S herečkou Petrou Nesvačilovou o její cestě z jižních Čech

Fotbalistova dcera v Berdychově gangu

S herečkou Petrou Nesvačilovou o její cestě z jižních Čech
Fotbalistova dcera v Berdychově gangu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Člověk by musel být slepý nebo hodně nevšímavý, aby nepostřehl existenci Petry Nesvačilové. Ať už jako dokumentaristky, před kterou si vylévali srdce polepšení zločinci z Berdychova gangu (Zákona Helena), nebo jako svérázné herečky, díky jejímž rolím zásadně stoupá hormonální přitažlivost filmů, ve kterých se objeví: naposledy to platí pro film Bena Tučka Mars. Zajímavé na ní ještě je, že navštěvuje koncerty folklorní hudby a sama ji dobře zpívá.  

Viděl jsem vás před čtrnácti dny na koncertě Horňácké muziky v Rudolfinu a byl jsem trochu překvapen. Máte ráda folklor?  

Mám. A nejradši mám písničku Teče voda, teče…, tu jsem se naučila jednou k ránu na horňáckých slavnostech. Zná ji taky moje babička, ta je jediná z rodiny, kdo umí dobře zpívat. A vždycky jsem si přála mít kroj. 

Pocházíte z Tábora, to není moc folklorní město.

Ne, to není, je to spíš husitské město. Aspoň se o to snaží.

A jak se o to snaží? Berou lidem peníze a házejí je do kádí? Nebo tam vyhlížejí konec světa?

To by taky mohli… Já jsem tam vlastně byla jenom jako dítě, ale celá moje rodina pochází z Táborska, všichni se tam narodili, žili tam, prostě jsou odtamtud. My jsme se ale pak přestěhovali do Českých Budějovic, protože můj táta tam hrál profesionálně fotbal.

Hleďme, takže tatínek je fotbalista?

No, a ekonom. Teď už hlavně ekonom. Ale hrál první ligu za Budějovice, předtím za Spartu, za Zbrojovku Brno. A dotáhnul to až do reprezentace. 

To musel být dobrý… A ještě vystudoval? Takových fotbalistů moc není…

No, ale on jo. Přáli si to jednak jeho rodiče a on asi taky chtěl. Táta měl dost přísné rodiče. Děda byl nejpopulárnější řidič autobusu na Táborsku. Byl krásný a přísný. Lidi se ho báli a zároveň se těšili, že s ním pojedou autobusem.

Netroufli si jezdit načerno…

To vůbec. To by neexistovalo. A on nás taky tak vychovával, že nesmíme nic dělat načerno. Takže já taky nikdy nejezdím načerno. To by děda nesnesl. On taky hrál fotbal, pak dělal v Táboře správce fotbalového hřiště. Takže jsme fotbalová rodina. Táta pak po roce 1989 šel hrát fotbal do Rakouska, tam hrál za béčka v Linci a Steyru. Pořád tam pracuje, ale už jako ekonom, takže my pořád žijeme střídavě v Táboře nebo v Rakousku, i když já jsem teď už spíš tady v Praze.

Takže to měl podobně jako Antonín Panenka…

To já už nevím, táta by to věděl, ten ví o fotbale všechno.

Nebyla by vaše fotbalová rodina námětem na takový rodinný dokument?

To ne. I když vlastně nevím… Musela bych tam vzít tátu, dědu a pak ještě tátova bratra, tedy strýce. Ten taky hrál: za Bohemku, za Kuvajt a Indonésii… A můj druhý děda zase trénoval u nás na chalupě.

Chalupáře?

Ne, SK Borotín. My tam máme chalupu.

A taky ji tam má Václav Klaus. 

To jo. A Jan Ruml. A jezdila tam Stella Zázvorková. A pochází odtamtud rodina Jana Krause. Silný kraj. To jsem ale dozvěděla až v posledních letech. Jako holku mě to nezajímalo.                      

Chodila jste se dívat na otcovy zápasy?

Několikrát jsem byla. Ale to jsem byla malá. Sama že bych teď šla na fotbal, to ne. Ale baví mě to prožívat s tátou nebo dědou, nebo v hospodě, když tam kluci fandí. To se mi líbí, jak to prožívají. A jsou u toho i silné momenty. Pamatuju si, jak hrál Real Madrid a FC Barcelona, teď ale nevím, komu táta fandil, každopádně jeden prohrál a táta měl v očích slzy. Já se ho ptala: Prosím tě, tati, proč brečíš? A on řekl: To si nedovedeš představit, jaké to je, prohrát. Zároveň fandil oběma.

Hezké… Zkusíme to obrátit závažnějším směrem. Vy jste někdy prohrála?

No… To jo, taky. 

Nemyslím takové běžné věci s kluky nebo to, že prohrál Real Madrid.

