Sportovcům národ hodně odpustí, říká Petr Kolečko

Jak si užít kult režiséra

Sportovcům národ hodně odpustí, říká Petr Kolečko
Jak si užít kult režiséra

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Pro práci scenáristy Petra Kolečka je typická pořádná dávka humoru, leckdy mnohdy nevybíravého a nekorektního. Má cit pro jadrné komediální dialogy a libuje si v nadsazených zápletkách a situacích. Jeho film Přes prsty, kde si poprvé vyzkoušel i režii, ale prý žádná typická řachanda nebude.

Jak se stane, že se Pražák narodí v Broumově?

Děda z máminy strany byl doktor a mámě asi přišlo jednodušší, abych se narodil v nemocnici, kde pracoval a kde měl kamarády. Krátce po porodu mě s tátou naši odvezli do Prahy, takže jsem se sice narodil v Broumově, ale nikdy jsem tam nežil. A vlastně jsem tam od té doby snad ani nebyl. Protože děda s babičkou žili v Polici nad Metují a já jezdil tam. Vztah k tomu regionu nicméně mám. Ono se to v mém případě vůbec trochu plete. Nejde jen o ten Broumov, párkrát jsem se o sobě taky dočetl, že pocházím z Ostravy. Nejspíš kvůli tomu, že jsem svého času spolupracoval s tamním Divadlem Petra Bezruče, jinak s tím městem ale nemám nic společného.

Máte k ní nějaký vztah?

Mám to tam rád, ale to je asi tak všechno.

A co Most? Narážím samozřejmě na stejnojmenný seriál režiséra Jana Prušinovského, k němuž jste psal scénář…

Moje dnes už bývalá žena odsud pochází, a když jsem tam chodil občas na pivo s tchánem, nasával jsem po hospodách tamní atmosféru a místní figurky. Takže do určité míry jsem se při psaní inspiroval reálnými postavami.

Byl jste jako kluk členem nějaké party?

Ani ne, byl jsem spíš samotářské dítě. Od školky jsem měl kamaráda Míšu Kružlíka, souseda, o pár baráků dál bydlel další můj kamarád Michal Kubišta, ale jinak jsem vyrůstal spíš sólo. Když už jsem byl někde mezi dětmi, uměl jsem se socializovat, ale nevadilo mi být sám. Máma vždycky vzpomíná, že to se mnou bylo vlastně strašně jednoduché. Hodiny a hodiny jsem byl zavřený v pokoji, kde jsem si hrál a vymýšlel blbosti.

A už jste si během toho samotářského hraní v pokoji vymýšlel taky vlastní příběhy?

To ano. Uměl jsem dost brzo číst, už někdy ve čtyřech letech. Ještě před školou jsem se taky naučil psát tiskacím písmem, takže jsem si sám pro sebe sepisoval všemožné věci, dělal jsem si svůj časopis, který jsem pak prodával rodičům. Když jsem pak nastoupil do školy – chodil jsem na takovou experimentální základku –, v psaní jsem pokračoval. Fungoval tam totiž školní časopis, do něhož jsem se snažil co možná nejčastěji přispívat.

V čem byla ta škola experimentální?

Jmenovalo se to Svobodná základní škola Londýnská. Seděli jsme třeba při vyučování na zemi a tak, prostě to nebyla úplně klasická základní škola. Když se ale ještě vrátím k tomu psaní, měl jsem k tomu asi sklony i geneticky. Otec byl novinář, později nakladatel, máma překladatelka, takže mi to přišlo naprosto přirozené. Oni mě k tomu navíc docela vedli.

Četl jste v dětství hodně?

To jo, měl jsem rád Toma Sawyera, Huckleberryho Finna. První věc, kterou jsem přečetl ještě před školou, byla Klapzubova jedenáctka. Pak hodně Dumase, Tři mušketýry, verneovky… Prostě dobrodružnou literaturu. A od nějakých dvanácti mi máma začala tvrdě vrážet ruskou klasiku. Takže jsem byl velmi brzo zvyklý číst celkem náročné věci. Ona vždycky říkala, že co člověk nepřečte do maturity, k tomu se pak už nedostane. Je to asi pravda, vidím to na sobě. Pořádnou knížku už jsem si nepřečetl snad rok.

