Jsem hrozný pedant, říká herec Michal Suchánek

Vůči klišé se vymezuju blbnutím

Jsem hrozný pedant, říká herec Michal Suchánek
Vůči klišé se vymezuju blbnutím

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

I když si jej mnozí spojují především s „pokleslou“ televizní zábavou, duší je to pořád tak trochu punker, a to nejen co se hudebního vkusu týče. Rád hraje nejen na plátně nebo v televizi, ale i v soukromí. Když cítí, že situace kolem něho hrozí přílišným patosem, neváhá ji shodit absurdním vtipem proneseným s kamennou tváří.

Záleží vám na tom, co se o vás říká nebo píše?

Když nastane nějaká situace, v níž se zachovám i třeba nepatřičně, v tu chvíli to absolutně neřeším. Nechci působit stejně jako ostatní, čili když jdu třeba na rozhovor do televize, hážu si to tam, kam chci já, a ne kam to chce ten zpovídající. Když mi položí z mého pohledu stupidní otázku, odpovím mu úplně z cesty. Určité věci prostě nechci seriózně řešit. Teď jsem zrovna dělal jedno takové interview – pořád stejné otázky, na které jsem odpovídal už milionkrát. Jak jste se seznámil s Richardem Genzerem? Je s vámi doma legrace? Jak vzpomínáte na Sněženky a Machry? To už o mně musel číst úplně každý. Takže začnu reagovat tak, že si novináři nejsou jistí, jestli si z nich dělám srandu, nebo ne.

Vyhodíte je z konceptu.

Asi jo. Ale oni žádný koncept vlastně ani nemají. Pak jsou zoufalí a stěžují si, že jim svými odpověďmi kazím pořad nebo rozhovor. Nejdřív si říkám, že když chtějí dělat tuhle práci, musí se s tím vyrovnat anebo se aspoň připravit. Nějak se vymezuju vůči těm klišé, a jestli svými odpověďmi působím na diváky jako kretén, je ovšem moje věc, a nikoli moderátorky. Ale potom je mi někdy líto, že jim to kazím, a řeknu, pojďme to udělat znovu po vašem. Čili abych se vrátil k úvodu vaší otázky, asi mi trochu záleží na tom, co si o mně kdo myslí, ale spíš v osobní rovině. Ne co se týče práce.

Čili to, co se píše o vašich filmových nebo televizních rolích, je vám úplně jedno?

Považuju to za naprosto nepodstatné. Většina rozhovorů, které dávám, končí otázkou: Co chystáte, na čem teď pracujete? Nechci na to odpovídat, protože mi to přijde směšné. Nevím přesně, jak to co nejlíp vysvětlit, ale nemám potřebu to nějak ventilovat. Přijde mi, že je trapné dělat reklamu sám sobě. No jo, ale zrovna před pár dny mi na tohle téma známá, která dělá PR, řekla: „Ale ty máš fanoušky, kteří chtějí vědět, kdy a kde budeš a co chystáš. Oni se na to těší.“ Přísahám, že mne to do té doby nikdy nenapadlo, já takhle opravdu neuvažuju a nikdy jsem tak neuvažoval. Vůbec.

Ani v případě Partičky?

To byla výjimka a taky nešlo o mě, ale o celou partu. A fanoušci se zasadili o to, abychom v televizi dostali lepší vysílací čas. To bylo vlastně poprvé, kdy jsem zaznamenal, že jsou lidi, kteří mě mají rádi a kteří sledují to, co dělám. Kteří mi k tomu všemu ještě pošlou plyšáka. Nebo namalujou obraz. Ale bylo to i díky tomu, že jsem byl součástí skupiny, kterou jsme vytvořili. Najednou jsme se cítili skoro jako rockové hvězdy, jako ti zpěváci, kterým jsem se za jejich oddané fankluby posmíval. A zavládl ve mně naprosto upřímný pocit, že těm lidem, kteří mě mají rádi, musím na oplátku něco dát. Že je to vážně až trochu osobní. Nikdy předtím ani potom jsem to nezažil. Ono je to taky u hereckého uskupení trochu absurdní, představení Tři sestry v Národním divadle asi těžko takový fanklub může mít. My jsme s Partičkou vlastně něco jako kapela.

Je vám taková popularita příjemná?

