Miroslav Bambušek je úkaz, který sleduji už patnáct let. Je to divadelní režisér a vizionář, motor rozsáhlých projektů, člověk přesvědčený, že umění má zneklidňovat, vyrušovat a rozhodně nemá být pohodlné. Nic nemá jít po srsti a nic se nemá podávat naservírované. Vystudoval filozofii a klasickou filologii, a když zrovna nerežíruje, buší kladivem ve skutečné kovárně. 

Tvá představení se často odehrávají na místech, kam běžný návštěvník divadla nechodí. Já už jsem na nich byl v opuštěné šachtě, v raketovém silu, v pardubickém mlýnu, v nákladovém nádraží. Ale nutno říct, už že také párkrát v normálním divadle. Máš vyhlídnuté nějaké nové místo? 

Jo, to mám. Je to pod Bukovou horou nad Ústím nad Labem, říká se tomu Vitín, dřív to byla německá vesnice Wittine, teď je to opuštěný místo. Tam jsem roztočil film, bude se to jmenovat Lidi krve, to je podle písně básníka Pavla Zajíčka. Ten film má být pokusem pojmenovat, jak v nás vězí minulost, jak nás ovlivňuje. O tom, co se s lidmi stane, když o minulost přijdou. O tom, že vykořenění rodí temnotu, do které jednou někdo zase přinese světlo, i když ho to třeba bude stát život. Chlapík, který má tam svou minulost, jeho předkové tam žili, přivede na to místo skupinu lidí a jemu se to všechno vrátí, vstoupí do něj duch dědy, který se tam oběsil, nemůže se tomu vyhnout, nemůže to z toho místa vyprchat.

Zní to jako horor…

Ale není to horor. Má to takovou lehce stalkerovskou linii. Ale taky by se dalo říct, že to má linii dantovskou nebo vergiliovskou…, jak je libo. Je to o útěše toho místa.  To mě vždycky hrozně zajímalo. Kdysi jsem inscenoval svůj text Útěcha polní cesty. Bylo to o pochodu brněnských Němců na konci května 1945: přes dvacet tisíc žen a dětí hnali z města směrem k rakouským hranicím, bylo krásné počasí, člověka to táhlo do přírody, a umíraly přitom stovky lidí. Inspiroval mě k tomu filozof Martin Heidegger a jeho esej Polní cesta, vyšlo to v šedesátém osmém v časopisu Orientace, nedávno jsem to znovu četl. Píše tam, že útěcha z polní cesty na nás promlouvá a ztrácí se, když něco chybí. Mojí ambicí bylo a je přinášet útěchu v několika vrstvách. Dát ji sobě, tedy těm lidem, kterým to břemeno minulosti nedává spát a chtějí ho sejmout se ctí, dále dát útěchu těm místům, kde minulost spí, a v poslední řadě jde o to, pokoušet se o útěchu v kosmickém nebo metafyzickém smyslu. 

Je reálné, že se ten film Lidi krve natočí? 

Třikrát jsme s mým producentem Sašou Dlouhým žádali na Fondu kinematografie o grant, dvakrát nás odmítli, teď jsme se dostali mezi deset nejlíp hodnocených scénářů, nakonec podpořili jen sedm filmů, ale nevzdáváme to. Věříme, že by nám mohli pomoct Němci, vždyť je to taky o nich. My potřebujeme kámoše taky z druhé strany, nejen u nás. Nemůžeme v tom být sami, musíme se otevřít. 

