšem dráždí od začátku, ale nedá se s tím nic dělat, může to být i velmi nebezpečné. Pomníky se pak sundávají nebo kácejí, nejlépe to jde při zlomových okamžicích, ale může se stát, že čas dozraje (či přezraje) až za delší dobu. Příkladem je loňské odstranění maršála Koněva z Dejvic. Pouhým odstraněním ještě není zaručeno, že věc sama zmizí, může dojít k efektu, že tím víc tam odstraněný objekt jaksi je. Pamětníci vzpomínají, že místo, kde stál na Letné Stalin, přitahovalo v prvních letech po odstřelu víc pozornosti, než když byl na očích. Po letech však „radiace“ slábla a před rokem 1989 už mnoho Pražanů nevědělo, kdo tam na podstavci kdysi „na věčné časy“ strašil.

První válečné pomníky vznikaly hned v květnu 1945. První improvizované piety se v Praze objevily na místech, kde někdo z českých lidí padl nebo údajně padl. Petr Koura píše o květinovém „pomníku“ Slávovi Nekolovi, jehož jméno se objevilo na jedné pražské zdi, jež byla vyfotografována a doprovozena textem básníka Františka Hrubína: „Ano, vyřídíme pozdrav, Slávo Nekolo, tvé Věrušce – vyřídíme, žes padl jako hrdina.“ Jistý problém je, že jméno Slávy Nekoly na seznamu padlých z května 1945 není. Buď Sláva Nekola nepadl, nebo se jmenoval jinak, nebo se nedostal ne seznam… Nebo vůbec neexistoval a pomník byl už tehdy „vymyšlený“. Průkazně naopak existovala Naďa Fáborská, studentka, která se v květnových dnech dívala z okna bytu na Hanspaulce, kam na ni zamířil náhodný střelec. Její jméno připomínají hned tři pomníky v Praze, na pomníku hanspaulských barikádníků je zařazena mezi lidi, kteří „smrtí chrabrých padli“.

Kourova knížka je zajímavá v tom, že bez ideologického zápalu, klidně a věcně opravuje a komentuje cestu českých pomníků od roku 1945 do současnosti. Je to cesta spletitá a křivolaká a někdy i bizarní. Třeba improvizovaný pomník v květnu 1945 před Rozhlasem na Vinohradské třídě zdobila velká pokojová palma, což nejspíš byl odkaz ke křesťanskému symbolu mučednictví, ale typické pro Čechy těch dní bylo, že, jak píše Koura, obří květináč nejspíš pocházel z nějakého bytu zabraného příslušníku německého národa.

Koura se zabývá tím, jak se symbolika „vzpomínání“ ustanovovala a vytvářela. Nepřekvapí, že první pomníky nebyly ještě pevně spjaté s Rudou armádou a Sovětským svazem. Improvizovaný pomník před Staroměstskou radnicí vypočítal dny bojů: „Čest hrdinům, kteří zde padli 5., 6., 7, 8. V. 1945“ – ale chyběl tam 9. květen, tedy den, který byl až pak kodifikován jako konečný den osvobození, spojený s příjezdem sovětských tanků a slavných bojů. Ty byly až trochu později mohutně zdůrazňovány a zveličovány, čemuž měla posloužit instalace tanku na Smíchově, který ve skutečnosti ani nebyl první, ani nebyl ten, za nějž byl vydáván, tedy zasažený tank č. 24 poručíka Gončarenka – ten skutečně na Klárově padl, spolu s dvaceti bojovými oběťmi „pražské operace“. Oběti z řad tzv. vlasovců – ROA byly samozřejmě záhy zamlčeny, přičemž je lze tušit, pokud je na pomnících padlých uvedeno „neznámý voják“ Rudé armády.

Pražský tank, „odhalený“ 29. července 1945, nebyl první „regulérní“ prosovětský pomník monumentálního typu. Ten se, možná překvapivě, objevil už o čtrnáct dní dřív v Olomouci, ve Smetanových sadech, kde stojí dosud. Estetikou pozoruhodně připomíná pomníky, které se pak stavěly v padesátých letech. Koura se domnívá, že jeho výskyt je spojen s olomouckým působením agilního funkcionáře KSČ, zetě Klementa Gottwalda, legendárního Alexeje Čepičky, pozdějšího ministra vnitra a obrany.

