Vysoký blondýn se schopností zahrát přesvědčivě cokoli. Řeklo by se zajímavý herecký typ netyp. Fyzicky výrazný a přitom jaksi nenápadný, nezařaditelný do škatulky. Může hrát dobráky i démony, prosťáčky i intelektuály, hrál v Komedii Goebbelse a v Národním Havlova Huga Pludka, ve filmu policisty, tatínky i Fausta.
Toman. Tak se jednoduše, a přitom záhadně se jmenuje hraný film režiséra Ondřeje Trojana, který představuje jednu velmi barvitou a rozporuplnou osobu československé historie. Zdeněk Toman, původním jménem Asher Zelig Golberger (1909–1997), se narodil v chudé židovské rodině na východě Slovenska, jako student práv v Praze vstoupil do komunistické strany, okupaci přežil jako úředník exilové vlády v Londýně, po květnu 1945 se stal šéfem rozvědky ministerstva vnitra, jehož hlavním cílem bylo obstarávat pro stranu valuty. Vedlejším efektem jeho činnosti byla však i pomoc židovským uprchlíkům, kteří se ocitali ve svízelné situaci. Toman to dělal za peníze, ale snad i z jistého soucitu či solidarity. Byl vysoce postaveným mužem komunistického aparátu, který se chystá převzít moc, ale byla mu připravena role oběti.
V půlce prosince – ve vrcholící oscarové sezoně – bude mít premiéru film Mezek, založený na skutečném příběhu Lea Sharpa, veterána druhé světové války, který se po osmdesátce stal drogovým kurýrem ve službách mexického kartelu, svou dodávkou po Spojených státech rozvezl tuny kokainu, než ho jako devadesátiletého zatkli. Ve filmu ho hraje Clint Eastwood, snímek také režíroval. A už trailer přivede jednoho skoro k slzám. Clint Eastwood jako kajícný stařec – ve filmu se snaží napravit vztahy s rodinou a vyřešit drogovými penězi její existenční problémy. Ale o to nakonec nejde.
Pro práci scenáristy Petra Kolečka je typická pořádná dávka humoru, leckdy mnohdy nevybíravého a nekorektního. Má cit pro jadrné komediální dialogy a libuje si v nadsazených zápletkách a situacích. Jeho film Přes prsty, kde si poprvé vyzkoušel i režii, ale prý žádná typická řachanda nebude.
Diváky filmu King Skate by šlo rozdělit do několika skupin. Zaprvé na ty, kteří dobu, o niž v něm jde, tedy konec sedmdesátých let a celá léta osmdesátá, nepamatují (nebo jen dětsky). Pro ně to zajímavé být může také, ale bez silnějšího citového prožitku. Pravděpodobně větší skupinu budou tvořit ti, kteří ta léta prožili, pamatují si na ně, ba jsou jimi doživotně ovlivněni, zkrátka proto, že byli mladí. Ti na film hledí buď jako na něco, co se jich týkalo bezprostředně a zažili to doslova na vlastní kůži (těch bude méně), nebo jako na něco, co sice na vlastní kůži nezažili, ale pozorovali to, různě si o tom něco mysleli a vědí zhruba, o co jde – to je případ autora článku. A pak samozřejmě je tu skupina, asi většinová, kterou to vůbec nezajímá, ale ti na to stejně nepůjdou.
Do kin míří filmová komedie režiséra Benjamina Tučka Mars. Vznikla na vědecké základně uprostřed pouště v americkém Utahu, kde český štáb získal jako jediný na světě povolení natáčet. Točilo se v modulu pro simulace pobytů na Marsu a jak řekl Tuček, filmový štáb těm, kdo stanici provozují, připadal jako velmi vhodná skupina pro případnou budoucí kolonizaci planety. Film měl premiéru na karlovarském festivalu, do kin vstoupí 16. října.
Mladí muži mají dnes dost špatnou pověst – přinášejí problémy. Existuje u nich větší pravděpodobnost, že se dopustí násilí, mohou trpět sexuální frustrací a různě si ji vybíjet, být bezcílní, nenávistní, společnosti s větším podílem mladých mužů snáze rozpoutají válku… Jsou to bytosti budící strach. „Mladí muži s iPhony“ slova, která jsou pro část veřejnosti vyjádřením přicházejícího kataklyzmatu, střetu civilizací, jejž má přinést migrační krize. A mladí muži jsou skutečně bytosti potenciálně nebezpečné – okolí a především sobě. Taky proto, že být jedním z nich může být hodně těžké, takový člověk je sužovaný potřebou vyznat se v sobě a ve světě, i když to v danou chvíli ani není možné, chce sladit potřebu osobního uznání s touhou stát se někým jiným… Jednou z toho třeba vyrostou, spíš si ale jenom zvyknou.