Není čas?

Není čas, není to správné rozpoložení, protože četbu považuji za určitý rituál… Je toho víc. Ale štve mě to, abych se přiznal.

Ovlivnily vás v dětství nebo v dospívání kromě knížek i filmy?

Ani moc ne. V televizi se dívám spíš jen na sport. Samozřejmě jsem se tomu nevyhnul, v rámci školy a mladistvého randění jsem chodil do Aera a podobně, viděl jsem toho samozřejmě víc než člověk, který se v tom vůbec nepohybuje, ale v porovnání s prostředím, ve kterém se pohybuju, nejsem nijak vášnivý filmový konzument.

Kdy jste si řekl, že byste se psaním mohl opravdu seriózně živit?

Původně jsem chtěl studovat novinařinu, pak jsem šel na DAMU studovat dramaturgii, kde nás od autorského psaní spíš zrazovali. Tehdejší doba moc autorským divadlům nepřála, ale já jsem nějak pořád věřil, že se v tom psaní prosadím víc než jako dramaturg. Bylo mi umožněno absolvovat původní hrou Láska vole v DISKU. A pak přišla šance právě z Divadla Petra Bezruče inscenovat společně s Danielem Špinarem, s kterým jsem byl v ročníku, mou hru Britney Goes To Heaven. Ta byla docela úspěšná, a pak to najednou začalo jít. Dostal jsem se do okruhu lidí, kteří se v tom pohybovali, pak mi Ondřej Pavelka nabídl, jestli bych se nechtěl umělecky starat o Divadlo Rubín, které v té době docela chátralo. To bylo někdy na podzim 2007. Tam jsem měl možnost si dělat vlastní věci, což byl další krok kupředu. A pak přišly první zakázky pro televizi.

Co byla vaše první televizní práce?

První nesmělé pokusy proběhly v rámci seriálu Ulice, ale jako první stojí za zmínku Okresní přebor, kam mě přibral Honza Prušinovský, autor a režisér seriálu. Viděl moje představení v Disku Láska vole, pak jsme si sedli na pivo, zjistili jsme, že nás oba zajímá fotbal, sepsal jsem několik dílů a bylo to.

V jaké fázi jste do seriálu nastoupil?

To měl Honza napsaný teprve pilotní díl.

Tušili jste, že se rodí věc, která překročí rámec televizní obrazovky?

Ze začátku jsme to tak vůbec nevnímali. Ten seriál získal svou až kultovní oblibu postupně, při druhé a třetí repríze. Když to běželo poprvé, byly na to docela pozitivní ohlasy, ale divácké rekordy to netrhalo. Taky ještě nebylo moc rozběhnuté internetové vysílání. Nikdo netušil, jaký to má ohromný reprízový potenciál. A když to pak mělo ten největší boom, už jsme měli rozdělané další projekty. Takže jsme si to vlastně moc neužili.

Takže klasický grower, který na sebe pozvolna nabaluje další a další fanoušky, až se nakonec dočká celovečerní podoby.

Přesně tak, ale je to hlavně zásluha Honzy Prušinovského.

Zkuste vybrat ze svých dosavadních prací jednu, která je pro vás nejtypičtější, nejcharakterističtější. V které jste se nejvíc přiblížil tomu, co jste si na začátku naplánoval.

Přesně jste to formuloval tou poslední možností. Jedna věc je úspěch, přijetí diváky, kritikou a podobně, ale druhá věc je, jaký z toho mám pocit já jako autor. Pro mě je důležité, aby celý tým odvedl práci, která odpovídá tomu, co jsme si řekli úplně na začátku. Tedy proč chceme vyprávět to či ono, jak to chceme vyprávět a jak by to mělo zapůsobit na diváka. A tohle se podle mě nejvíc povedlo u filmu Padesátka. Neříkám, že je to úplně to nejlepší, co jsem kdy napsal. Byly tam určité produkční těžkosti a problémy, Vojta Kotek jako režisér se na tom docela nadřel, ale ve finále to mělo velmi blízko mé původní představě. A prostě dopadlo to tak, jak mělo. Navíc to mělo velký divácký úspěch, což bylo taky určité zadostiučinění.