Jestli to Němce ještě vůbec zajímá…

No, proč by je to nemělo zajímat? Je to taky jejich historie… Ale nevím, jak to dopadne, já teď dopsal asi dvacátou verzi scénáře, ještě se to musí doladit, pořád ještě něco hledám, jak tomu utáhnout šrouby, aby to sedělo. Ale současně se zabývám jiným velkým tématem: Kacířskými eseji Jana Patočky… To je síla! Dlouho se zabývám celým Patočkou, ale ty Eseje z roku 1975, to je jeho vyvrcholení, tam je všechno, k čemu může filozof dojít, tam je ta příprava na to, co ho ještě v životě mělo potkat. On jako by se celý život připravoval na vyvrcholení života, které přišlo v těch měsících před Chartou a po Chartě. Ty poslední jeho texty jsou úžasné, tam vlastně nastavuje svůj život, to, o čem celý život psal, teď provede konkrétně. Mě učil Radim Palouš, který mluvil na jeho pohřbu, a když tam začali od Markéty túrovat ty motorky a nad hřbitovem létat vrtulníky, tak řekl, to jsou nejkrásnější varhany, které mohly Honzovi, on fakt řekl Honzovi, zahrát. A Ladislav Hejdánek řekl: Takhle má umírat muž, na bitevním poli. 

A to by byl životopisný film?

Ne, to nebude film, ale experimentující, hledající divadlo. Tahle velká věc se bude realizovat ve Studiu hrdinů, kde jsem kmenový režisér.  Budou to divadelní eseje, částečně založené na Patočkově biografii, ale především na jeho myšlení, na tom, k čemu dospěl, co otevřel...  Já Patočku studuju léta, poznávám ho ze všech stran, přibližuju se k němu, vracím se k němu. A doporučuju to každému.

Každému? Byl by to zajímavý úkaz, kdyby lidé začali masově číst filozofy.

To si ani já nemyslím. Ale doporučuju ho každému, kdo má zájem o vytříbenou mysl a kdo nerezignoval na myšlení. Člověk se o sebe musí trochu starat, nejen o své bydlo, ale taky o svoji duši. Tím to má začít, ale pak přichází ta skutečná péče o duši, která přesahuje můj osobní zájem. Patočka, to je kurz myšlení, navíc úžasný jazyk, přesný. Lidi jsou zmatení, vyplašení, vystrašení, přitom vlastně nejsou schopni formulovat proč. Dělají, jako kdyby všechno tady bylo poprvé. Přitom se věci neustále opakují… Já jsem si teď třeba díky Patočkovi poprvé přečetl Durychovu Boží duhu. Patočka ji totiž hrozně doporučoval. 

Chápu, Boží duha je vlastně asi první kniha české literatury, která se vyrovnává s odsunem a opuštěnými Sudety…

Přesně, a musím říct, že Durych na to káp! To je prostě úžasná kniha. Kam on to dovedl… Do vylidněných Sudet přichází stařec, který se z nějakého důvodu chce zašít před světem v jednom z opuštěných německých domů. Cestou za soumraku potká hřbitov s márnicí, kde už asi dlouho leží mrtvola v rakvi, tělo se už rozkládá. Nakonec najde opuštěný dům, kde se setká s mladou Němkou, která přežívá v těchto opuštěných oblastech. Zamilují se do sebe, pohřbí mrtvolu, narodí se jim miminko. Takto Durych vykonal svou útěchu. To by si měl přečíst každý! Jak je to silné a přitom prosté!

Já jsem v představě nějakého obratu skeptický. Češi dosáhli toho, po čem toužili: zbavit se Němců, což se jim povedlo, a víc se tím myslím zabývat nechtějí. Občas se někdo pozastaví nad stavem těch území, ale s Němci to už moc nespojuje: je to už dávno a proč by to pořád řešili.

Nesouhlasím. Nejde o obrat, jde o navázání ztraceného kontaktu… O to tady jde. Já jezdím dělat do kovárny v Dolním Žlebu, kousek za Děčínem, pak už je hranice. Je to úžasné místo, takové čertovo hnízdo, tam se dají udělat skvělé fotky a každý druhý se jmenuje německy… Dörfler, Kirschner, Kaiser, Hille, různě, tam jsou smíšená manželství, už jsou to dávno Češi, německy často už neumějí, ale něco zůstává, asi duch, který jen tak nevymeteš. 

No, nevím. Ale odkud se vzali na českém severu Bambuškovi? Mimochodem, zajímavé příjmení: Bambušek, trochu takové loupežnické.