O Polsku se často píše jako o společnosti ve stavu silného vnitřního konfliktu – na jedné straně městské a europeizované elity, na druhé tradiční Polsko, především venkovské a katolické. O intenzitě toho střetu vypovídá i polská kinematografie, také tím, jak se v ní jeho strany navzájem zobrazují, jaké charakteristiky si přičítají. Značně nelichotivým portrétem toho „druhého Polska“, jehož výrazem má být i současný režim strany Právo a spravedlnost, je v českých kinech čerstvě premiérovaný film Tvář režisérky Malgorzaty Szumowské.
I mediálním provozem omlácený filmový publicista může někdy při práci zažít stav hlubokého údivu. Třeba když věří, že kvality nějakého díla – v dobrém i špatném smyslu – jsou natolik zjevné, že snad ani nezaslouží hlubší rozbor. A pak jen s úžasem zjišťuje, že asi tak zjevné nebyly, že nemálo kolegů je vnímá naprosto opačně. Jeden se pak zamyslí, jaké jsou důvody té zásadní rozdílnosti pohledu. Koncem léta jsem ji pocítil při hodnocení minisérie Ostré předměty z produkce HBO, v krátké recenzi jsem ji po odvysílání prvních dílů smetl ze stolu. Když skončila, přečetl jsem si na více místech včetně, řekněme, prestižních, že šlo o nejlepší televizní počin přinejmenším tohoto roku. Došel jsem k názoru, že by stálo za to se k tomu dílu vrátit, rozpor v pohledu na něj je, myslím, taky generační a možná i genderový.
Hraný film čím dál obtížněji dokáže držet krok s dobou, dotýkat se toho, čím společnost v daném historickém okamžiku žije. Není to jednoznačně chyba filmařů, ani dějin, které by se hnaly překotněji než obvykle. Taky se cosi stalo s tou společností, její schopností udržet pozornost a pamatovat si. Problémy, jimiž žila třeba před čtyřmi roky, po uplynutí té doby působí jako pomalu pravěké, týkající se nějakých jiných lidí přebývajících v nějakém jiném světě. A vytvořit film trvá nějakou dobu. Možná „nejpružnější“ mezi filmovými žánry je horor. Většinou nestojí moc peněz a je natočený relativně rychle, proto je to taky žánr, ve kterém často získávají první zkušenosti s filmem tvůrci, kteří později dosáhnou v kinematografii velkého významu.
Nejslavnější a nejbohatší čínská herečka Bingbing Fan, známá po celém světě díky rolím v akčních trhácích Iron man či X-men údajně zmizela. Podle listu New York Times by zmizení mohlo souviset s vládním vyšetřováním daňových úniků ve filmovém průmyslu. Snahy o kontaktování Fanové nebo jejího mluvčího v posledních týdnech byly podle listu neúspěšné. Aktualizované nejsou ani její účty na twitteru, facebooku či instagramu.
Ve dvaaosmdesáti letech zemřel 6. září americký herec Burt Reynolds, vpravdě ikonická postava, muž, který ztělesňoval dobový ideál krásy. A taky herec, který na přelomu 70. a 80. let ve Státech byl tím nejspolehlivějším diváckým magnetem (lepším než v nedávné minulosti třeba Tom Cruise), filmy s ním vydělávaly nejvíc. Reynolds byl pro tehdejší publikum velice atraktivní persona, oblíbilo si ho v rolích chlapíků, kteří byli trochu drsní, trochu „easy“ a vtipní. Měli v sobě dost jižanskou ležérní suverenitu, která se – samozřejmě – opírala taky o hercův exteriér.
Do britských kin vstoupil nový válečný film režiséra Davida Blaira Hurricane, jenž vypráví příběh polských letců z 303. stíhací perutě, kteří bojovali za druhé světové války v bitvě o Británii. Vedle Brita Iwana Rheona, který se proslavil postavou Ramsayho Boltona v seriálu Hra o trůny, či syna Mela Gibsona Mila si ve filmu zahrál také český herec Kryštof Hádek, který ztvárnil roli příslušníka perutě, českého stíhacího pilota Josefa Františka. Osobnosti „českého hrdiny bitvy o Británii“ v sobotu obsáhlý článek věnoval zpravodajský web BBC.