Jak vypadá váš typický pracovní den?

Většinou se snažím něco napsat do pozdního oběda, odpoledne mívám schůzky a většinou ještě bohužel mívám další psací fázi večer. Obzvlášť když něco hoří.

Lépe se vám píše ráno?

Ne snad úplně lépe, ale vyhovuje to mému rytmu. Začnu, postupně se dostanu do takového tvůrčího ajfru, během něhož udělám to nejlepší. Věci, které napíšu mimo ten ajfr, se pak musí předělávat, škrtat. Důležitý je ale právě ten ajfr, jestli si rozumíme… Taky se mi dobře dělá ve vlaku. Jezdím hlavně do Ostravy, taky do Bratislavy, a tam toho udělám hodně. Akorát jsem hodně naštvaný, když si někam poblíž mě sednou děti a dělají rámus. Takže to řeším tak, že si kupuju lístek do první třídy, kam moc lidí nechodí. Ve vlaku se mi fakt dělá strašně dobře. Ne že bych se chtěl nějak srovnávat s Jáchymem Topolem, on je spisovatel, kdežto já spíš řemeslník, ale on záměrně jezdí někam do Německa vlakem a pak se zase hned vrátí zpátky. Prostě jen aby měl ve vlaku klid na psaní. To chápu.

Jezdíte i autem?

Hodně, ale když mám před sebou delší cestu, jedu radši vlakem, právě abych něco napsal.

Když jste v tom vlaku, nebo v nějakém jiném dopravním prostředku, případně na veřejnosti, posloucháte lidi, jak se baví? Chytáte útržky dialogů, které pak třeba použijete?

Takhle přímo asi ne, ale poslouchám třeba v hospodě, když mi někdo něco vykládá. To se pak i dost vyptávám, možná občas až moc. Tu a tam se na mě lidi dívají asi až trochu divně, ale mě třeba vážně zajímá, jak to vypadá, když někdo pracuje v továrně a tak. Takhle čerpám povědomí o něčem. Někdy to použiju, někdy ne. No a samozřejmě poslouchám a sbírám historky.

A všechny si je potom pamatujete?

Když je něco jo dobré, napíšu si poznámku. Jinak se snažím si to zapamatovat. Ale samozřejmě mi spousta věcí uteče… Říkám si, tolik geniálních námětů už mi určitě proteklo mezi prsty. To mohlo být filmů, her nebo seriálů!

Nově jste se pustil i do režie, vzniká váš film Přes prsty. Co že jste se rozhodl stoupnout si za kameru?

Už delší dobu jsem přemýšlel o tom, že bych si režii na něčem vyzkoušel. Šlo jen o to, kdy se sejdou okolnosti, aby to celé dávalo smysl. Stalo se to právě u tohohle filmu. Pořád jsme přemýšleli, komu nabídnout režii, tlačil nás čas, až došlo na to, že bych to mohl zkusit natočit já sám. Zprvu jsem z toho tedy byl trochu nesvůj, volal jsem Jirkovi Langmajerovi, který v tom hraje, co by na to řekl a jestli by mě podpořil a pomohl mi. Řekl, že jasně, takže jsem kolem sebe začal shromažďovat tým. Mám docela kliku na to, že jsem z předchozích projektů znal samé skvělé lidi, takže tam mám architekta Milana Býčka, kameramana Petra Bednáře a další. Tihle všichni mi hodně pomohli. Uvidíme, jak to celé dopadne, vlastně teď v tuhle chvíli ani nevím, co přesně jsem natočil.

Budete v režírování pokračovat?

