Rozhovor s Hynkem Navrátilem o duši cirkusu a jeho zvířatech

Do lví tlamy hlavu nestrkám

Rozhovor s Hynkem Navrátilem o duši cirkusu a jeho zvířatech
Do lví tlamy hlavu nestrkám

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Hynek Navrátil je asi největší sympaťák, se kterým jsem se v posledních letech setkal. Bylo to před pár lety u stáje s velbloudy před vystoupením cirkusu Humberto v pražské Krči, zrovna běželo první kolo boje o zachování nebo zrušení zvířecích členů tradičních cirkusů. Hynek se mi jevil od první chvíle jako člověk zcela oddaný svému zvířecímu družstvu, k němuž tíhne nezfalšovatelnou láskou. Při vystoupení můj respekt ještě vzrostl, když jsem viděl, že Hynek je nejen krotitel, ale také artista, který předvádí špičkový gymnastický výkon. Přitom mu nikdy z tváře nezmizel sympatický úsměv. Představte si ho i během rozhovoru, který jsme vedli na zimovišti ve Staré Lysé.

Jak se z tebe stal cirkusák: artista a krotitel?

Já se v cirkuse narodil, takže nebylo co řešit. My jsme s bráchou šestá generace cirkusové rodiny Navrátilů.

Předpokládám, že i z dítěte narozeného v cirkuse je nutné cirkusáka vychovat…

Ano, nejdřív mě začala trénovat maminka, to mi bylo sedm let. Držení těla, rozštěpy, atletická průprava, různé cviky, aby tělo bylo pružné a ohebné. Ze začátku to byly dvě hodiny denně, pak si mě vzali do parády dva artisti z Ukrajiny, jmenují se Kirilovští, stará cirkusácká rodina, táta klaun, oni artisti, pak měl jeden z nich úraz, byl taky klaun, jezdil na takových těch jednokolkách. U nás byli v angažmá asi deset let. Měli vystudovanou artistickou školu z Moskvy, ještě z dob Sovětského svazu, a ti mi dali strašně do těla. Ale bylo to pro mě ohromně důležité. Každý den šest hodin tvrdý trénink. To jsem pochopil, proč jsou ti ruští sportovci, krasobruslaři, gymnasti, tak dobří. To je strašný dril, ale dalo mi to hrozně moc, bez toho by to nešlo. Já byl navíc dřevo, všechno mi šlo hrozně pomalu. Já všechno musel hrozně vydřít. Ale poddalo se to.

V kolika jsi začal vystupovat před lidmi?

Ve čtrnácti. Začal jsem s artistickým žonglováním, ekvilibristikou. To jsou ty skoky na rukou, stojky na jedné ruce a tak.

To jsi už měl nejspíš pořádnou muskulaturu...

To jo. Však jsem pořád cvičil. V šest ráno jsem vstal, běžel jsem vykydat hnůj, pak jsme s tátou vyvedli zvířata, několik hodin je trénovali, potom jsem šel trénovat já. Zase několik hodin. Pak chvilka na oběd, potom zase trénink. O sezoně představení, když skončilo, tak už jsme zase byli za půl hodiny v manéži a trénovali. To jsem odcházel spát taky v půl druhé ráno.

Na školu asi moc čas nebylo...

Já jsem po základce už dál nešel. Neměl jsem špatné známky, ale já se chtěl věnovat naplno cirkusu. Chodil jsem do školy tady do Lysé nad Labem, třídní paní učitelka říkala, že bych si měl udělat maturitu na střední obchodní, že bych to určitě zvládl, ale já bych na to neměl čas. V té době už jsem měl plno práce tady. Staral jsem se o zvířata, cvičil, jezdil s cirkusem. Já když se něčemu věnuju, tak na sto procent.

Jak dlouho se může provozovat taková silová gymnastika?

No, mně je třicet dva a už cítím, že to má svoje hranice. Poslední tři roky se mi to dělá už hůř. Přichází zranění, bolí klouby, svaly jsou náchylnější k zánětům, mám natržený prsní sval. Takže kdyby ses mě zeptal v pětadvaceti, tak řeknu: všechno super, cítím se skvěle. Teď už bych to říct nemohl. Už to není taková legrace. Ale doufám, že ještě tak osm let bych to mohl zvládat. Po čtyřicítce už moc akrobatů není.

Co dělají pak? Znáš se s nimi?

