O Polsku se často píše jako o společnosti ve stavu silného vnitřního konfliktu – na jedné straně městské a europeizované elity, na druhé tradiční Polsko, především venkovské a katolické. O intenzitě toho střetu vypovídá i polská kinematografie, také tím, jak se v ní jeho strany navzájem zobrazují, jaké charakteristiky si přičítají. Značně nelichotivým portrétem toho „druhého Polska“, jehož výrazem má být i současný režim strany Právo a spravedlnost, je v českých kinech čerstvě premiérovaný film Tvář režisérky Malgorzaty Szumowské. Je to docela úspěšný snímek, na letošním festivale v Berlíně dostal zvláštní cenu poroty, režisérka na té přehlídce svoje filmy uvádí celkem často, úspěch tam měl i její předcházející film Tělo (2015), tragikomedie o lidské neschopnosti vyrovnat se se ztrátou a nadějích v příští život. Tématem Tváře je… tvář. Obličej hlavního hrdiny a zároveň i tvář společnosti, v níž žije. A venkovské Polsko na té podobizně zrovna moc dobře nevypadá.

U městečka Swiebodzin na západě Polska stojí největší socha Ježíše na světě, vyšší než v Riu, jak si místní rádi připomínají. Na její stavbě pracoval i Jacek (Mateusz Kosciukiewicz), místní rebel a docela sympatický mladý muž. Rád se prohání krajinou ve svém červeném „maluchovi“ a poslouchá k tomu heavy metal. Do sedlácké rodiny moc nezapadá, ledacos si tam vyslechne, ale má ty lidi rád a oni jeho snad taky. Najde si holku, místní krasavici Dagmar (Malgorzata Gorolová). Při nehodě na pracovišti se vážně zraní, jako prvnímu v Polsku mu je transplantována tvář. Po měsících léčení se vrací domů, nejdřív je přijatý jako celebrita, postupně se ale pro místní i rodinu stává nepohodlným a čím dál citelněji se mu to dává najevo. 

Szumowské film je rozkročený mezi osobním dramatem Jacka a karikováním jeho prostředí, vykresleného jako zaostalý kraj plný malých lidí – hamižných a sobeckých, jejichž víra je velice mělká a neexistuje v tom ohledu rozdíl mezi místním opilcem a biskupem. V očích autorky to je institucionalizovaná malost, uzavřená do sebe, nesnášenlivá, vystrašená a nízká. Pohled autorky na ten svět shrnuje úvodní scéna Tváře – v místním obchodním domě probíhá předvánoční „polonahý“ výprodej televizí. Už časně ráno u vchodu čeká dav, aby se překotně vřítil dovnitř, jakmile otevřou, lidi ze sebe rvou šatstvo, ukazují na kameru svoje těla, zhusta dosti vzdálená od ideálu krásy, přetahují se o velké krabice, to všechno ve zpomalených záběrech. V úvodní části, do Jackovy nehody, ale Tvář působí docela celistvě, krátké výjevy ze života mírně ulítlého hrdiny pohybujícího se v karikovaném prostředí. Pak se ale snímek podivně rozsype, dvě linie filmové Tváře – osobní a společenská – ,ale jedna druhou neumocňují, spíš jedna druhou naopak oslabuje. Jednu chvíli se má divák empaticky vciťovat do hrdiny a jeho vlastně intimního dramatu – kvůli zranění přišel o svou lásku. Zanedlouho se má smát hodně prvoplánovému zesměšnění místního kněze, který se ukájí při poslechu zpovědi jedné místní dámy. Na to, aby Szumowské film působil celistvěji a soustředěněji, jako kdyby potřeboval být zároveň rychlejší i pomalejší – dát příběhu protagonisty trochu volnosti a v těch satirických pasážích trochu víc odsýpat. Szumowská vypráví o hodně stereotypně pojatých postavách (výjimku snad tvoří Jackova sestra v podání Agnieszky Podsiadlikové) a zasazuje je do značně stereotypních situací, což by nemuselo z principu vadit, kdyby ty situace byly podány dostatečně rychle a obsahovaly třeba nějaký originální gag nebo nečekanou pointu. Těch se ale většinou nedostává. Autor jistě nemusí svoje postavy milovat, zajímavé dílo může být i výrazem naprostého pohrdání. Film Tvář je ale – v nejlepším případě – zajímavý, silný tak trochu. V paměti z něj uvázne několik silných obrazů, sympatický a dobře zahraný hrdina. Režisérka se ale v mnoha ke konci už repetitivních scénách nedostala dál než k prostému vyjádření averze, což jistě může stačit publiku, které do kina přijde jaksi připravené a s autorkou ten postoj sdílí. Samo vnímá ten zobrazený kraj a společenskou sféru, již má reprezentovat, jako beznadějně zaostalé místo, jehož malost v očích autorky ta obrovská socha paradoxně jen podtrhuje. 

