Film Nikdy neodvracej zrak, jímž se do německé kinematografie vrátil režisér Florian Henckel von Donnersmarck, má všechny atributy důležitého uměleckého díla. Na velké ploše (plus minus tři hodiny) vypráví velký, až románový příběh, ve kterém se spojují velké dějiny – nacistický režim a jeho vraždění, válečná zkáza Německa i jeho obnova v obou poválečných německých republikách – i historie osobní.
Australský herec Geoffrey Rush vyhrál soudní spor se společností Nationwide News a listem The Daily Telegraph. Soudce Rushovi, známému z divadla a oceněnému Oscarem za výkon ve filmu Záře, přiřkl za pomluvu ohledně sexuálního obtěžování odškodné 850.000 australských dolarů (14 milionů korun).
V českých kinech se potkaly snímky hvězd přicházející i odcházející generace amerických filmařů – Jordan Peele s filmem My a Clint Eastwood a jeho Pašerák. Jsou to díla rozdílná, jak to jenom jde, jedno až přehnaně ambiciózní, autor druhého jako kdyby už žádné ambice neměl, možná si myslí, že v určité fázi života už nejsou potřeba. A možná má pravdu.
Americkému herci Jussiemu Smollettovi se podařilo proslavit se možná ještě víc, než zamýšlel. Vymyslel pro sebe hlavní roli ve velkém příběhu, který strhne masy, a taky se mu to podařilo. Jenom povaha toho příběhu i charakter Smollettovy postavy naprosto neodpovídají jeho autorskému záměru. Chicagská justice k té absurdní story teď připsala adekvátně nesmyslné finále.
Na Českých lvech zvítězil film, který je do jisté míry návodem na kriminální chování. Dva potenciální chovanci diagnostického ústavu ukradnou auto a vyjedou si na výlet příšernou a vymrzlou krajinou asi severních Čech, toho eldoráda české strašlivosti. Jejich delikventní počínání, z kterého by v reálu asi šla na člověka hrůza, má ve filmu rysy jaksi tesklivého, posmutnělého romantismu, takže mladým zabijákům držíme palce.
O dokumentárním filmu Petera Jacksona Nikdy nezestárnou se v době jeho uvedení na podzim (čeští diváci ho budou mít šanci vidět na Febiofestu) psalo jako o mimořádném technickém výkonu. Režisérovi a lidem z jeho firmy Weta se podařilo dosáhnout toho, že filmové záznamy z fronty první světové války v něm vypadají (alespoň podle dnešních měřítek) „jako živé“. To je jistě pravda. Nikdy nezestárnou je ale také pozoruhodné filmové dílo.
Václav Havel byl bezesporu největším symbolem sametové revoluce, od níž v listopadu uplyne již 30 let. Dokumentarista Petr Jančárek měl od roku 2009 tu čest natáčet „zbytek jeho života“. Nyní chystá dokument „Tady Havel, slyšíte mě?“, jehož premiéra má být na podzim. Rozhodně by se nemělo jednat o pouhé sentimentální vzpomínání na stárnoucího prezidenta. K nákupu autorských práv na hudbu kapel jako The Rolling Stones uspořádal Petr Jančárek sbírku na Hithitu.
Koncem roku 2017 byl hollywoodský herec a scenárista Kevin Spacey vymazán z již dotočeného filmu Všechny prachy světa (All the Money in the World). Veškeré scény, ve kterých hrál, byly vystříhány a sehrány znovu s jiným hercem. Důvod? Spacey byl obviněn několika mladými muži ze sexuálního obtěžování.
Na čem jste byli naposledy v kině? Pokud je vám do 35 let, pravděpodobně vaše odpověď bude nějaký komiksový film od studia Marvel. Společnost Disney, která Marvel vlastní, je již čtvrtým rokem vládcem filmového byznysu.
Já se neinzeruju, řekl nejdřív Miloš Černoušek, herec, kterého pod jménem Cyril Drozda zná televizní národ z postavy alkoholického faráře v seriálu Most! Ale pro divadlo to udělám, řekl posléze. To divadlo se jmenuje HaDivadlo a Černoušek je v něm ústřední postavou od prostějovských začátků v první polovině 70. let. Vytvořil v něm desítky rolí, kterými utvářel charakter tohoto možná nejosobitějšího uměleckého divadla minulých padesáti let.
Před pár dny přišla zpráva, že v Paříži zavřeli poslední pornokino. Byl to už anachronismus, latimérie podivná, přežilá ze starých časů. Nikdo už do něj nechodil, ani náruživci, ani turisté, ani zoufalci, ani milenci, ani romantici. Jmenovalo se Beverley a „filmy pro dospělé“ promítalo ve druhém městském obvodě od poloviny 70. let.