Samozřejmě že je znám. A bavíme se o tom spolu. Všichni říkají, že aby se nesesypali, musí pořád dál trénovat. Bez cvičení ty svaly začnou bolet. Znám artistu, je mu sedmdesát pět let, a musí denně cvičit a denně běhat. I kdyby se mu nechtělo. Tělo si o to říká. Takže až jednou skončím, tak to neznamená, že otevřu ledničku a dám si leháro.

Je to sport? Cítíš se být sportovcem?

Myslím, že to je sport, že to je gymnastika. A taky jednou, to bylo v roce 2004, za mnou přišel trenér gymnastů, že sestavuje tým na olympiádu v Athénách a jestli bych k němu nechtěl do oddílu, že by byla šance, že bych to na olympiádu dotáhl. Bavili jsme se asi tři hodiny, ale já to musel odmítnout, to by nešlo dát dohromady s cirkusem, ten je pro mě nejdůležitější.

A cítíš se být umělcem?

To nevím, ale cirkus je taky umění, ne? Trochu je to divadlo, trochu sport…

A taky zvěřinec. Jsi nejen artista, ale i krotitel.

Já spíš říkám trenér zvířat, krotitel se používalo dřív, taky drezér nebo damptér. Tak třeba lvi. Já se s nimi spíš mazlím, než že bych je krotil nebo drezíroval. Všechno dělají za odměnu, za všechno dostanou kousek masa, který si nosím v brašničce nebo ho mám napíchnutý na tyči. Zvířata jsou takoví členové rodiny. Já vím, že to zní přehnaně, ale je to tak.

Co to je za lvy?

To jsou somálští lvi, taky se jim říká lvi pustinní. Mám je od svých šestnácti. Tehdy jsem je dostal od strejdy Boba. V naší rodině, tedy u Navrátilů, byli lvi a vůbec šelmy vždycky. Nechci se vytahovat, ale myslím, že jsme na šelmy odborníci. Táta se strejdou s nimi projezdili celou Evropu a ve Francii dostali na festivalu medaili za drezuru lvů a zeber. Takže jsem dostal dva lvy a tři lvice a od svých dvaadvaceti jsem s nimi začal vystupovat. Cvičil jsem je od šestnácti. Už tehdy jsem u strejdy asistoval, postával jsem při vystoupeních u toho tunýlku a chodil jsem na tréninky, takže jsem věděl, jak se to dělá. Postupně se mi smečka rozrůstala, teď jich mám devět. Letos čekám mláďata u dvou samic.

To se páří mezi sebou ve smečce?

To si hlídáme. Na to je genetika, aby byla čistá krev... Ale abych nezapomněl, strejdovi strašně pomohl legendární Emil Sameš, to bylo u cirkusu hrozně slavné jméno, říkalo se mu profesor, on snad byl vystudovaný veterinář, působil taky v zoologických zahradách… Můj strejda měl původně drezuru jaků a buvolů, to bylo ještě v dobách státního cirkusu. Pak s tím skončil a dostal od podniku za úkol připravit drezuru čtyř lvů, kteří zůstali na zimovišti, to bylo tehdy v Horních Počernicích. A on trénoval a trénoval, ale nevěděl si s tím rady, tak mu jedna paní, která tam byla už léta, povídá, hele, Bohouši, zkus zajít za tím Emilem, ten třeba bude vědět, jak na to. Strejda za ním jel, on už byl v důchodu, s cirkusem už nejezdil. Dali si sraz hned druhý den v Počernicích v sedm ráno, strejda tam přijde, pan Sameš už sedí u kotců, v ruce termosku s kávou a pozoruje lvy. Tím to začalo. On strejdovi řekl to nejdůležitější: že každé zvíře má svou psychologii a tu musí trenér dokonale poznat, musí přesně vědět, jakou má zvíře povahu, jakou může mít v ten den náladu, jak se cítí, čeho je schopné a co je lepší po něm radši ten den nezkoušet a nechat ho být. Třeba když je zvíře v říji, to je nejcitlivější období, to je lepší nechat ho být, třeba i pár týdnů. A tak si je ten pan Sameš prohlídl, chvíli se jimi nechal očuchávat, trochu na něj doráželi, on je pozoroval a pak říká: tahle lvice bude dělat tohle, ten lev bude dělat tohle a tamta lvice zase tohle. A tak to do písmene bylo. Každé zvíře je na něco jiného, každé má svůj charakter. Pak ještě doporučil tátovi, že by si měl sehnat medvědi. Tak táta měl pak dva, to bylo ještě za státního cirkusu, přidělili mu je a dohodli se, že je s tátou pan Sameš vycvičí. Pak táta odjel do Ruska, tedy do Sovětského svazu, a než se vrátil, tak pan Sameš umřel. Takže při té práci s medvědy se už nesetkali. Ale byl to skvělý chlápek, ten pan Sameš.

