Kina v Číně lákají narůstající počet diváků a Hollywood často čelí obviněním, že při natáčení svých „trháků“ stále víc zohledňuje spíš čínský než americký trh. „Říše středu“ ale zdaleka nespoléhá pouze na zahraniční produkci, protože kasovní rekordy tam lámou domácí snímky, které nezřídka nesou silné propagandistické poselství čínské armády. Vydává se Čína stejnou cestou jako kdysi sovětská válečná kinematografie?
Tohle je článek, který má vyjít na Silvestra, ale bude to o vánočním filmu, který autor viděl před pár dny poprvé – a od té doby má chuť ho doporučit ostatním. Kdyby onen autor byl Američan, měl by toho filmu asi plné zuby, protože ho v Americe každý rok vysílají snad všechny televizní stanice na Štědrý den, jako u nás Tři oříšky pro Popelku, a ty se přece jen také trochu omrzí. Jenže je Čech, tak ho viděl až nyní v archivním kinu Ponrepo, kde se na konci ozývalo v publiku takové to vzlykání, a když pak lidé (bylo to i dost mladých lidí) odcházeli, dávali si navzájem přednost, pomáhali si do kabátů, tvářili se zasněně a je docela možné, že ještě večer poslali něco na charitu nebo aspoň dali stranou chleba, že ho dají srnkám. Takovou moc má ten film.
I když si jej mnozí spojují především s „pokleslou“ televizní zábavou, duší je to pořád tak trochu punker, a to nejen co se hudebního vkusu týče. Rád hraje nejen na plátně nebo v televizi, ale i v soukromí. Když cítí, že situace kolem něho hrozí přílišným patosem, neváhá ji shodit absurdním vtipem proneseným s kamennou tváří.
Mary Poppins je zpět! Vrací se do Třešňové ulice, kde žije již dospělý Michal (chlapec z původního filmu) se svými třemi dětmi. Michalovi, kterého život nešetří, začne díky tajemné chůvě a jejím schopnostem šťastnější období… Film má mnoho svérázných postav, hvězdně obsazených – Emily Bluntová, Meryl Streepová a další.
Kniha Jaroslava Kmenty Český špion Erwin van Haarlem se stala námětem pro hollywoodský film. Autorovi a investigativnímu novináři nabídl spolupráci producent a scenárista David Klawans. Producenta úspěšného thrilleru Argo s Benem Affleckem v hlavní roli zaujal příběh podplukovníka Václava Jelínka. Toho vyslala bývalá československá rozvědka v 70. letech na Západ pod identitou nizozemského chlapce Erwina van Haarlema, jehož matka po druhé světové válce odložila do kojeneckého ústavu.
Filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku je pro mnoho Němců jedním ze symbolů Vánoc. O těch letošních bude ještě viditelnější než normálně. Film samozřejmě ve sváteční dny nabídne několik německých televizí, s jeho hlavní postavou se ale lidé mohou setkat i na nově vydaných známkách, řadě suvenýrů nebo na výstavě na východoněmeckém zámku Moritzburg, kde se natáčel.
Gramofonová deska plnila v časech mého dospívání funkci, řekněme, totemu. Předmětu, jímž člověk prokazoval svou kmenovou příslušnost. Také bývala velmi výrazným módním doplňkem, grafické dílo ve formátu elpíčka se barevností a zobrazenými lidskými typy vymykalo socialistickému realismu československých ulic. Mezi moje oblíbené „totemy“ patřila deska Davida Bowieho Low, jedna z jeho vůbec nejlepších, s výrazným obalem v ohnivých barvách, dominoval mu portrét umělce v jeho nejvíc androgynní nebo spíš mimozemské poloze. Sošný muž ztracený někde v ohnivém světě, oči upřené k něčemu konkrétnímu a zároveň vůbec nikam. Na tom obalu byl záběr z filmu Muž, který spadl na Zemi britského režiséra Nicolase Roega, jednoho z formálně nejvýraznějších tvůrců přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, jehož nejlepší filmy také dokázaly postihnout temné spodní proudy „vysmáté“ kultury té doby.
Když na člověka přijde fejeton (nedá se všemu říkat komentář) na 1. prosince, může psát o ledovce, o Vánocích za dveřmi, o blížící se třetí světové válce nebo o Woody Allenovi. Ten má vždy 1. prosince narozeniny, letos třiaosmdesáté.