Nemyslím si, že bych to v nejbližší době zopakoval. Režisér se ze mě asi nestane, ale pokud z toho nebude úplný průšvih, a doufám, že nebude, budu to brát jako dobrou zkušenost. V Česku není moc dobrých režisérů, navíc ty moje věci jsou na jedné straně komerční, na druhé straně ale celkem náročné na realizaci. Bývá často problém sehnat vhodného režiséra. Takže jenom prostě to, že moje režie bude varianta, když se to s výběrem režiséra dostane do nějaké krize, by bylo pozitivní.

Zaskočilo vás něco při režírování? Něco, s čím jste opravdu nepočítal?

Ani ne. Když nepočítám ten ohromný kult režiséra, který na place panuje. Já třeba omylem zakopnu o paní od dekorací a ona se mi omluví. To mi přišlo až absurdní a cítil jsem se leckdy trapně. Pravda je, že ten režisér má na triku opravdu všechno, na place je nejdéle. Moc jsem toho nenaspal, pracoval jsem třináct čtrnáct hodin, ale už jsem párkrát na natáčení byl, takže nějak přehnaně mě to nezaskočilo.


Přes prsty bude opět film se sportovní tematikou – jste velký sportovní fanoušek?


Jsem a dělám sport i aktivně, chodím cvičit… Ale Přes prsty nebude vyloženě sportovní film, v jádru je to spíš romantická komedie, i když místy trochu drsnější. Úplně velká řachačka to nejspíš nebude. Myslím, že to opravdu celkem drží ta romantická linie. Když se ale ještě k tomu sportu vrátím, trochu se z toho už teď stalo klišé – když potřebujeme něco se sportovci, najmeme Kolečka. Ono to tedy vzniklo už na vysoké škole, kdy jsem napsal hru Soumrak bodů. Byla to antická tragédie ve verších a sportovec je dneska svého druhu hrdina. V novinách se jim nenadává, na rozdíl třeba od některých umělců nebo mocipánů a politiků. Jsou to asi jediné osobnosti, kterým národ leccos odpustí. I třeba to, když si to rozdají na hotelu s třiceti ruskými šlapkami…

Navíc se ze sportovců a hlavně z fanoušků dá krásně dělat legrace, že ano?

Ano, to je další věc.

Jste ten typ, který při sledování sportu v televizi dává hlasitě najevo emoce?

No jasně, bývám i cholerický, řvu, rozčiluju se. I pes se v takových chvílích rochu bojí.

Z vašeho komediálně-sportovního portfolia vyčuhuje hlavně scénář filmu Masaryk, což rozhodně nebyla legrace. Jak jste se k práci na něm dostal?

Režisér Julius Ševčík najal Alexe Koenigsmarka a mě. Alexe proto, aby to mělo historickou přesnost, a mě, abych tomu dal současné koule a šťávu. Jenže Alex krátce nato zemřel, takže to zůstalo na mně a na Juliovi. Makali jsme na tom pak ještě asi tři čtyři roky. Julius hodně říkal, kudy to chce vést, přičemž na mně byly především dialogy. Jinak ale musím říct, že historii mám rád, zajímá mě, už na gymplu jsem měl dobrý vztah s dějepisářkou, a chtěl bych si do budoucna ještě nějakou historickou látku zkusit.

Jak jste přijal kritické hlasy, že v Masarykovi je hodně historických nepřesností?

To vůbec neřeším, tohle jde mimo mě. Stejně tak je mi jedno, když někdo píše, že moje věci jsou vulgární. Nemám k tomu žádný vlastní postoj, je mi to fakt jedno. Tyhle debaty jen zbytečně zastiňují to podstatné, a sice jestli je ta věc dobrá, nebo ne. Píšu tak, jak cítím.

Na čem pracujete teď? Kromě dokončovacích prací Přes prsty?

Snažím se napsat takovou filmovou pohádku. S Martinem Dejdarem připravujeme jedno divadelní představení. A možná bych chtěl ještě zmínit, že od podzimu obnovujeme v La Fabrice takový komorní muzikál Kleopatra, kde hraje Michal Malátný a Jitka Čvančarová. Takže ani na divadlo jsem kvůli práci pro film a televizi nezanevřel.

Jindřich Göth

14. října 2018