A jaké bylo první zvíře, které jsi trénoval?

To byly kamerunské kozičky… To bylo v roce 1993, jezdili jsme chvíli pod jménem cirkus King, než se to dalo do pořádku a znovu jsme se mohli vrátit ke jménu Humberto. Ale to je jiná věc… No a tehdy byl s námi v angažmá krotitel, jmenoval se Patrik, a ten měl stádo kamerunských koz. A my jsme mu je spolu se sestřenicí vždycky před vystoupením vypucovali, nasadili jsme jim ohlávky, pomáhali jsme mu je vodit a tak. To mi bylo šest let. Pak jsem ve dvanácti dostal shetlandské koníky. S těmi jsem taky vystupoval. A když mi bylo šestnáct, tak jsem začal vedle lvů trénovat medvědi. U nás taky byly vždycky zebry, s těmi jsem začal vystupovat v devatenácti, to jsem měl společnou drezuru zeber a koníků.

Mimochodem, jak to bylo s těmi jmény vašeho cirkusu? Cirkus King přece existuje…

Existuje, to je cirkus mého strejdy Boba Navrátila, tátova bratra. To bylo tak, že před asi deseti lety jsme se rozhodli, že se rozdělíme. Nebylo za tím nic nepřátelského, všechno proběhlo v klidu a dohodou, šlo hlavně o to, aby se mohl víc obměňovat program a mohli se přijímat noví artisti. Konkurence říkala, že jsme rozešli ve zlom, ale tak to fakt nebylo. Takže strejda si založil vlastní, nám zůstal Humberto. No, ze začátku to nebylo lehké: onemocněl děda, který se staral o zařizování štací, pak za dva roky umřel, převzal to po něm táta, takže už neměl tolik času na práci se zvířaty, postupně to přešlo na mě. Od dvaadvaceti let trénuju všechna zvířata. Kromě zeber, na to musím mít tátu…

Zebry jsou paličaté…

Přesně tak. Zebry, to je jedno z vůbec nejnáročnějších zvířat, na trénink myslím. My jim říkáme afrika. To je jediné zvíře, které se bojí vlastního stínu. Jak se jedna splaší, tak se splaší všechny. Kůň, když se splaší, tak před zdí zastaví. Zebra do té zdi vlítne. Nebo se postaví před překážku a z místa ji přeskočí. Klidně tři metry. Divoké zvíře, ale když to tak řeknu, ne moc inteligentní…

To mě vždycky jako dítěti vrtalo hlavou, proč se na zebrách nedá jezdit?

Nedá. Tedy – táta se strejdou na nich jezdili… Ale oni říkali, naskočit se dá, ale problém je sesednout. Zebra vyhazuje. A pak kopá. Kůň, když tě nakopne, tak jednou. Zebra tě chce ukopat, to je jak z kulometu. Já už jsem od zeber schytal kopanců…

Možná je to to, co vadí těm, kdo kritizují zvířata v cirkusu. Že je vlastně znásilňujete…

Hm, to je ale přece úplně jinak. Já si s nimi postupně buduju vztah, zvířata ho získávají ke mně, my jsme tady poslední, kdo by jim chtěli ublížit. Já nechci, aby to znělo nějak… Ale my jim vlastně obětujeme život. A já neznám lidi, kteří milujou vlastní zvířata víc než cirkusáci. A ty zebry, to jsou teď miláčci. Jenom se na ně musí pomalu.

A co lamy? Nejsou ještě, ehm, hloupější?

Tak lamy… Ty té inteligence taky moc nenabraly. My jsme jednou měli lamy guanako, s těmi byla hrozná potíž, to člověk nemohl jít kolem, aby ho nepoplivaly. Samci každého napadali. Tak jsme je museli vyměnit za lamy krotké, ty jsou mírné. Lamy vystupujou spolu s vemloudy, na to se hodí, vembloudi leží a ony kolem nich chodí. To zvládnou.

A velbloudi jsou chytří?