Ve věku 77 let zemřel v Římě po dlouhé nemoci italský režisér a scenárista Bernardo Bertolucci. Informují o tom italská média. Režisér filmů Poslední tango v Paříži, Konformista, Poslední císař, Svůdná krása, Dvacáté století, Malý Buddha či Snílci podle italských médií zemřel na rakovinu. Posledních více než deset let strávil na kolečkovém křesle.
Krátkodobé vzrušení v českém veřejném prostoru vyvolala cesta Jaromíra Nohavici do Moskvy. Písničkář tam v Kremlu převzal Puškinovu medaili od Vladimira Putina, dojatě přitom pohovořil o svém vztahu k ruským básníkům a jejich poezii. Taky jsem si to video pustil. Přivedlo mě k myšlenkám na různé ruské umělce, které drtila ruská moc, v jejíž přízni se zdejší hvězda tak potěšeně vyhřívala.
Člověk by musel být slepý nebo hodně nevšímavý, aby nepostřehl existenci Petry Nesvačilové. Ať už jako dokumentaristky, před kterou si vylévali srdce polepšení zločinci z Berdychova gangu (Zákona Helena), nebo jako svérázné herečky, díky jejímž rolím zásadně stoupá hormonální přitažlivost filmů, ve kterých se objeví: naposledy to platí pro film Bena Tučka Mars. Zajímavé na ní ještě je, že navštěvuje koncerty folklorní hudby a sama ji dobře zpívá.
Streamovací společnosti, které uživatelům umožňují dívat se přes internet na filmy a seriály, svět kinematografie rychle dost možná nenávratně mění – nejenom jeho zákulisí, ale i produkty, obsah. Nejvýraznějším tahounem téhle revoluce je firma Netflix, která se velice rychle stala dominantní silou audiovize – od jednoduchých záznamů vystoupení stand up komiků po velkofilmy za stamiliony dolarů. Jako všechny jiné revoluce bude mít i tahle svoje oběti: kina a vůbec film v tradičním slova smyslu, možná se k těm „padlým“ nakonec zařadí i Netflix samotný. Obchodní a distribuční model, s nímž ta firma přišla, ale pravděpodobně přežije. V tom ohledu budou dalekosáhlé výsledky „revoluce“ trvalé.
V Los Angeles ve věku 95 let zemřel spolutvůrce legendárních amerických komiksových hrdinů Stan Lee, z jehož dílny vzešly postavy jako Spider-Man, Iron Man či Hulk. Oznámil to server TMZ. Editor, spisovatel, vydavatel a filmový producent byl šéfem společnosti Marvel Comics a úzce spolupracoval s další legendou oboru Stevem Ditkem, který zemřel ve věku 90 let letos v červenci. Svou společnost, kterou založil počátkem 60. let minulého století, změnil Lee ze skromného podniku na největší komiksové vydavatelství na světě.
Parta kamarádů se schází ve staré sauně za městem. Nemají jména, jen indiánské přezdívky, debatují o životě, jsou zde těmi, kterými opravdu jsou. Jejich svět je sebestředný a tragikomický… Audioknihu přesvědčivě namluvil Petr Čtvrtníček a vychází zároveň s novelou Jaroslava Rudiše.
V matné vzpomínce vykuleného mladého redaktora, tedy mé, je jeden zvláštní večer roku 1993 na Barrandovských terasách. Vítalo se tam vydání pamětí Václava M. Havla Mé vzpomínky, které tehdy vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Byl jsem na Barrandově poprvé a naposled, kdysi slavný komplex existoval ještě ve stavu jaksi provozuschopném. Zbývalo z něj už tehdy jen torzo, i bar Trilobit byl od roku 1986 zavřený, ale zbytkový provoz bylo možné využít k oslavě.
Dokumentární film Jana Geberta pozorovatelským způsobem zachycuje aktivity Slovenských branců, neoficiální organizace mladých mužů, kteří o víkendech trénují vojenské dovednosti, aby se připravili na přicházející konflikt civilizací. Naoko apolitická organizace vyznává autoritářství a jakýsi slovanský nacionalismus. Gebertův film se promítal na mnoha festivalech včetně Berlinale, teď je možné ho vidět i v českých kinech.
Vysoký blondýn se schopností zahrát přesvědčivě cokoli. Řeklo by se zajímavý herecký typ netyp. Fyzicky výrazný a přitom jaksi nenápadný, nezařaditelný do škatulky. Může hrát dobráky i démony, prosťáčky i intelektuály, hrál v Komedii Goebbelse a v Národním Havlova Huga Pludka, ve filmu policisty, tatínky i Fausta.