V Los Angeles se v noci na pondělí udělovaly ceny Akademie, největší (aspoň co do masové pozornosti) filmová událost roku je za námi, ceremonie proběhla bez větších zádrhelů. Počítám, že organizátoři si oddechli, možná ještě mohutněji než po skončení dřívějších ročníků. Už „dělostřelecká příprava“ před letošními Oscary působila místy až fraškovitě, je to také důsledkem dvojího tlaku, jemuž jsou ceny Akademie vystaveny, od Oscarů se očekává posun – bohužel pro ně – dvěma opačnými směry zároveň.
Poslední díl seriálu České televize Most! se v pondělí vysílá v pozdějším čase, a to kvůli vulgaritám, které v seriálu zaznívají. Česká televize ale vylučuje, že by si na slovník postav diváci ve velkém stěžovali. Pozitivní divácké ohlasy dle mluvčí ČT Karolíny Blinkové naprosto dominují, i když se po odvysílání prvních dílů objevilo několik ohlasů, které kritizovaly právě třeba vulgarismy.
Říkávalo se za socialismu, že filmy by měly být laskavé. Že všude žijí lidé a v zásadě je na světě dobře. Filmy, které tehdy vznikaly, podporovaly tzv. kladného hrdinu v jeho boji za lepší zítřky. Doba publikem bojkotovaných filmů socialistického realismu je sice pryč, ale přece jen něco zůstalo. Dnes jsou naše filmy laskavé opět. Romantické komedie s kladným hrdinou se točí ve zběsilém tempu a mají publikum, o kterém se socialistickým hrdinům ani nezdálo.
Zemřel Stanislav Milota a člověk myslí na Vlastu Chramostovou. Ti dva připomínali Filémóna a Baukis, tu penzijní dvojici mytologického rázu, kterou navštíví olympští bohové, když na zemi hledají šťastné lidi. „My jsme byli tak chudí, že jsme doma neměli ani co číst,“ říkal on. „Jo, takže sis musel hrát s krysama,“ dodala Vlasta. Měli bezvadný humor, založený na stálé polemice, kterou si vyznávali lásku. Stále byli ve sporu, který je udržoval v zamilovanosti.
Bruno Ganz měl skvělou tvář pro film, divák do ní mohl snadno projektovat složité emoce a herec tomu nemusel napomáhat nějakým okázalým „koncertem“.
Umění jako síla v něčem až nadlidská a třeba také dost temná, v mnohém protikladná tomu, co se za tvorbu dnes vydává.Takové je téma (nebo jedno z témat) dvou nových filmů – hororové komedie Sametová cirkulárka (Velvet Buzzsaw) scenáristy a režiséra Dana Gilroye a nové verze klasického hororu Suspiria v režii italské hvězdy Lucy Guadagnina. Oba ty snímky jsou – každý po svém – výmluvným příkladem toho, proč soudobé filmové umění té v dobrém či zlém magické síly dosahuje jenom málokdy.
Miroslav Bambušek je úkaz, který sleduji už patnáct let. Je to divadelní režisér a vizionář, motor rozsáhlých projektů, člověk přesvědčený, že umění má zneklidňovat, vyrušovat a rozhodně nemá být pohodlné. Nic nemá jít po srsti a nic se nemá podávat naservírované. Vystudoval filozofii a klasickou filologii, a když zrovna nerežíruje, buší kladivem ve skutečné kovárně.
Chtěl(a) jsem vyvolat debatu. To je velmi oblíbená floskule používaná v situaci, kdy někdo vytvoří cosi veledůležitě se tvářícího a obsahově naprosto prázdného. K čemu taková díla většinou vůbec neinspirují, je právě debata. O čem ji taky vést? Autoři televizního seriálu Most!, scenárista Petr Kolečko a režisér Jan Prušinovský, velké ambice „vyvolávat debatu“ před uvedením svého díla neohlašovali, debatu ale vyvolali, až jeden místy zírá. V době, v níž jako kdyby každý měl všechno personalizované – konzumoval jen vlastní zprávy, byl konfrontovaný jen s blízkými názory, to může působit jako retro, závan časů, kdy všichni v televizi sledovali totéž a pak se o tom bavili. A nedosti na tom, předmětem těch debat často není ani tolik kdo, co a s kým, ale jaksi společenská dimenze toho seriálu. Jeho poselství, dalo by se říct. Vskutku nezvyklý úkaz.
V německé metropoli odstartoval 69. ročník mezinárodního filmového festivalu Berlinale. Do 17. února, kdy se jeho brány uzavřou, nabídne divákům na 400 různých filmů. O hlavní cenu - Zlatého medvěda - se jich utká 17. Žádný český mezi nimi není. Divácky nejnavštěvovanější filmová přehlídka na světě se tradičně nese v politickém duchu, což na její úvod v krátkém projevu podtrhl i berlínský primátor Michael Müller, když varoval před omezováním svobody slova, stavěním zdí nebo antisemitismem.