Na Letní škole Občanského institutu Saša Vondra zahájil svoji přednášku momentem z nedávného uzavřeného zasedání skupinky evropských zahraničněpolitických profesionálů v Cambridge: Když předsedající nechal účastníky hlasovat, zda z dlouhodobého hlediska představoval větší mezinárodněpolitický nebo prostě historický zlom rok 1989, anebo rok 2008 (rok pádu Lehman Brothers a rusko-gruzínské války), přiklonili se téměř všichni přítomní (většina jichž byla ze západní Evropy) k pozdějšímu datu.
Ve věku 82 let zemřel americký herec Burt Reynolds, známý především snímky Hříšné noci a Vysvobození. Podle světových agentur o tom ve čtvrtek informoval jeho agent. Držitel Zlatého glóbu a ceny Emmy proslul rolemi v desítkách dobrodružných filmů a komedií. Mezi jeho další známé snímky patří Polda a bandita natočený ve třech pokračováních, western 100 pušek a film Bijásek.
Sporům, které ostře rozdělují veřejné mínění dnešního Západu, se za oceánem někdy říká „kulturní války“, právem, chápeme-li termín „kulturní“ v širším smyslu. V něčem to koriguje marxistickou představu ekonomiky jako základny, toho podstatného, od něhož se odvíjí kulturní nadstavba. Představu, kterou v jistém smyslu sdílejí i věrozvěsti všeléčivé síly volného trhu, která nakonec dá i odpověď na všechny otázky. Jako by se tedy v časech, často kritizovaných jako nekulturní, potvrzoval zásadní význam kultury, do boje za ni a o ni se vrhají i lidé, kteří toho o ní tak moc nevědí. Pro kulturu a především pro umění je to ale špatná zpráva, obě „válčící“ strany přicházejí s vlastními představami restrikce, které přitom z velké části vycházejí ze stejného základu – čím dál víc sílící politiky identity, která má dnes mocné stoupence nalevo i napravo, v obojím provedení je podobná, jen různě akcentovaná. Pár příkladů.
Italská herečka Asia Argentová patřila mezi první, které zveřejnily v článku Ronana Farrowa v New Yorkeru obvinění ze sexuálních útoků proti hollywoodskému mogulovi Harveymu Weinsteinovi, přispěla tak ke startu kampaně #MeToo. Na letošním festivalu v Cannes vystoupila se zapáleným projevem, v němž Weinsteinovi předpovídala, že si u filmu neškrtne, komunita, která ho dřív uznávala a kryla jeho zločiny, ho zavrhne. Pro ostatní sexuální násilníky „z oboru“ měla varování: „Víte, že jste to vy. A my víme, že jste to vy.“ Ty skutky i ta slova se jí teď vracejí (nejen) pro ni nečekaným způsobem.
Břetislav Rychlík byl za svých šedesát let vším možným: skautem, máničkou, hlídačem dobytka, pracovníkem na husí farmě, hercem v HaDivadle i ve filmech, zpěvákem lidových písní, paličem a znalcem slivovice, vesničanem, Brňákem, fejetonistou… v posledních letech hlavně režisérem dokumentárních filmů a divadelním režisérem.
Film Roberta Sedláčka Jan Palach (premiéru měl 21. srpna) končí hrozivým záběrem na spálenou tvář, k níž se přibližují Palachovy ruce, které se před okamžikem změnily v ohořelé pařáty.
Herec a hudebník Jimmy Bennett, který o dvacet let starší italskou herečku Asii Argentovou stojící u zrodu kampaně #MeToo upozorňující na sexuální obtěžování obvinil ze sexuálního útoku v době své nezletilosti, se cítí incidentem traumatizován. V prohlášení, které je jeho prvním od doby, co se kauze věnují média, sdělil, že dosud mlčel, protože se cítil zahanben. Nyní již mlčet nechce. Herečka odmítá, že by se s Bennettem vyspala, potvrdila ale, že mu zaplatila, aby spor urovnala.