Toman. Tak se jednoduše, a přitom záhadně se jmenuje hraný film režiséra Ondřeje Trojana, který představuje jednu velmi barvitou a rozporuplnou osobu československé historie. Zdeněk Toman, původním jménem Asher Zelig Golberger (1909–1997), se narodil v chudé židovské rodině na východě Slovenska, jako student práv v Praze vstoupil do komunistické strany, okupaci přežil jako úředník exilové vlády v Londýně, po květnu 1945 se stal šéfem rozvědky ministerstva vnitra, jehož hlavním cílem bylo obstarávat pro stranu valuty. Vedlejším efektem jeho činnosti byla však i pomoc židovským uprchlíkům, kteří se ocitali ve svízelné situaci. Toman to dělal za peníze, ale snad i z jistého soucitu či solidarity. Byl vysoce postaveným mužem komunistického aparátu, který se chystá převzít moc, ale byla mu připravena role oběti.
V půlce prosince – ve vrcholící oscarové sezoně – bude mít premiéru film Mezek, založený na skutečném příběhu Lea Sharpa, veterána druhé světové války, který se po osmdesátce stal drogovým kurýrem ve službách mexického kartelu, svou dodávkou po Spojených státech rozvezl tuny kokainu, než ho jako devadesátiletého zatkli. Ve filmu ho hraje Clint Eastwood, snímek také režíroval. A už trailer přivede jednoho skoro k slzám. Clint Eastwood jako kajícný stařec – ve filmu se snaží napravit vztahy s rodinou a vyřešit drogovými penězi její existenční problémy. Ale o to nakonec nejde.
Pro práci scenáristy Petra Kolečka je typická pořádná dávka humoru, leckdy mnohdy nevybíravého a nekorektního. Má cit pro jadrné komediální dialogy a libuje si v nadsazených zápletkách a situacích. Jeho film Přes prsty, kde si poprvé vyzkoušel i režii, ale prý žádná typická řachanda nebude.
Diváky filmu King Skate by šlo rozdělit do několika skupin. Zaprvé na ty, kteří dobu, o niž v něm jde, tedy konec sedmdesátých let a celá léta osmdesátá, nepamatují (nebo jen dětsky). Pro ně to zajímavé být může také, ale bez silnějšího citového prožitku. Pravděpodobně větší skupinu budou tvořit ti, kteří ta léta prožili, pamatují si na ně, ba jsou jimi doživotně ovlivněni, zkrátka proto, že byli mladí. Ti na film hledí buď jako na něco, co se jich týkalo bezprostředně a zažili to doslova na vlastní kůži (těch bude méně), nebo jako na něco, co sice na vlastní kůži nezažili, ale pozorovali to, různě si o tom něco mysleli a vědí zhruba, o co jde – to je případ autora článku. A pak samozřejmě je tu skupina, asi většinová, kterou to vůbec nezajímá, ale ti na to stejně nepůjdou.
Do kin míří filmová komedie režiséra Benjamina Tučka Mars. Vznikla na vědecké základně uprostřed pouště v americkém Utahu, kde český štáb získal jako jediný na světě povolení natáčet. Točilo se v modulu pro simulace pobytů na Marsu a jak řekl Tuček, filmový štáb těm, kdo stanici provozují, připadal jako velmi vhodná skupina pro případnou budoucí kolonizaci planety. Film měl premiéru na karlovarském festivalu, do kin vstoupí 16. října.
Mladí muži mají dnes dost špatnou pověst – přinášejí problémy. Existuje u nich větší pravděpodobnost, že se dopustí násilí, mohou trpět sexuální frustrací a různě si ji vybíjet, být bezcílní, nenávistní, společnosti s větším podílem mladých mužů snáze rozpoutají válku… Jsou to bytosti budící strach. „Mladí muži s iPhony“ slova, která jsou pro část veřejnosti vyjádřením přicházejícího kataklyzmatu, střetu civilizací, jejž má přinést migrační krize. A mladí muži jsou skutečně bytosti potenciálně nebezpečné – okolí a především sobě. Taky proto, že být jedním z nich může být hodně těžké, takový člověk je sužovaný potřebou vyznat se v sobě a ve světě, i když to v danou chvíli ani není možné, chce sladit potřebu osobního uznání s touhou stát se někým jiným… Jednou z toho třeba vyrostou, spíš si ale jenom zvyknou.