Jako od bambitky, že, no, může to tak být. Bambjoška znamená rusky bombardování. Otcova větev přišla do severních Čech v osobě mého děda Jana Bambuška, který byl důstojníkem Svobodovy armády. Na sever se dostal jako národní správce továrny na hračky v Libouchci u Děčína. Moc toho o něm nevím, on byl z města Svaljavy, to je na Zakarpatské Ukrajině, slyšel jsem, že možná byl židovského původu, měl obrovský frňák a krysí obličej, úžasný zjev. Já ho viděl jen dvakrát.

Jak to?

On si vzal babičku Vránovou, ta byla od Loun, ale s tou byl jen chvíli, pak se rozvedli, měli spolu dvě děti, ale moc se o ně asi nestarali, otec se svou sestrou prožil většinu dětství v děcáku. Bylo to asi dost drsné. Já jsem ti už o babičce vyprávěl…

Nějak si nepamatuju…

No přece, že byla vražednice… Ale to tam nedáme.

Už si vzpomínám, no ano, ale to tam dáme. Jak k tomu vlastně došlo?

To bylo v devadesátých letech. Našla si na inzerát, že nějakej chlap v Německu hledá čistotnou kuchařku, tak mu odepsala, on to byl Čech, emigrant, bylo mu devadesát. Vzali se, on jí všechno odkázal. Po pár týdnech se údajně domluvila s cikánama z Čech, že ho přijedou zabít. Do Německa. Pak se to snažili zamaskovat, že pomalovali stěny hakenkrajcama, jako že to udělali nacisti. Dostala v Karlsruhe doživotí, pak ji přemístili do ženské věznice v Opavě, tam umřela. Jmenovala se Kukačková. A na mně to leží jako stín. Jako další německej stín. Přitom jsem ji nikdy neviděl. 

Ale toho dědu ano, i když jen dvakrát.

Táta vyrůstal, jak jsem říkal, v děcáku, takže se s dědou nestýkal. Ale věděl, že bydlí v Hostomicích, v pivovaře, že byl několikrát v base, protože kšeftoval s kdečím, se starožitnostma a tak. Ale vůbec se nevídali. Pak jsme jednou v létě byli u Berounky u Nižboru a táta říká, hele, kluci, nechtěli byste se podívat za dědou? A my jsme do té doby o žádném jiném dědovi než z máminy strany nevěděli. Tak jsme řekli, že jo. Takže jsme jeli do těch Hostomic, tam jsme našli pivovar, otec zabouchá na dveře, za chvíli vyleze ten chlap, držka ohromná, čumí na nás, my na něj, táta říká, já jsem tvůj syn. On na to: Já nemám syna, ukažte mi občanku. A táta mu ji podává, on na ni hledí, v tu ránu jde do kolen, omlouvá se nám, objímá nás, pláče… A vyhrne koberec a tam je, nekecám, hromada prachů. Tak nám každému nacpal několik tisíc. Pak jsem ho viděl už jenom jednou. Ale to tam nebudeme dávat.

Právě že to tam dáme. Ať je vidět, kde to má kořeny.

Co kde má kořeny? 

Ta tvoje posedlost.

Nevím… Nevím… Ale ještě chci dodat, že z druhé strany, tedy z matčiny, jsem měl za předky sedláky a hospodské, kteří byli taky malíři a hudebníci. Takže ti to vyrovnávali. Ale fakt nevím, jestli bysme měli mluvit o tomhle. 

Tak budeme mluvit o divadle. Na to, o jaké undergroundové kusy šlo, je nutné říct, že v nich hráli známí herci: Miloslav Mejzlík, Karel Dobrý, Miloslav König, Martin Finger, Tomáš Jeřábek, pardon, že nejmenuju herečky. Vědí, co je čeká? 

To je spíš otázka pro ně. Herci jsou zvyklí žít nějakým způsobem, ale ty, který já většinou znám, jsou skromný lidi. Jen pro představu, oni, když se mnou měsíc zkouší, tak dostanou deset tisíc. Pak dostanou patnáct stovek za představení, no, takhle to je. Ale asi jim za to stojí se mnou spolupracovat. Ale já fakt nevím, určitě je spousta herců, kteří si zvykli žít na vysoké noze a nedovedou si představit, že by dělali za takový peníze.