Jo. To by do nich nikdo neřekl, jak jsou chytří. Teda on je rozdíl mezi jednohrbým a dvouhrbým, dromedárem a drabařem: ten dvouhrbý je mnohem klidnější. My jsme vždycky měli vembloudy, táta je měl už u státních cirkusů, přivezl si je z Ruska, z té asijské části. Předtím měli vembloudy jedině u Kludských, té slavné cirkusové rodiny, pak až my.

Byl jsi někdy s cirkusem v Rusku?

Ne, já ne, ale táta projel s cirkusem Sovětský svaz, byl až na Sibiři, všude. Rusové milujou cirkus, ale nemají kočovné cirkusy, mají pro ně ve městech stálé budovy. Já třeba jednou v Rusku s cirkusem skončím…

Proč?

No, jestli nám tady všichni budou házet klacky pod nohy, tak co nám zbude?

Druhým směrem by to nešlo?

Jako na Západ? Těžko… Jenom v Německu je dvě stě cirkusů. My jsme dobří, my se s nimi můžeme srovnávat, ale konkurence je tam veliká, komunita světských tam má velké zastoupení. Totéž ve Francii. Tam si jen tak někoho nepustí. Jo, přijet hostovat k nim, to jo, ale s celým cirkusem těžko.

Není na Západě tlak na zrušení cirkusů, respektive zvířat v cirkusech, ještě větší než u nás?

Podívej se, v Německu třeba ne, ve Francii taky ne. Tam byly taky takové návrhy, ale smetlo se to ze stolu. Tam platí už dávno přísná pravidla, ale ta se dodržují, takže není problém. Problém je, když se nedodržují. Ne náhodou byla zvířata zakázána na Balkáně, v Řecku a tak. A teď už je to zase zmírněné, ale musí být přísná licence, což je v pořádku. Ve Švýcarsku nemohly šelmy vystupovat patnáct let, teď už zase můžou. Etologové, ti, co pozorují zvířata, udělali studie a zjistili, že zvířata v cirkuse žijí bohatší a podnětnější život než ta, co žijí v zoo. Zoologická zahrada má sice větší výběh, ale zábavu mají zvířata u nás. U nás se nenudí.

Kdo je u nás největší nepřítel cirkusů?

Jako kdo nás chce zrušit? No, asi ta Svoboda zvířat. To je organizace, která o nás šíří nejrůznější dezinformace a pomluvy, přitom se ani jednou nikdo z nich na nás nepřišel podívat. Pak musím říct: ředitel Safari parku Přemysl Rabas… Ten nás obviňuje z něčeho, co není pravda. Přitom oni sami dělají dost nepěkné věci, nedávno na to upozornila organizace Dvojí tvář zoo. No a pak Andrej Babiš…

Ten taky?

Jo, Andrej Babiš taky. Ten vstoupil na jednu loď s aktivisty, oni ho asi přesvědčili, on jim dal za pravdu, takže pak přišel s tím, že už připravený zákon o cirkusech, který byl dost přísný, ale přece jen umožňoval, abychom existovali, navrhl změnit tak, abychom od roku 2022 vlastně přestali existovat. My jsme si s ním pak dali taky schůzku a to byl tedy hodně zvláštní zážitek.

V čem?

No, bylo to hrozně podivné. Přišli jsme tam můj táta, já a Jaromír Pavlík, který nám pomáhá, a pan Babiš se nejdřív na nás podíval a řekl nechápavě: Proč jste tady? To nás zaskočilo, protože jsme byli objednaní a mysleli jsme, že o nás ví. Tak jsme mu to vysvětlovali, on tam seděl, díval se do papírů, kolem byli nějací jeho asistenti, nevypadalo to moc, že by nás poslouchal. Zdálo se, že neměl vůbec ánung. Pak se v jednu chvíli na nás podíval a řekl: Nemáte v tom cirkuse na prodej koalu? To bylo zrovna v době, kdy byly v Austrálii ty velké požáry… My jsme na něj zůstali udiveně koukat: To tedy, pane premiére, nemáme. Hm, tak nic. Pak se bavíme dál a pak zase říká: A nemáte nějaké jiné australské zvířátko?

Asi se s nimi chtěl vyfotografovat… Mělo to přijetí nějaký efekt?