Samozřejmě že ano. Takhle, ona ta největší mánie kolem Partičky přece jen už trochu opadla, ale když to začalo, byl to tak silný fenomén, že když jsme jeli turné, publikum se opravdu chovalo jako na nějakém rockovém koncertě. Hulákalo, skandovalo, chtělo přídavek. Takže zase, v Národním divadle se asi nestalo, aby se po děkovačce Maryši diváci hlasitě dožadovali, aby David Prachař fláknul monolog Vávry ještě jednou. Nám se to stávalo. Dvakrát vyprodaná Lucerna. Šílené. Říkali jsme si, že bychom mohli pozvat i nějakého speciálního hosta.

Jaromíra Nohavicu, že ano?

To byl čistě dárek pro publikum, my jsme ho tam nepotřebovali, už jsme to měli vyprodané. Napsal jsem mu, on přijel, neřešil peníze, zahrál a lidi byli úplně v háji, že je v Partičce Jarek. Udělal takový minikoncert a zahrál si s námi hry. Zážitek! Teď možná budu znít trochu sentimentálně, což moc nemám rád, ale my jsme s Partičkou svého času zažívali fakt neskutečné momenty. Jednou nás napadlo, že budeme hrát venku. Pronajali jsme si amfiteátr v Benešově, přišlo sedm tisíc lidí! Na čtyři debily, který dělají krávoviny. V tu chvíli mi to vůbec nedocházelo, spíš jsem se staral a měl nervy, aby všechno klaplo. Zpětně bych si to strašně rád vychutnal, ale to nejde, že jo… Já z toho nechci dělat nějakou vědu, ale stejně – sedm tisíc lidí. V zásadě na divadelní představení…

A to vás svého času po několika dílech chtěli z Primy vyhodit.

Jasně, to se nám stávalo pořád. Jak s Tele Tele, tak s talk show Mr. GS, se vším.

Proč vlastně?

Nikdo se na to nekoukal. Zprvu. Třeba na Tele Tele si lidi museli trochu zvyknout, přistoupit na to, že je to schválně takhle „dementní“, že je to opravdu jen sranda, nic víc. Samozřejmě tam byly často úplné pitomosti, které bych už nikdy neudělal, ale týden co týden jsme museli napsat a natočit půlhodinový pořad, takže „odpad“ byl. My jsme to ale neřešili, tam nebyly žádné „umělecké“ ambice. Prostě jsme se tím pokoušeli sami bavit. A to se nám celé ty roky dařilo.

Michal Suchánek (třetí zleva) ve filmu Karla Smyczka Sněženky a machři (1982). - Foto: Profimedia.cz

Když začínali Monty Pythoni na BBC, nedíval se na to vůbec nikdo. Vysílalo se to v nějakém šíleném nočním čase. Dneska je to klasika.

Když to do lidí pořádně nasypete, zvyknou si na to. Po roce vysílání Tele Tele jsem se setkal s ohlasy, že je to najednou nějaké lepší, že jsme se vypracovali. Ne, ten princip byl pořád stejný, my jsme se nezlepšovali. Jen to zkrátka lidi přijali. Víte, ony se televize vždycky rády ohánějí takovým tím „tohle lidi chtějí a tohle nechtějí“. Podle mě je to opačně. Copak vy jako autor nebo producent budete mít k dispozici tolik respondentů, abyste přesně věděl, co lidi takzvaně chtějí? To se budete ptát každého člověka v tomhle státě, co by chtěl vidět v televizi?

Z vašeho hereckého projevu jsem měl vždycky dojem, že je vám blízká legrace s kamennou tváří, je to tak? Že prostě nedáváte hned na první dobrou najevo, že řeknete něco strašně vtipného.

Občas s tím zacházím až trochu do extrému. Večer před tímhle naším povídáním jsem byl na dotočné. Nepil jsem, a tak abych se po dvou hodinách nenudil, začal jsem bavit sám sebe. Dostal jsem se do debaty, ve které se řešilo podnikání. S čím by se dalo obchodovat. Tak jsem jim nabídl svůj projekt. Že díky své malé výšce mám vazby na předsedu polské komunity liliputánů a že je budu dovážet do Čech. S doklady a základními znalostmi českého jazyka. Že můžou být v létě na zahradě jako ozdoba na skalce a ještě ji můžou kropit. Tímhle stylem si to jedu a udivuje mne, že to někteří berou vážně. Přitom musí být hned jasné, že to jsou bláboly!

Jste schopen jít ještě dál?

Zacházím až do takových detailů, jako že jsem schopen ve společnosti prohlásit: Promiňte, omlouvám se, že odcházím, ale musím do Lucerny za Mirkem Donutilem, zpíváme spolu duety, tak si to musím ještě cestou procvičit… Pak si říkám – ty vole, to je tak na hraně, že lidi tomu uvěří.

Tohle z vás padá zcela spontánně?