Když mají rodinu, tak je to těžké…

Já mám přece taky rodinu, máme čtyři děti, musím se probíjet, ale nedělám sračky kvůli tomu, že potřebuju peníze, prostě když nemám práci v živým kumštu, jdu k černému řemeslu, to jsem se původně vyučil, tam se cítím taky svobodný.

Byl jste někdy v nějakém stálejším pracovním poměru?

V divadle? V roce 2000 jsem byl asi rok a půl zaměstnaný v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Já tam byl vlastně jako kulisák, ale režíroval jsem tam zároveň asi tři představení. Mě tam přivedl režisér Jiří Pokorný, který viděl nějaké moje věci, řekl jim, hele, tohohle kluka musíte vzít. Tak mě vzali. Pak jsem šel do divadla do Chebu, kde jsem byl rok dramaturg a produkční, snažil jsem se to nějak rozjet, jenže ono to moc nešlo. Od té doby jsem osmnáct let na volné noze. Vždycky střídavě makám jako třeba v té kovárně a střídavě píšu nebo připravuju představení nebo film. Udělám tak jednu, maximálně dvě inscenace za rok, myslím, že to tak má být, aby si člověk vůbec zachoval odstup.

Tvoje divadelní „projekty“ (to slovo nemám rád, ale k vám se hodí) naplňují představu pojmu „site specific“: představení na zvláštních místech. To byla jednu dobu silná móda i ve světě. Inspiroval jsi se tím?

Ne, to začalo jinak. První místo byla vodárna města Loun, to bylo v roce 1997. Tehdy jsem studoval filozofii na filozofické fakultě a měl představu, že tu „podstatu“, ke které se člověk studiem filozofie dostává, musím nějak umělecky vyjádřit. Nechodil jsem na žádnou uměleckou školu, ani do divadla jsem moc nechodil. Ale v Lounech byla stará vodárna. A to byl náš prostor. Tam jsme zkoušeli, co se dá divadlem vyjádřit. Brácha Tomáš tam maloval obrazy. Bylo to místo naší svobody. Takže jestli o mně někdo někdy napsal, že jsem představitel „site specific“, jak se tomu říká, tak to nebyla moje volba, ale přirozenost, protože jsem vyrostl v industriálu, pracoval jsem třeba jako zámečník v úpravně uhlí v Komořanech atd. A do toho prostředí se pořád vracím. Mně je jedno, jestli svoje věci dělám v divadle, nebo v nějakým industriálním prostoru. Důležitý je téma té věci a svobodnej duch mezi lidmi, kteří to dělají, to potřebuju spíš větší prostory. Po vodárně byla lounská kotelna, tam jsme postavili divadlo, jmenovalo se Multiprostor neboli Díra. Už taky neexistuje, ale to místo zůstalo, nějak na nás nikdo nedokázal navázat. To je úžasné místo, hned vedle Galerie Benedikta Rejta, je odtamtud krásnej výhled na České středohoří, když koukáte na sopky, tak stojíš přímo nad dírou. 

Pokud se nepletu, tak v Praze jste začali hrát v roce 2004 v holešovické La Fabrice, což byla ovšem tehdy opravdu opuštěná továrny, myslím snad slévárna. 

To je pravda, teď to tam vypadá úplně jinak. Tehdy tam byl všude mour, saze, zima a potkani jako v mordové rokli. Já jsem se vrátil do Prahy v roce 2003 a měl připravenej projekt Perzekuce.cz a hledali jsme prostor. A moje žena Zuzana mě seznámila se scénografem Petrem Matáskem, úžasnej člověk, kamarád, parťák, nejlepší scénograf, jakého jsem poznal, loni bohužel umřel. A on mě upozornil na tu fabriku. A tam jsme udělali moje hry s českoněmeckým tématem Porta Apostolorum, Útěcha polní cesty, Zóna. Taky jsem tehdy vyzval ke spolupráci dramatika Karla Steigerwalda, nabídl jsem mu téma Milada Horáková a on napsal  hru Horáková, Gottwald, to před náma to nikdo neudělal. Fabrika bylo bezvadný místo. 

