Osudy MUDr. Bedřicha Placáka v televizním dokumentu

Po stopách otců

Osudy MUDr. Bedřicha Placáka v televizním dokumentu
Po stopách otců

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Minulý týden vysílala Česká televize dokument Zemřel vestoje aneb Partyzáni bez legend. Nebudu předstírat, že se neznám osobně s režisérem filmu Břetislavem Rychlíkem, stejně jako s protagonisty, Petrem Placákem a jeho fámulem, spisovatelem Jáchymem Topolem, kteří jsou ve filmu jakýmisi průvodci po historii, jíž jsou oni už vlastně také nějak součástí. Tato známost snad úplně nezabraňuje ocenit „objektivně“ film jako cenný příspěvek k něčemu, co je cenné samo o sobě, jen je to třeba čas od času připomenout. Dalo by se to nazvat odvaha chovat se mužně a stát za svým.

Je přitom záhada, proč téma nebylo filmově zpracované už dřív. Osudy Bedřicha Placáka (1914–1993) jsou propojeny s dějinami téměř příkladně, mohly by se vyučovat jako vzorový model 20. století se všemi vzlety a pády: MUDr. Placák byl idealistický komunista i chartistický demokrat, vysoký oficír i degradovaný vojín, temperamentní dobrodruh i autor „senecovsky“ vyrovnaných vzpomínek Paměti lékaře (1998), které psal v 80. letech ve vrátnici pražské Lorety. Měl na co vzpomínat. Jako mladý pražský lékař se na konci srpna 1944 rozhodl, že překročí hranice a odejde bojovat na Slovensko, kde právě vypuklo povstání. Do něj se po dobrodružném přechodu hranic zapojil na moravsko-slovenském pomezí a v Bílých a Malých Karpatech: z moravské strany je to Horňácko, Rychlíkova domovina, která se stále vrací v jeho tvorbě. Placák pak působil v partyzánské skupině jako šéflékař a po smrti velitele Miloše Uhra v únoru 1944 sám převzal funkci náčelníka brigády. S ní operoval v kraji na kopaninách pod Javorinou až do příchodu Rudé armády.

Ve filmu je partyzánské období zpodobněno dvojím, vlastně trojím způsobem: animovanými sekvencemi (autoři Milena Sukdoláková a Bohdan Dušek), které snad mají evokovat cosi jako krvavou folklorní baladu (zabití kapitána Dibrova a smrt Miloše Uhra). Druhou rovinu představují dobové filmy, dokumentární i hrané. Třetí pak by se dala nazvat „dědictví otců“. V ní se po místech bojů prochází zestárlý Bedřichův syn Petr a jeho žasnoucí kamarád Jáchym. Pro ně, pokročilé padesátníky, je to ale také návrat, neboť se „po stopách partyzánských bojů“ vydali koncem 80. let, kdy se jako mladíci zapojovali do bojů opozičních, byť těžko úplně srovnatelných. Nyní je sem přivedlo natáčení a režisér, který je staví na místo, kde se všechno kdysi odehrálo. Petr přebírá roli, možná se sám cítí reinkarnovaným partyzánem, který vykládá, jak to bylo. Jáchym žasne. Pamětníků už je jen několik, spíš to jsou pamětníci jejich výpravy před pětatřiceti lety, takže se vlastně vzpomíná na vzpomínky: jediným skutečným svědkem je šestadevadesátiletý partyzán Samuel Baran, který žije v Bratislavě a na otázku, proč se připojil k povstání, pronese: „Ako všetko v človeku dozrieva, tak aj vo mne dozriel odpor k nacistickej ideológii.“

Onomu „dozrávání“ se věnuje druhá část filmu, v níž se sleduje poválečná kariéra temperamentního doktora. Vstupuje do KSČ, po únoru 1948 se možná dostavuje první skepse, jako by hledal únik, nejdřív v nemocnici v Jugoslávii, ale po roztržce s Titem se musí klidit, je povolán do armády, ta ho posílá na další dobrodružství, do bojující Severní Koreje. Placák je tehdy přesvědčen, že je na správné straně, zároveň je asi rád tam, kde se něco děje. Po návratu se věnuje chirurgii ve střešovické nemocnici, zakládá rodinu, pomalu stárne, vypadá to na klidný život – a pak přichází srpen 1968. Placák se chová, jak jedině muž může, to znamená „nesmiřuje se s okupací“: to prohlásí otevřeně na shromáždění výročí SNP v srpnu 1969. Je degradován na vojína, zbaven všech vyznamenání, vyhozen na hodinu z nemocnice. Podepisuje Chartu, stává se disidentem na plný úvazek, dožívá se listopadu 1989 a v roce 1993, když si diagnostikuje rakovinu, volí dobrovolnou smrt.

Skoro o třicet let později o něm zestárlí muži natočí film jako poctu i sen o muži, kterému by se třeba i chtěli trochu podobat. Ale jak je to všechno jiná doba! Tak se točí aspoň ty filmy.

Zemřel vestoje aneb Partyzáni bez legend. Režie Břetislav Rychlík. Česká televize 2021. Premiéra 27. 4.