Je to už asi nějaký reflex, ale já se tím strašně bavím.

Bylo to ve vás odjakživa?

Ve dvaceti jsem asi takhle úplně neblbnul. Navíc když už, asi jsem dával víc najevo, že si dělám legraci. Teď už to sázím úplně vážně.

Projevujete se takhle třeba, i když jdete někam na úřad nebo třeba nakupovat?

Ne snad, že bych tam dělal srandy, ale když se mě třeba číšník zeptá: „Dáme si pivečko?,“ neodpustím si zareagovat: „Vy si ho dejte, já ne.“ Nebo u pumpy. Vezmu benzin, nějaké vody, kafe, limonádu, cigára, a když to všechno vyskládám na pult a zaplatím, přijde otázka: „Chcete na to tašku?“ Většinou odpovím: „Samozřejmě že ne! Já si to přece chci postupně přenášet po jednom do auta.“ Paní za pultem znejistí, načež ji ujistím, že jsem to nemyslel vážně. „Aha, takže chcete tašku?“ „Ne, tak nechci,“ odpovím a v tomhle duchu to pokračuje. Oni jsou zoufalí, ale já už pak vlastně taky.

V téhle souvislosti mě napadá nepřekonatelná odpověď Oldřicha Kaisera na taxikářovu otázku Tak kam to bude? – No dovolte, co je vám do toho?

Tak to je nádhera!

Jedny z vašich prvních a nejvýraznějších filmových rolí se odehrávaly ve filmech a seriálech Karla Smyczka – Jen si tak trochu písknout, Sněženky a machři, Třetí patro… Jak na něj vzpomínáte?

Kdyby si mě tenkrát Karel Smyczek nevybral, bylo by nejspíš všechno úplně jinak. Pro mě to byl zcela zásadní okamžik v mém životě. Jeho přístup byl skvělý. Já jsem byl v té době dítě, později puberťák, čili jsem rozhodně neřešil žádnou práci režiséra s hercem. On byl člověk, který na place dokázal udělat naprostou pohodu, přitom ale přesně věděl, co od nás chce. Aniž jsem se třeba já osobně nějak stresoval, což se mi u jiných režisérů později stávalo. On si mě pak Karel bral do každého svého dalšího filmu i jako takové razítko. Talisman. Točil třeba film Nemocný bílý slon a zavolal mi, jestli bych mu tam nezahrál zedníka na lešení. Kývl jsem na to. Chtěl mě do filmu. Proč? Já jsem nemohl, tak mě aspoň na nádraží vyhodí z vlaku dřív, než to celé začne. Potom to ale nějak skončilo a Karel mě už nikdy do ničeho neobsadil.

V televizní improvizační show Partička (2011–2013). - Foto: Profiimedia.cz

Tušíte proč?

Nikdy jsem nenašel odvahu se ho na to zeptat, i když jsme se mockrát viděli. Dneska už mě to tolik netrápí, ale říkal jsem si, jestli jsem teda tak příšerný herec, že mu vyhovovalo, když jsem hrál puberťáka, a pak už mě nechtěl a měl jiné favority. Fakt nevím.

Jste v kontaktu se svými nejslavnějšími filmovými kamarády, s Danem Šedivákem nebo Janem A. Duchoslavem?

Dan Šedivák byl frajer. A šikovný. Kam já jsem se na něj hrabal. On chtěl taky studovat herectví, ale rodiče chtěli, aby se nejdřív něčím vyučil a pak teprve někde hrál. Vyučil se a na filmování už pak nikdy nedošlo. Co se týče Tondy Duchoslava, vídáme se velmi málo. Byli jsme kamarádi v osmdesátých letech, spojovalo nás to samé – holky, lyže a podobně. Pak se naše cesty logicky rozdělily.

V jakém stadiu je váš chystaný scénář filmu z doby sametové revoluce?

Původně to měly být tři díly pro televizi a zároveň celovečerák, ale jelikož jsem si to dramaturgicky představoval jinak než zadavatel, nechci to dělat. Potřebuju si nést zodpovědnost, a ne se přizpůsobovat.

A něco jiného, co by se mohlo dočkat realizace?

Na jaře bych měl dělat svůj seriál pro Televizi Seznam. Protože jsem ho napsal, budu ho i režírovat. Původně jsem v něm měl hrát, ale nechci se rozmělňovat. Bude to konečně zase něco, do čeho se zakousnu, z čeho budu nervózní, ale co zároveň bytostně potřebuju. Ono se to možná nezdá, ale já jsem hrozný pedant. Musím mít věci pod kontrolou, nechci být jen pasivním účastníkem, který sedí, čeká na svou scénu a přitom si pro sebe mezi zuby drtí – kruci, proč to děláte takhle, vždyť lepší by to bylo natočit tak a tak…

Když jsme u scénářů, chtěl bych připomenout televizní film Zvláštní schopnosti, který jste napsali společně s Danielem Landou a režírovala ho Mirjam Landa.