Ale samozřejmě. Já jsem taky poznala, co to je, když se vám něco nepovede, když se k vám zachová někdo špatně, když se zklamete. Já znám taky smutek a pláč. I když třeba působím tak vesele a bezproblémově. Kdybych byla jen taková bezstarostná bytost, tak bych se asi neobjevila v Praze na FAMU na dokumentaristice, nechtěla bych točit filmy třeba o Berdychově gangu. Ale pokud se ptáte, co mě k dokumentu převedlo, tak asi to, že já jsem se pořád od dětství na něco ptala. Pořád jsem chodila za rodiči a otravovala je s nejrůznějšími otázkami, až přede mnou museli utíkat. To mě bavilo, ptát se. A poslouchat příběhy. Hrozně mě baví lidi a příběhy. Mám ráda lidi. A čokoládu. A boloňské špagety. 

To jste si mohla otevřít pizzerii. Nebo se stát dětskou lékařkou. Ale proč jste si vybrala právě dokument?

To bude asi tím, že jsem od dětství chtěla zachránit svět. Dlouho jsem si myslela, že Václav Havel je náš příbuzný, protože jsem jednou slyšela tátu, jak se dívá na televizi a říká: Hele, Vašek. Tak jsem si myslela, že je to nějaký strýc. 

A co maminka? O ní jsme zatím nemluvili.

Maminka je moje maminka.

Máte sourozence?

Ano, o pět let staršího bratra. Taky hrál fotbal, nyní inženýr.

Jak jinak. Ale vraťme se k vaší cestě za dokumentárním filmem.

Ano. Taky jsem hodně četla. Tedy v přestávkách, když jsem si nehrála s barbínami. Nikdy mě ale nebavila beletrie. Měla jsem vždycky pocit, že mám větší fantazii. To mám dosud. Ještě tak Andersen, od něho se mi nejvíc líbilo Děvčátko se sirkami.

Ano, to je dojemná pohádka. A s tím jste přišla na FAMU? 

Ale já jsem taky hodně psala. Hrála jsem si na novinářku. Chodila jsem s magneťákem a nahrávala rozhovory, třeba s tátou, dědou, s babičkou. Ale ne jako s nimi, i když taky, ale já je nutila, ať třeba dělají, že jsou kačer Donald. Taky jsem měla vlastní rozhlasovou stanici Rádio Petra. Pořád jsem něco nahrávala a vysílala. 

U dětského psychologa jste nikdy nebyla?

Ne. Cha cha. Ale puberta byla horší. To jsem začala chodit za školu. A to bylo u nás v rodině něco neobvyklého, takže to byl docela průšvih. No, nebyl to úplně dobrý nápad, chodit za školu. Jenže mě mnohem víc zajímaly jiné věci. Třeba jsem si dopisovala s Ivanem Medkem. Nebo jsem se scházela s paními z židovské obce. Já jsem totiž nedokázala pochopit, jak bylo možné, že někdo někoho odveze někam do tábora a tam ho zabije. Jak to, že pro ně někdo nepřijel a neodvezl je domů? Jak se to mohlo stát? To mně vrtalo hlavou.

Už jste to pochopila?

Pochopila. Vlastně ne, pořád to nechápu. A tak jsem si dál četla a dívala se na filmy. Chodila jsem v Budějovicích na filmové večery Borise Jachnina, tam jsem sice hned usnula, třeba na takové Smrti v Benátkách, to si pamatuju jen začátek a konec. A pak jsem objevila Karla Vachka. Prvně jsem ho viděla v televizi, ničemu jsem nerozuměla, ale hrozně se mi líbil. Intuitivně.

Takový kouzelný dědeček s fajfkou, který říká abrakadabra.

Přesně tak. Ale byla jsem jím unesená. A taky jeho filmy: Moravská Hellas, Spřízněni volbou… Ty další už jsem trochu přecvakávala. Další, kdo mě zaujal, byl Jan Gogola a jeho film Nonstop. Ten se mi hrozně líbil. Tak jsem začala v Budějovicích pořádat dokumentární večery, přijel tam třeba režisér Martin Řezníček a já byla nadšená, že to můžu organizovat. Jenže jsem z toho byla tak nervózní, že jsem tam ani nešla. A taky jsem jezdila polotajně do Prahy. To jsem si vždycky prošla trasu mezi Národním divadlem, FAMU, tam jsem vždycky vyjela jen tak výtahem nahoru, a došla jsem k  Divadlu Na zábradlí. To byly moje štace. Byla jsem ikona naivity a hrozně jsem tomu všemu věřila.

Změnilo se to?

Vlastně ani ne… Nebo ano, už jsou z těch lidí, ke kterým jsem tak vzhlížela, víc parťáci. A skrz zkušenost s nimi jsem vyzrála. Uzemnilo se to. Já jsem původně nemohla ani mluvit… Když jsem se hlásila na FAMU, tak známí, se kterými jsem se kamarádila mi řekli, Péťo, takhle nemůžeš jít dělat přijímačky na FAMU. Tak jsem si odlakovala nehty a vzala si starý svetr. A oni na FAMU věděli, že už hraju v Divadle Na zábradlí, a měla jsem taky roli v Pusinkách. Tak jsem tam přišla, a oni tam dávají takové záludné otázky. Takže se mě tam ptali třeba na zvířata, a já řekla , že chovám slepice, to jsem si z nich dělala srandu. Ale Vachka to zaujalo a začal se hodně vyptávat na slepice. A já mu řekla, že je chovám pro cirkus, protože tam vystupují. 

