V matné vzpomínce vykuleného mladého redaktora, tedy mé, je jeden zvláštní večer roku 1993 na Barrandovských terasách. Vítalo se tam vydání pamětí Václava M. Havla Mé vzpomínky, které tehdy vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Byl jsem na Barrandově poprvé a naposled, kdysi slavný komplex existoval ještě ve stavu jaksi provozuschopném. Zbývalo z něj už tehdy jen torzo, i bar Trilobit byl od roku 1986 zavřený, ale zbytkový provoz bylo možné využít k oslavě. 

Společnost, která se tam sešla, byla rozmanitá, byli tam herečky a herci, kteří začínali možná ještě v době, kdy se Terasy otevíraly: pamatuju si na Ljubu Hermanovou, Zitu Kabátovou a Svatopluka Beneše, nemohl tam chybět Otakar Vávra a jistě i další. Mezi plebejci a běžnými snoby se pak vyskytovali ve větší míře muži a ženy, jejichž buržoazní vzezření nezničilo ani čtyřicet let komunismu a kteří, měl jsem ten pocit, se v těch omšelých modernistických prostorách cítili jako doma. Člověk si to mohl jen sugerovat, ale i tak měl pocit, že hledí na legendární „minulé lidi“, jak se jim říkalo po únoru 1948. Oni ale stále ještě žili, jen jako by přišli ze zavátých časů, kam Barrandov se vším, co činilo jeho lesk, patřil. 

Ta kniha samozřejmě nemohla nahradit fyzickou nepřítomnost „středních“ Havlů, ostatně přirozenou: Václav M. Havel zemřel v roce 1978, bratr Miloš Havel již v únoru 1968, v mnichovském exilu. Ale dalo se to chápat jako projev toho, že se tu navazuje na to, co oni představovali, na to z minulosti, na co by posttotalitní společnost, aspoň její část, reprezentovaná i těmi, kdo se tehdy na polorozpadlém Barrandově sešli, navázat asi chtěla. Šlo to ale asi jiným směrem, než si ti lidé představovali, „první republika“ byla prostě nenávratně pryč a novodobý český kapitalismus byl již také jiný. Další chátrání Barrandova, které pokračuje vlastně dodnes, tomu po celá léta dodávalo až příliš okatou symboličnost.        

Podnikatelská sága

Od prvního knižního vydání Mých vzpomínek (předcházely mu edice samizdatové) uplynulo čtvrtstoletí. Kniha vychází podruhé teď, v jubilejním roce republiky, je dvakrát tak tlustá, ale to především díky obsáhlé a opravdu mimořádně zajímavé fotografické příloze. Do textů se vrátilo to, co první editor (Karel Palek) trochu svévolně vypustil: přičemž lze snad říct, že nejde o věci podstatného charakteru. Nové jsou některé přílohy, například dopisy, které Václav M. Havel dostal od prvních čtenářů, syna Václava, Karla Högera nebo Bedřicha Fučíka. V prvním vydání také například chyběla vzpomínková stať Antonína Kottnauera na službu u Havlových na přelomu století, zato chybí předmluva Zdeňka Urbánka, kterou v roce 1993 vydání doprovodil. To podstatné už tehdejší čtenář tedy zná a četl, a přesto stojí za to se k té knize vrátit. Především jako k dokumentu o existenci jednoho lidského typu, který pokud nevymizel, je vzácný jako třeba nosorožec bílý.

Václav Maria Havel (1897–1978) měl, nutno říct, start již usnadněný. Jako syn stavitele a podnikatele se narodil do zabezpečeného velkoměstského milieu, kde však mu nebylo nic dáno zadarmo. V čase jeho dětství a dospívání otec buduje Lucernu, palác dokončený právě v roce otcovy smrti (1921), takže starost i majetek padá na něj a také na mladšího (o dva roky) bratra Miloše, který ovšem to vezme umělečtějším směrem přes kino a film. Ještě za studií se začne projevovat asi nejsilnější společenský rys mladého podnikatele, tj. stálá snaha organizovat skupiny nejprve studentských, pak ekonomických nebo politických elit, což po něm zajímavě zdědí syn Václav. Tato organizační touha přivede V. M. Havla do čela různých spolků (Svaz studentů, YMCA, zednáři…), to ho zase zavede na půlroční cestu do Spojených států (1923), což má pak zásadní význam pro rozjezd a inspiraci jeho podnikatelských vizí: předlohou Barrandova je podnik Cliff House, který uvidí v San Franciscu. A důležitá je ta cesta i pro jeho „životní styl“, který určuje činorodá, idealistická a v zásadě puritánská mentalita tehdejších amerických elit. Uskutečněním plánů pak stráví Havel příští roky, jež jsou zároveň naplněny životem muže, který ví, v čem spočívá jeho role. Založí rodinu, věnuje se společnosti, schází se s přáteli, pozoruje, jak se poměry vyvíjejí, občas se k nim vyjádří, něco se snaží domluvit, schází se i s politiky, ale své hlavní místo vidí v práci podnikatele, developera, toho, kdo dává lidem práci a zároveň udržuje a buduje materiální hodnoty, jež jsou předpokladem, aby vznikly také ty duchovní. Je bohatý, ale bohatství pro něj není účel, je to prostředek k budování a činům: součástí podnikání je ostatně permanentní risk a obava před bankrotem, jenže záhuba přijde z jiné strany. Okupace a válka ještě podnikání nelikviduje, pak ale přichází skutečná pohroma, anticivilizační ideologie, která z těchto lidí, tvořících společenské bohatství, udělá „lidi minulosti“. Vyhlásí jim válku, ve které jim sdělí, že nemají nárok na existenci. Obyvatelstvo to zčásti přivítá, zčásti tiše akceptuje.    