To bylo něco! Já jsem to nedávno viděl. Je to na YouTube, v příšerné kvalitě, ale to je strašný úlet. Rok 1993, jestli se nepletu. Pro nás s Danem to byla první věc, kterou jsme kdy napsali. Myslím, že i on pak na základě toho začal psát. Krysaře, filmy, muzikály. Mirjam byla v té době na FAMU, vlastně to bylo její školní cvičení. Pak došlo k tomu, že to zaplatila Československá televize a zařadila do vysílání. My jsme s Landičem chodili na zkoušky, kde seděl Petr Nárožný, Ondřej Vetchý, Ruda Hrušínský, četli ten náš text a my jsme si potichu říkali – ty vole, proč to říká takhle… to má říkat úplně jinak. Tak mu to řekni… ne, já mu to neřeknu, ty mu to řekni… No, hrůza, jak dva kreténi, v bombrech. Pak jsme přišli na natáčení, což bylo ještě horší. My jsme to psali jako dva fanoušci parodií typu Bláznivá střela nebo Žhavé výstřely, vymýšleli jsme si tam úplné pitomosti, a hrozně jsme pak bojovali s dramaturgy, kteří vůbec nechápali, proč tam ta která scéna je. No proč… Protože je to od začátku myšlené jako naprostý úlet.

S Danem Landou jste pořád kamarádi?

Rozhodně. Už se nevídáme tak často, ale v jeho případě je tam navždycky srdce. Znám ho strašně dlouho, teď jsem byl na jeho koncertě na Spartě a několikrát mi vyhrkly slzy. Fakt jsem byl dojatý, že to tenhle kluk dotáhl tak daleko. My se známe léta, byli jsme trošku otloukánci v Činoherním klubu, jemu nadávali za Orlík. Když ho vidím stát před vyprodanou halou, jsem na něj svým způsobem pyšný. Jasně, on je takové velké dítě, ale o tom, co říká, je naprosto přesvědčený. My jsme tenkrát všichni jen kafrali o tom, že si založíme kapely, napíšeme muzikál, budeme jezdit závody… On to ale prostě vždycky udělal.

Jakou muziku máte rád?

Zakrněl jsem na Talking Heads, Dead Kennedys, ale na druhé straně jsem měl rád třeba i Wabiho Daňka. Nedávám střední proud, to ani omylem. Mám rád Abraxas, Pražský výběr a měl jsem strašně rád Adama Anta. Z něj jsem byl úplně v háji, sehnal jsem si od něj naprosto všechno, co šlo. Nikdo to tenkrát neznal, ale já ho miloval.

Kde jste na něj přišel?

Dostal se mi do ruky nějaký anglický časopis s plakátem nějakého piráta – to bylo v době, kdy se prosazovaly kapely jako Duran Duran, Spandau Ballet a podobně, prostě novoromantici. A k tomu časopisu byl přiložený plastový singl s Antovou písničkou Ant Rap. Úplně jsem se do toho zbláznil. Velmi pracně jsem sháněl jeho další desky a teď už je mám všechny. Přednedávnem se po mnoha letech vrátil na pódia, takže jsem chtěl jet do Londýna na jeho koncert, abych ho po třicet pěti letech konečně viděl naživo. Ovšem zaplaťpánbůh za YouTube. Podíval jsem se na záznam jeho koncertů z poslední doby – a katastrofa. Katastrofa! Vyžilý frajer se španělkou se snažil křísit starou slávu. To bylo to samé, jako když jsme šli s Geňou po revoluci na první koncert Kiss. Větší rozčarování jsem na koncertě snad nezažil. Tlustí chlápci, narvaní v přiléhavých legínách, klopýtali po scéně ve vysokých podpatcích, hráli falešně, Simmons si místo plivání krve jen polil břicho, Frehley měl z kytary vystřelit raketu, ale lanko vedoucí z krku jeho kytary bylo málo napnuté, takže hořící rachejtle zůstala v půli cesty ke stropu… Hrůza. Na druhé straně ale jako obchodní projekt je to geniální. A nikdy jsem nepřišel na to, jestli to Kissáci myslí vážně, nebo si z nás dělají srandu.

Jindřich Göth

26. prosince 2018