O Polsku se často píše jako o společnosti ve stavu silného vnitřního konfliktu – na jedné straně městské a europeizované elity, na druhé tradiční Polsko, především venkovské a katolické. O intenzitě toho střetu vypovídá i polská kinematografie, také tím, jak se v ní jeho strany navzájem zobrazují, jaké charakteristiky si přičítají. Značně nelichotivým portrétem toho „druhého Polska“, jehož výrazem má být i současný režim strany Právo a spravedlnost, je v českých kinech čerstvě premiérovaný film Tvář režisérky Malgorzaty Szumowské.
I mediálním provozem omlácený filmový publicista může někdy při práci zažít stav hlubokého údivu. Třeba když věří, že kvality nějakého díla – v dobrém i špatném smyslu – jsou natolik zjevné, že snad ani nezaslouží hlubší rozbor. A pak jen s úžasem zjišťuje, že asi tak zjevné nebyly, že nemálo kolegů je vnímá naprosto opačně. Jeden se pak zamyslí, jaké jsou důvody té zásadní rozdílnosti pohledu. Koncem léta jsem ji pocítil při hodnocení minisérie Ostré předměty z produkce HBO, v krátké recenzi jsem ji po odvysílání prvních dílů smetl ze stolu. Když skončila, přečetl jsem si na více místech včetně, řekněme, prestižních, že šlo o nejlepší televizní počin přinejmenším tohoto roku. Došel jsem k názoru, že by stálo za to se k tomu dílu vrátit, rozpor v pohledu na něj je, myslím, taky generační a možná i genderový.
Hraný film čím dál obtížněji dokáže držet krok s dobou, dotýkat se toho, čím společnost v daném historickém okamžiku žije. Není to jednoznačně chyba filmařů, ani dějin, které by se hnaly překotněji než obvykle. Taky se cosi stalo s tou společností, její schopností udržet pozornost a pamatovat si. Problémy, jimiž žila třeba před čtyřmi roky, po uplynutí té doby působí jako pomalu pravěké, týkající se nějakých jiných lidí přebývajících v nějakém jiném světě. A vytvořit film trvá nějakou dobu. Možná „nejpružnější“ mezi filmovými žánry je horor. Většinou nestojí moc peněz a je natočený relativně rychle, proto je to taky žánr, ve kterém často získávají první zkušenosti s filmem tvůrci, kteří později dosáhnou v kinematografii velkého významu.
Nejslavnější a nejbohatší čínská herečka Bingbing Fan, známá po celém světě díky rolím v akčních trhácích Iron man či X-men údajně zmizela. Podle listu New York Times by zmizení mohlo souviset s vládním vyšetřováním daňových úniků ve filmovém průmyslu. Snahy o kontaktování Fanové nebo jejího mluvčího v posledních týdnech byly podle listu neúspěšné. Aktualizované nejsou ani její účty na twitteru, facebooku či instagramu.
Ve dvaaosmdesáti letech zemřel 6. září americký herec Burt Reynolds, vpravdě ikonická postava, muž, který ztělesňoval dobový ideál krásy. A taky herec, který na přelomu 70. a 80. let ve Státech byl tím nejspolehlivějším diváckým magnetem (lepším než v nedávné minulosti třeba Tom Cruise), filmy s ním vydělávaly nejvíc. Reynolds byl pro tehdejší publikum velice atraktivní persona, oblíbilo si ho v rolích chlapíků, kteří byli trochu drsní, trochu „easy“ a vtipní. Měli v sobě dost jižanskou ležérní suverenitu, která se – samozřejmě – opírala taky o hercův exteriér.
Do britských kin vstoupil nový válečný film režiséra Davida Blaira Hurricane, jenž vypráví příběh polských letců z 303. stíhací perutě, kteří bojovali za druhé světové války v bitvě o Británii. Vedle Brita Iwana Rheona, který se proslavil postavou Ramsayho Boltona v seriálu Hra o trůny, či syna Mela Gibsona Mila si ve filmu zahrál také český herec Kryštof Hádek, který ztvárnil roli příslušníka perutě, českého stíhacího pilota Josefa Františka. Osobnosti „českého hrdiny bitvy o Británii“ v sobotu obsáhlý článek věnoval zpravodajský web BBC.
Na Letní škole Občanského institutu Saša Vondra zahájil svoji přednášku momentem z nedávného uzavřeného zasedání skupinky evropských zahraničněpolitických profesionálů v Cambridge: Když předsedající nechal účastníky hlasovat, zda z dlouhodobého hlediska představoval větší mezinárodněpolitický nebo prostě historický zlom rok 1989, anebo rok 2008 (rok pádu Lehman Brothers a rusko-gruzínské války), přiklonili se téměř všichni přítomní (většina jichž byla ze západní Evropy) k pozdějšímu datu.