Poté, co prezident Trump ukončil svůj projev o stavu Unie, shrnuli jej moderátoři CNN, jejíž přenos bylo možné sledovat i na české kabelové televizi, takto: Byla v něm vstřícná, pozitivní témata (a vyjmenovali několik postojů amerických demokratů) i některá témata kontroverzní – a vyjmenovali několik postojů typických pro republikány. Mezi nimi i téma umělého přerušení těhotenství. Trump jmenovitě kritizoval nedávnou potratovou legislativu ve státě New York a návrh ve Virginii.
Před pár dny uběhl rok od druhého kola prezidentských voleb, což vedle jiných bolestných vzpomínek připomněla též pražská premiéra filmu režiséra Robina Kvapila Máme na víc. Sleduje v něm rok kampaně Michala Horáčka, do níž se sám režisér aktivně zapojil, přičemž se u toho též natáčel. Pohledem do zamyšlené tváře režiséra, který právě hledí do monitoru, film začíná i končí. V jeho výrazu jako by člověk četl: Co se to stalo? Jak se to mohlo stát? Co to zase ti lidé provedli? Jak nám to mohli udělat? Vždyť jsem se tak snažil. Kdo vlastně? Horáček, nebo Kvapil?
Vytvořit pro film nebo televizi politické drama vycházející ze skutečných událostí je dnes v mnohém obtížnější než v dřívějších letech.
Zemřel Luděk Munzar, herec, který si nemusel lepit knírek, neboť ten jeho mu dokonale seděl. Byl to vzácný, asi obecně mizející druh herce mužného typu, silný ve výrazu a jemný v jeho provedení, přirozený, ale přitom naprosto netuctový, obdařený chlapskou přitažlivostí, stejně jako přirozeným a rozvíjeným intelektem. Adekvátním blížencem v globálním rozměru mu byl Paul Newman, kterého Munzar daboval, měl s ním podobné záliby v automobilových závodech a létání (v tom byl Munzar myslím ještě dál) i v tom, že nepovažoval herectví za jedinou věc, které se musí ve svém životě věnovat.
V noci z neděle na pondělí se v Hollywoodu rozdávaly Zlaté glóby – ceny prestižní a také dost sporné (asociace zahraničních korespondentů, která je uděluje, je organizace dost sporná).
Zlatý glóbus v kategorii nejlepší film (drama) vyhrál snímek Bohemian Rhapsody, který už od podzimu bourá žebříčky i v českých kinech. Rami Malek, který ztvárnil hlavní postavu snímku o zpěvákovi skupiny Queen Freddiem Mercurym, si odnesl zlatou sošku glóbu pro nejlepšího herce.
Film mexického režiséra Alfonsa Cuaróna Roma má ve světě skutečně mimořádný ohlas, nejenom proto, že vyhrál festival v Benátkách. V nadšených recenzích a reakcích filmových publicistů zaznívá, že ten film svým významem přesahuje měřítko ročních bilancí, zaslouží si být zmiňován v kontextu toho nejlepšího, co vůbec kdy ve filmu vzniklo. Nejeden s historií filmového umění obeznámený kritik označil Cuarónův snímek za vůbec nejlepší, jaký v životě viděl.
Nestává se často, aby se v zaoceánských médiích referovalo o životních jubileích příslušníků zdejší smetánky. Výjimku představovaly pouze bouřlivě slavené narozeniny Emy Destinnové, Harryho Jelínka a strýce Jaromíra Jágra, zvaného kladenský Dží Dží, proslulého vyhazovače jater z Harlemu. O to větším překvapením může být text ve včerejším čísle anglické mutace původně v jidiš vycházejícího deníku Brooklyn Nachrichten. K sedmdesátým narozeninám Michaela Žantovského tam nenapsal článek nikdo menší než Woody Allen, který po obviněních v nechutné kampani MeeToo může publikovat jen v regionálních médiích etnických menšin, a to pouze ve společenské rubrice Bar micva. Text přinášíme ve zkrácené podobě.
Kina v Číně lákají narůstající počet diváků a Hollywood často čelí obviněním, že při natáčení svých „trháků“ stále víc zohledňuje spíš čínský než americký trh. „Říše středu“ ale zdaleka nespoléhá pouze na zahraniční produkci, protože kasovní rekordy tam lámou domácí snímky, které nezřídka nesou silné propagandistické poselství čínské armády. Vydává se Čína stejnou cestou jako kdysi sovětská válečná kinematografie?