Nevím, on když se s námi loučil, tak řekl, že se na to musí zeptat ministra zemědělství Tomana, a já musím říct, že ministr Toman je rozumný člověk. Pak šel ten pozměňovací návrh do Senátu, já tam chodil to poslouchat a mnohdy jsem se divil, co tam lidi, kteří o nás nemají představu, vyprávějí. Oni často říkali, že mají pocit… že mají pocit, že cirkusy jsou přežitek a že to nepatří do 21. století a tak. Já až měl někdy pocit, že jim nevadí ani tak cirkusy, ale spíš my, jako komunita světských, že jsme jako divní, dokonce tam jeden senátor vytáhl, že máme vlastní hantýrku, jako by to vadilo…

Takový ušlechtilý rasismus pro lepší lidi.

Myslím, že na tom něco je. Těm lidem cirkus nic neříká, jenom nás uráží a podceňujou. Jako bychom byli nějaký přežitek, do kterého je snadné si kopnout.

… a ukázat, jak jsou moderní a jak jdou s dobou. Ale kolik vás světských je?

Nás je dost, takových padesát tisíc…

Opravdu?

Když tam počítám všechny, cirkusáky, ale i lidi od střelnic, kolotočů, varieté, ale třeba i krámkaře, tak to těch padesát tisíc bude.

Ale cirkusáci budou elita, ne?

Ne, to já bych nikdy neřekl. My možná děláme něco jako umění, oni spíš zábavu nebo obchod. Ale jsme na kolech, jezdíme krajem, jsme světští. Jsme všichni kočovníci, už poslední. Já bych to moc nerozděloval.

Jádro tvoří klasické staré rody, že?

Ano, rod Berousků, Šimků, Kellnerů, Joo, Kaiserové… To jsou všechno staré rody s kořeny třeba dvě stě let starými.

To rod Humbertů není…

To není, to si vymyslel pan Eduard Bass. Krásná kniha…

A co Kludských? Ti měli slavný cirkus.

My je máme v rodině… Tátova sestřenice si vzala syna Karla Kludského, toho, co napsal vzpomínky Můj život v cirkuse. Takže jsem o něm slyšel vyprávět, když žil v Jirkově, kde pak Kludských bydleli a kde mají hrob. To byla slavná rodina. Ale klan Kludských ještě pokračuje. Jsou to artisti a vystupují s různými cirkusy.

Chodíš se někdy dívat na konkurenci?

Když je k tomu příležitost, tak jo. Ale v Čechách už není toho moc, co bych mohl považovat za konkurenci, i v dobrom, myslím. Ještě tak Originál Berousek, to jo, to byl kvalitní cirkus s pěknými zvířaty, teď nevím, jestli bude pokračovat, má snad přejít na nějakou novou podobu, nevím. Já nikdy nejdu kopírovat, já se jdu maximálně inspirovat. Když jsem v zahraničí, tak se jdu podívat, třeba ve Francii.

Je to tam velký rozdíl od vás?

Programově ani tak ne. Ani ve vybavení ne. Ale rozdíl je v zázemí. Třeba ve Francii má každé město prostor pro cirkusy. To je u nás jen na třech místech. Ve Strakonicích, v Tachově a v Praze na Letné.

Ale vy, když jste v Praze, tak vystupujete v Krči.

Tam jsme vystupovali posledních osm let, Letnou měl obsazenou Berousek, teď bychom měli na Letné být my. Letná, to je vysněné místo pro každý cirkus. Já, když tam jsem, tak to na mě dýchne. Tam je srdce českého cirkusu.

Měl jsi, Hynku, někdy hlavu v hubě šelmy?

Ne, neměl jsem důvod ji tam strkat. To říkal ten pan Sameš: Proč bych tam strkal hlavu, když jim z té huby smrdí… Ale jsou lidi, kteří to dělají. Já ne. Já nevidím důvod, přece jenom je to zvíře, špatně se vyspí, něco mu přeletí přes čumák, sklapne – a je to… To může udělat i miláček.

Jsou těžší lvi, nebo tygři?

Tygři, s těmi je mnohem víc práce. Přitom je zajímavé, že čím větší tygr, tím je klidnější. Nejtěžší jsou menší, ti bengálští, ti jsou občas i takoví úskoční, nikdy úplně nevíte, co provedou. To lvi jsou proti nim kliďasi.

A víc lev, nebo lvice?

Lev, samec, to je dobrák a pohodář, král zvířat, ten má hrdost, ten, když nemusí, tak se ani nehne. Lvice je náročnější, ale je s nimi víc zábavy. Jako v životě.

31. května 2021