To „druhé Polsko“, jež je ve Tváři vykresleno v dost odpudivé karikatuře, má ale taky svou kinematografii, jistě ne velmi výraznou – film je doména spíš těch „městských floutků“. V tom polském obecně  jsou výrazně zastoupená historická témata a ta jsou pro současnou garnituru zásadní – chce do světa dostat obraz dějin z polské perspektivy, především s akcentem na polské mučednictví, na to, jak moc byla země zrazovaná a co všechno vydržela, na to, jaký úděl přichystala polským vlastencům vlast pod vládou cizorodého bolševismu anebo i po převratu před příchodem současné vlády. Mnohé významné bitvy polské „kulturní války“ se také vedly o historická témata – agentství někdejšího prezidenta Walesy, účelnost varšavského povstání atd. Jakousi esenci toho zachmuřeně vlasteneckého a někdy taky paranoidního pohledu na svět vyjadřuje dva roky starý film Smolensk mezitím zesnuvšího režiséra Antoniho Krauzeho. Jestliže Tvář ukazuje tradicionalistické Polsko tak, jak ho chtějí vidět jeho protivníci, Smolensk zobrazuje pohled z druhé strany a taky vskutku nelichotivý, jen bez té legrace či pokusů o ni, výrazovými prostředky jsou spíš zachmuřené tváře a prvoplánově chmurná hudba, polské vlajky v obraze a modlitby ve zvukové stopě. 

Smolensk není dobrý film, herci jsou spíš špatní anebo deklamují dialogy, které je možné jen stěží říkat dobře, obrazově je fádní, režie místy toporná, svoje poselství tluče do hlav diváka s nemilosrdnou úporností. Ale v něčem je to film zajímavý, umožňuje vhled do jakési mentality, stavu ducha – předpokládám (a doufám), že je zachycuje v nějaké krajní podobě. S hojným použitím dokumentárních záběrů zachycuje fiktivní verzi dění po letecké katastrofě u letiště ve Smolensku, kde se v roce 2010 zřítil letoun s polským prezidentem Lechem Kaczynským (bratrem šéfa současné polské vládní strany), jeho manželkou Marií a téměř stovkou dalších politiků, vojáků a polských veřejných osobností. Přilétali tam připomenout si výročí katyňského masakru polských důstojníků zajatých sovětskými vojáky po napadení Polska na podzim 1939. Hrdinkou snímku je novinářka Nina (Beata Fido), loajální zaměstnankyně nejmenované televizní stanice, která drží vládní linii – tehdejším premiérem byl liberál Donald Tusk. 

Bezprostředně po katastrofě začne její televize masírovat veřejné mínění, znevažovat lidi, kteří v ulicích vyjadřují zármutek, mezi nimiž je Ninina matka. Líčit je jako fanatiky. Především se ale tvrdě prosazuje „oficiální verze“, neštěstí způsobila chyba pilotů nebo nátlak, jemuž měli být vystaveni od hodnostářů na palubě, především ze strany generála letectva. Čím víc se ale Nina o věci dozvídá, tím silněji o té verzi začíná pochybovat. Ruské úřady dělají obstrukce, nevydávají důkazy a polská vládní strana velice ochotně přejímá jejich tvrzení, hlasy pozůstalých jsou umlčovány. Lidé, kteří by o věci mohli cosi vědět, umírají za záhadných okolností. Nakonec film sugeruje (aniž to vyslovuje explicitně), že prezident a další lidé na palubě se stali obětí atentátu, v letounu došlo k výbuchu. Moskva se chtěla Kaczynskému pomstít za to, že v době ruského vpádu do Gruzie v roce 2008 přijel spolu s prezidenty pobaltských zemí a Ukrajiny do Tbilisi a Rusku se tak postavil. Západní rozvědky pravdu znají, ale drží ji v tajnosti kvůli její explozivní povaze.

Filmový Smolensk zároveň naznačuje komplicitu polské liberální vlády, s velkým akcentem jsou ukázány záběry, na nichž spolu konverzují Donald Tusk a Vladimir Putin („Ale o čem?“). To městské liberální Polsko ve světě Krauzeho filmu se podílelo na vraždě prezidenta z lidu, má na rukou krev nepohodlných svědků, snažilo se Polákům vnutit lež. Finále filmu ukazuje zkázu letounu s prezidentem v té verzi, jež je podle autorů pravdivá (to, že na palubě došlo k výbuchu, tvrdí i současný polský ministr obrany Antoni Macierewicz, který jako poslanec předsedal vyšetřující komisi, důkazy o přítomnosti výbušnin však komise nepředložila). Ve zvukové stopě zní projev zemřelého prezidenta o Katyni a významu pravdy o ní, o tom, jak bylo Polsko ujařmeno katyňskou lží a pád té lži zemi osvobodil. Prezident Kaczynski a další mrtví od Smolenska se na plátně setkávají s důstojníky zavražděnými v Katyni, jsou to hrdinové stejného řádu a oběti stejných sil. Polsko se z područí katyňské lži dostalo do područí lži smolenské, i ta ale jednou padne a pro národ to bude ve stejné míře osvobozující. A už se to blíží, PiS se postará... To krví mučedníků poznamenané Polsko by si ale zasloužilo lepší filmy.