Ještě do února 1948 existovala jistá „pluralita“ v podobě „vzpomínkové“ kultury, to znamená, že se tam vedle hvězd, srpů a kladiv vyskytovaly i symboly křesťanské, tedy kříže, nebo státní, tedy lvi. Po Únoru začíná okamžitě tvrdý nástup jednotné symboliky, jen se k hvězdám přidávají zbraně, především oblíbený samopal Špagin, který svírají sochy rudoarmějců, aby bylo jasné, že zbraně jen tak složit možné nebude. To je také doba, kdy se s oblibou vystavují tanky, děla a také letadla, které se stávají doplňkem sídlišť a parků. Emblematickou se stává socha Karla Pokorného Sbratření (stále stojí u pražského hlavního nádraží), na které je zajímavé, že předlohou byla fotografie nekonformního fotografa Karla Ludwiga, mimochodem prvního muže Věry Chytilové.

Takových paradoxů a pikanterií se v „druhém životě“ protektorátu najde řada. Základním rysem je však masivní ovládnutí a přisvojení si vzpomínání režimem a vládnoucí ideologií. Ta sice na chvíli povolí v 60. letech, kdy se především v kultuře (ve filmu, v literatuře) objeví kritičtější díla, ale vrátí se plnou parou za normalizace. Mentální stereotypy, třeba i ty překlopené na druhou stranu, pak ovládají obecnou rozpravu i po roce 1989.

Třeba Lidice. Po Terezínu nejznámější místo spojené s pietou k obětem protektorátu. Není sporu, že výročí vypálení Lidic 10. června 1942 je jedno z důležitých dat novodobé české historie. Důležité je i tím, že Lidice se vymykají z „běžnému života“ v protektorátu, jehož strašlivost nespočívala – až na ony výjimky – v okázalé krvavosti: na rozdíl od každodennosti v Polsku, natož dál na východ. Nešlo vlastně ani o největší jednorázový masakr lidí české národnosti: tím bylo vyvraždění tří stovek především českých obyvatel Českého Malína na Volyni v červenci 1943. Lidice jsou však emocionálním středem poválečného prožívání české piety, tím spíš, že šlo o oběti opravdu nevinné, neboť neměly s atentátem na Heydricha nic společného. To je rozdíl od Ležáků, kde přechovávali parašutisty, nebo partyzánských obcí jako Javoříčko nebo Leština, byť i tam byli vražděni zcela nevinní. Lidice ležely kousek od Prahy a způsob jejich exekuce byl ukázkově chladnokrevný a bestiální. Proto se staly upřímným mementem a zároveň propagandistickým konstruktem par excellence. Koura popisuje zrod tohoto „fenoménu“, který vzniká bezprostředně po činu, přičemž první solidární reakce přijdou ze Západu, z Británie a USA, kde vzniká kampaň Lidice shall live, Lidice budou žít. Ještě za války Američané natočí dva filmy. Tyto „západní“ sympatie se středočeskou obcí budou pak činit komunistům značné problémy, neboť se jim nebudou hodit do obrazu Lidic jako „výstrahy imperialismu“, který chystá a páchá další Lidice. V tom naopak zvlášť dobře posloužil americký masakr v My Lai v březnu 1968, který byl pak celá léta s Lidicemi připomínán a spojován, takže činy nacistů měly mít adekvátní pokračování u Američanů.

Projekt obnovy Lidic jako vzorové obce se začal vyvíjet už roku 1946, kdy vláda ČR přijala rozhodnutí o znovuvybudování obce. Společnost pro obnovu Lidic, jejímž čestným předsedou byl prezident Beneš, měla dohlížet na nadstranickost věci, což se záhy ukázalo utopií. Hned po únoru 1948 nabírají Lidice směr jednoznačně komunistický, vybudování „nových Lidic“ je pojato přímo jako dílo socialismu, takže atribut vzorové, téměř komunistické obce Lidicím zůstane až do roku 1989. Tomu odpovídá podoba památníku a muzea, kde je akcentován hornický, tedy proletářsko-komunistický charakter obyvatelstva, což moc neodpovídalo skutečnosti. Koncem 80. let se dokonce plánuje megalomanský projekt amfiteátru, jehož rozestavěný skelet zůstane trčet do poloviny 90. let. Dlouhá polistopadová léta pak moc neví, co si s Lidicemi počít. Koura cituje generála Tomáše Sedláčka, který prohlásil, že Lidice „neměl nikdy v lásce“. Citlivým tématem jsou Lidice dosud, což by stálo za mnohem delší článek. K jejich pochopení stojí za to je osobně navštívit, neboť mnohé je jiné, spíš lepší a důstojnější, než jejich povšechný mediální obraz. Dobré je v každém případě o nich něco vědět, třeba z Kourovy knihy.

Petr Koura: Druhý život protektorátu Čechy a Morava. Vydala Pulchra 2020, 240 str.