Představme si autora pamětí v čase, kdy je sepisoval. Bylo to na začátku sedmdesátých let a Havlovi bylo něco přes sedmdesát. Byl pár let v důchodu a čerstvě ovdovělý: Božena Havlová zemřela v roce 1970. Jak napsali v doslovu pro první vydání jeho synové, podléhal depresím, čemuž se vlastně nemohl nikdo divit. Starý muž musel vidět, že vlastně o všechno, co zdědil po rodičích, co po nich udržoval a rozvíjel, a hlavně co vybudoval, postupně přišel. V únoru 1948 mu bylo jedenapadesát, což je věk, kdy by měly síly vrcholit, a on jich od té doby musel používat na udržení základních životních podmínek, v jednu chvíli doslova na záchranu takové samozřejmosti, jakým je právo žít ve městě, kde byl doma: v roce 1952 chtěli komunisté celou rodinu vystěhovat do Sudet, nakonec to skončilo jen konfiskací bytu. Ale to všechno se nějak překonalo, život pokračoval dál a dalších dvacet let uběhlo, synové, kteří zprvu nemohli ani na střední školu, se zajímavě prosazovali, pan inženýr chodil do práce, stal se z něho úředník nejprve družstva Vzlet a pak referent pro cestovní ruch a pohostinství ve Svazu tělesné výchovy. Postupně byl dál okrádán o zbytek majetku, takže dávno po stalinismu rodině sebrali usedlost Havlov (1958), kde kdysi trávili rodinné časy a přečkali okupaci, na začátku 60. let přišel i o zbytky pozemků na Barrandově. Lze si představit, že to bylo bolestné a nepříjemné, ale nebylo to to nejhorší. Tím byla skutečnost, že svět kolem něj se mění tak rychle, že přestává nejen rozumět, ale mít i ponětí, oč mu vlastně v životě šlo a o co se snažil. Jako by se vše rychle rozplývalo v nic a marnost. A to byly nejspíš „jevy“, které byly v plném protikladu s povahou a založením pana inženýra. V tu chvíli tedy dá na doporučení svých synů a zbylých přátel a začne sepisovat svou „podnikatelskou ságu“, jak tomu říká, která mu pak zabere zbytek života. Z celkem devíti zamýšlených knih dokončí sedm. Na sklonku života začne díl osmý: „dobu socialistickou“ a naplánuje díl devátý: „životní bilance“. V něm se chce, jak si napsal v krátkém rozvrhu, zabývat i tím, „co by dělal jinak, kdyby se znovu narodil“.

Tato odpověď, nepochybně lákavá, zůstane tedy před čtenářem utajena a může ji jen odhadovat z textu. Ten ovšem nemá charakter subjektivní zpovědi či memoárového vyprávění. Na něm je zajímavé a typické právě to, že je koncipován podobným způsobem, jako by to byl podnikatelský projekt – ovšem samozřejmě bez kalkulace se ziskem. Míněno je to tak, že je „inženýrsky“ vytyčeno téma a úsek, jež budou pojednány, a tento úkol je pak co nejdokonaleji zpracován, narýsován, vyplněn. Celek je nejprve přehlédnut z výšky a srovnán do kapitol, které, byť nevznikaly chronologicky (kapitola o budování Barrandova vzniká dokonce už během války), mají jasnou logickou stavbu. Subjektivní a pocitové je maximálně potlačeno v zájmu co největší fakticity a věcnosti, která přitom jen ve věcech nutných konstatuje dobový či politický kontext. Jako by pisatel co nejintenzivněji stále nasvěcoval místa, kudy prošel, a přitom dopodrobna tuto cestu rekonstruoval a popisoval. Je si vědom toho, že nepíše literární paměti, ale náročnost metody je taková, že bezděky umělecký text de facto vzniká. Je to písemný souhrn života a díla, který je primárně psán jako obrana před krajně nepříznivými okolnostmi, tedy před reálným zavržením a popřením všeho, co v životě, pokud mu to bylo umožněno, vykonal, ale tato obranná tendence je právě tou velkolepostí aktivit stále překonávána a text se stává jednou velkou oslavou činorodosti. V té nejnepříznivější době vzniká trvalá oslava toho, co mělo být potlačeno a zapomenuto. Starý pán tak ještě jednou rozsvítil Lucernu a postavil Barrandov.   

Václav M. Havel: Mé vzpomínky. První úplné vydání. Editor Jan M. Heller. Vydala Knihovna Václava Havla, Praha 2018. 916 stran.