Dobré. To za chvíli nebudete smět.

Hm, já vím, ale moc se mi to nelíbí. Nedělala bych to.

Jsou lidé, kteří z Karla Vachka a jeho působení na FAMU moc nadšeni nebyli a říkají, že popletl hlavy několika generacím filmařů.

Vůbec! To vůbec ne! Vachek je skvělej. Víte, pro mě znamenal hrozně moc. On byl první člověk, který mě, abych tak řekla, uviděl. Já měla hrozně dlouho pocit, že jsem vlastně takový exot, že jsem takový mimoň. Ale Vachek mi první řekl: Jo, dělej to tak, máš na to právo, jdeš správnou cestou.

Jemu se musela taky líbit ta vaše verva.

Asi. Mě vždycky trápilo, když mi někdo nevěřil nebo mě podceňoval. A rozpouštěla jsem si ten pocit v knížkách, v divadle, ve filmu. Nechápala jsem, jak u mě může někdo „nevidět“.

Přitom jste, abych tak řekl, atraktivní na pohled.

No, ale to vůbec není důležité.

Ale je.

Ale není. Víte co, já jsem dostala na FAMU hroznej čoud. Ono to zase tak moc nepomáhá.

Dobrá, ale nejspíš by se s vámi Berdychův gang nebavil, kdyby za ním přišla šedá myš.

Já myslím, že to je spíš o energii, než jestli jste šedá myš, nebo, jak říkáte, atraktivní. 

No, se mnou by se asi Samopalník (postava z Berdychova gangu – pozn. JP) nebavil. Na vás se podíval, a bylo to jiné.

To je fakt, že s vámi by se asi nebavil. Ale to je tím, že oni nesnášejí nějakou mužskou konkurenci. Se mnou ji necítili, tak se se mnou bavili a byli ochotni se i trochu otevřít. Ale já na každou postavu z Berdychova gangu trpělivě čekala třeba rok a půl, než byli ochotni se mnou mluvit. Proto jsem ten film natáčela čtyři roky. 

A také tam myslím vznikalo napětí zvláštního druhu. 

S každou postavou vzniká nějaké napětí.

Myslím si, že s postavou, která je důvodně podezřelá, že mohla zabít klenotníka Votavu, a v noci vám jako zvláštní formu vyznání posílá SMS, že si vás najde, jestli nepřestanete natáčet, jde o zvláštní druh napětí.

To jo. Navíc, já jsem z nikým z nich nikdy nebyla někde sama, vždycky u toho byl štáb a dozor měla nad vším produkční. Já bych se sama s nimi nescházela a je fakt, že když mi přišly ty esemesky, za které se mi Samopalník pak omlouval, že to nemyslí vážně, trochu to se mnou zacloumalo. Je teda fakt, a to musím přiznat, že charisma ti lidi mají. To se jim nedá upřít.  Zároveň jsem věděla, že za mnou stojí bývalá policistka Helena Káhnová a novinář Janek Kroupa. 

Je to jiný svět než prostředí módních stylistů ze seriálu, ve kterém hrajete bulvární novinářku. Kdybych si musel vybrat, do jaké party patřit, tak asi bych bral berdychovce.

To chápu. Tam člověk ví, na čem je. Prostě patří do podsvětí a nikdo si tam na nic nehraje. Jsou mezi nimi možná i vrazi, jiní jsou konina…

Konina?

To je termín z podsvětí. A znamená to lidi, kteří jsou nastrčení, aby odlákali pozornost od něčeho mnohem důležitějšího, takové volavky. Já jsem se naučila hodně jejich slov. A přišla jsem na to, že subkultury mě baví. Třeba když jsem se připravovala na FAMU, tak jsem strávila tři dny v klášteře a zjistila jsem, že mě zajímá i subkultura jeptišek.

Jeptišky jsou zajímavá subkultura… Ale tři dny, to není moc.

To jo, ale já bych tam delší dobu nevydržela. Taky jsem chodila za dětmi z dětského domova. Říkala jsem jim, ať nakreslí svůj vnitřní svět. Tam jsem taky nemohla pochopit, jak může někdo opustit své vlastní dítě. Tak jsem z toho pak udělala takové leporelo a ukázala to Vachkovi a ten to hned pochopil. Druhý takový člověk byl Jan Němec. S tím byla obrovská legrace, pořád jsme spolu něco natáčeli. Vachek a Němec. Holky se mi smály: Ty jsi jen se starejma chlapama… Ale od nich jsem se nejvíc naučila. 

Asi jste jim připomínala mládí.                       

To nevím. Ale když to říkáte, asi na tom něco bude.

 

17. listopadu 2018