Pak jste začali objíždět jámy, šachty, sila a jiné přitažlivé štace.

Perzekuce skončila v roce 2006, mezitím se dělaly menší věci divočejšího typu. A pak jsme rozjeli projekt Cesty energie. Tématem byly energetický zdroje. Takže jsme začali v Ostravě, najali jsme si bývalý Důl Michal v Michalkovicích a pro tento prostor jsem napsal hru Zdař Bůh!. Jejím tématem bylo divoký drancování černýho uhlí v průběhu první pětiletky. Zařvaly tam během čtyř důlních neštěstí stovky horníků. To místo jsem měl moc rád a musím říci, že mě velmi překvapili Ostraváci. Jezdili na tohle představení davy místních lidí. Pak jsme v čističce odpadních vod v Bubenči dělali téma vody. Potom přišla inscenace Uran a inscenace Ropa v Pardubicích, tam je rafinerie minerálních olejů. Obsadili jsme pro to bývalý automatický mlýnech.

Nejkurióznější mi připadalo to raketové silo za Kladnem, kde jste inscenovali svět po jaderné katastrofě. Co to vlastně bylo za místo? 

Drnov u Slaného. Byla to raketová základna, bývalý hlavní velení protivzdušné obrany Československa, tam se realizovala inscenace Uran. Teď tam funguje muzeum studené války. Ten podzemní prostor byl famózní, ohromnej a stabilní teplota 12 stupňů… V létě i v zimě. 

Mohl bych se zeptat, jak byla ta představení financována?

Různě. Běžně se pokoušíme shánět peníze na svoje věci z veřejných i neveřejných zdrojů. Někdy se podaří, že ty projekty dokonce i vydělávají. To říkám proto, že je potřeba si představit ty náklady: obsadíte industriální prostor, všechno sem musíte dovézt a instalovat, techniku si musíte půjčit, a to taky stojí peníze. Ty prostory obvykle někomu patří, takže si je musíte najímat, pak musíte zaplatit herce a všechno kolem a potom tam dostat lidi, kteří by zaplatili vstupné... Tenhle styl je dost náročný, nejen finančně. Zrovna v případě Uranu, pokud si vzpomínám, to byl boj, tehdy jsme sehnali o polovinu míň finančních prostředků, než bylo třeba, museli jsme se tehdy zadlužit, abychom Uran vůbec realizovali, ale inscenace se pak hrála a postupně jsme se z dluhů dostali.

Není na tom vlastně něco zoufalého, že člověk měsíce připravuje představení, dře se s tím, cvičí na tom s herci, může se přetrhnout… Pak se to párkrát zahraje, pár stovek lidí to uvidí, pochválí a jdou domů. A po roce zbude jen vzpomínka… 

Na to nemyslím. Všechno přece pomíjí, v tom je útěcha i dar. Každou vteřinu řeka života odtéká… Měli bychom se radovat z toho, že s tím nemůžeme nic dělat. Já jsem třeba teď zaujatý tím, co je a co přijde. A teď dělám Vojcka, v HaDivadle, premiéra bude 12. března. Bude se to jmenovat Woyzeck is not dead! Vojcek umře v půlce hry, ale jeho odkaz převezmou ti, kteří za jeho smrt nesou zodpovědnost, vyžerou si to zlo, které způsobili. Spíš než inscenace toho geniálního Büchnerova fragmentu to bude o Vojckovi v nás. Je to skoro dvě stě let stará hra, prošla obrovskou zkušeností na jevišti, ale i třeba v operním zpracování Albana Berga nebo ve filmu Wernera Herzoga s Klausem Kinským. Je to výzva, protože pro mě je to politická hra. Já si myslím, že živé umění může sloužit jako obrana svobody a demokracie. A přesně těmto účelům má podle mne dnes umění sloužit, já si to jinak nedovedu představit