Jan Palach zůstává i padesát let po invazi postavou zneklidňující a snad i záhadnou, především pro generace, které mají žitou zkušenost s komunistickým režimem, ale nejenom pro ně. Je to postava, jež může působit velice nečesky, protože se naprosto vymyká, podobně jako jiné velké figury.
Samotná kauza Asie Argentové má hned několik vrstev nechutnosti. Dohodu mezi ní a mladým hercem Jimmym Bennettem, obsahující popis intimit, kdosi podstrčil New York Times.
Ta písnička se zpívala i u českých táboráků. Smutný příběh o Jessem Jamesovi, popsaném jako americká obdoba Robina Hooda, vzorném otci a lupiči, který „vlaky přepadával rád“. Špatně to s ním ale dopadlo, v tom songu i v životě – „Tenhle přítel hadí, ten vám Jesse zradí… Robert Ford, v nočních tmách právě připlíží se jako vrah a on vám Jesse James odpraví.“ Ten příběh je, jak se dnes říká, založený na skutečných událostech. Jesse James opravdu patřil mezi legendární figury pozdního Divokého západu, sešel ze světa rukou Roberta Forda, tehdy dvacetiletého. Legenda o něm byla zpracovaná v mnoha filmech, v prvních dvou, němých, lupiče hrál jeho syn Jesse James jr. To nejlepší filmové zpracování jeho příběhu je ale to poslední – dvouapůlhodinový snímek novozélandského režiséra Andrewa Dominika podle knihy Rona Hansena Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem.
Mezi novými typy televizního seriálu se docela ujala, řekněme, koláž, které sice vypráví nějaký vlastní příběh, zároveň je ale i jakýmsi kontejnerem odkazů k dílům jiným. Velice úspěšná série Stranger Things z produkce Netflixu je nejenom napínavá story o dospívajících dětech a pro ně, také obsahuje velké množství referencí a aluzí na populární filmy, knihy a seriály 80. let. Skvělé Fargo se dá brát jako strhující vyprávění i jako sbírka vynalézavě pospojovaných motivů z filmů bratří Coenů, poskládaná tak, že z nich vzniká nějaká nová kvalita. Jako ideální autor pro tenhle způsob zpracování se jeví Stephen King.
Paul Schrader asi nepatří mezi nejvýznamnější filmové tvůrce posledních desetiletí. Je to ale ten typ autora, který ani v nezdaru neztrácí přesvědčivost, alespoň v určité míře. Jeho filmografie se může zdát nevyrovnaná, opravňuje ale víru, že i v těch nejslabších chvílích o něco skutečně usiloval, snažil se k něčemu dostat (někdy třeba cestou ne zrovna pochopitelnou).
Z prachu přistávací plochy někde v zapadlém koutě Kašmíru se zvedá helikoptéra. Za sebou táhne lano, na něm obrovský balík prádla nebo bůhvíčeho, k místu startu sprintuje muž, maká, co to jde, ale už to nestihne, stroj je ve vzduchu. Mýlka! Podaří se mu alespoň se chytnout toho lana, šplhá po něm, když už helikoptéra vystoupala do značně závratné výšky.
Nový český film Chata na prodej má jednu hlavní přednost. Odehrává se na podzim, a ať již se člověk na něj těší, nebo ne (podzim je vždycky něčím smutný), pohled na krajinu, v níž lze teplotu odhadnout mezi deseti až patnácti stupni, je i v kině s klimatizací docela osvěžující.
Hollywoodská hvězda akčních filmů devadesátých let Steven Seagal se stal zvláštním vyslancem ruského ministerstva zahraničí, jehož úkolem bude prohlubovat spolupráci Ruska a Spojených států v humanitární oblasti či kulturní výměny. Uvedlo to ruské ministerstvo zahraničí na svém Facebooku.
Americký herec a režisér Alan Alda, který se proslavil účinkováním v seriálu MASH, oznámil, že má Parkinsonovu chorobu. Dvaaosmdesátiletý umělec v televizním pořadu „CBS This Morning“ uvedl, že se diagnózu neurodegenerativní poruchy dozvěděl před třemi a půl lety. Očekává, že podrobnosti o diagnóze se brzy dozví z bulvárních listů.
V už devátém pokračování kultovních Hvězdných válek se objeví i zesnulá hvězda původní trilogie Carrie Fisherová. K režii třetího dílu nové trilogie, který by měl jít do kin v prosinci příštího roku, se vrátil režisér J. J. Abrams. O obsazení nového dílu informoval oficiální web filmu.
