S herečkou Hanou Vagnerovou nejen o Kalifornii

Já bych chtěla hrát v groteskách…

S herečkou Hanou Vagnerovou nejen o Kalifornii
Já bych chtěla hrát v groteskách…

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V seriálu rozhovorů stárnoucího bílého muže s mladými herečkami muselo dojít na Hanu Vagnerovou. Typ gymnasticky založené ženy vamp s fatálním výrazem ostře inteligentního zraku a klasického profilu. Známá je z televizních seriálů a filmů, i když na svou opravdu velkou roli spíš pořád čeká. Autor na ni čekal též, několik měsíců, než se vrátí ze Spojených států, kam vždy na čas mizí. Pak došlo k setkání jednoho horkého dne na Vinohradech.

Mně se třeba dvakrát stalo, že jsem omdlela na place. A já na to byla hrdá! - Foto: Profimedia.cz

 

Před pár dny jste se vrátila z Kalifornie. Taky tam bylo takové vedro?

Nebylo. Občas bylo i na svetr i na kabátek.

V létě tam bývají požáry…

To je pravda, když jsem tam byla minule, tak hořel barák vedle. To jsem měla kliku, že pršelo a nechytl ten náš.

Pršelo jenom na ten váš?

Ne, to ne, ono to bylo tak, že ten barák začal hořet v noci, ale pak ráno mrholilo, tak se to nerozšířilo na ten náš.

Co jste tam jinak dělala?

Já jsem tam… Já jsem tam točila reklamu, to bylo v San Francisku, a pak jsem tam točila takový indie film. A kromě toho jsem chodila na castingy a na herecké class.

Co to je?

Takové herecké kurzy, dalo by se říct.

A co tím sledujete, že jezdíte na kurzy do Ameriky? Nebyla jste tam poprvé, že. Asi se chcete stát globální herečkou.

To bych si tak spíš jako přála. Zatím jsem velmi na začátku… Víte co, to nebylo tak, že bych měla nějaký dlouhodobý plán, nějaký sen, za kterým bych si šla. Prostě jsem se ocitla v nějaké situaci, kdy bylo potřeba se sebou něco dělat, něco hodně změnit. Tak jsem odjela do Ameriky. Ale kdybyste chtěl konkrétně vědět, co to bylo, tak to vám neřeknu, protože to je hodně osobní.

Předpokládám, že to nebyla například potřeba změnit stravu. Většinou za tím bývá nějaký vztah, nějaká osobní situace, že.

No, většinou jo. Takže já jsem si říkala, buď budu chodit od baru k baru a přepíjet žal, nebo se sebou něco udělám, třeba pojedu zachraňovat velryby. Tak jsem odjela poprvé do Ameriky. Jsou to tak tři roky. Kamarádka jela do Los Angeles na herecký workshop a já jsem si řekla, hele, proč to taky nezkusit. A tak jsem se ocitla v L. A. Bylo to za začátku dost šílené.

V čem?

No, třeba jsem tehdy neuměla dost dobře anglicky.

Aha, já myslel, že jste jako někdejší studentka VŠE uměla anglicky.

Uměla jsem, tedy pořád umím, dobře španělsky. Anglicky jsem se učila jenom na střední škole, ale do Španělska jsem jezdila na letní kurzy a naučila jsem se dobře, protože mi to přišlo takové zábavné, umět španělsky.

V Kalifornii už se domluvíte španělsky skoro lépe než anglicky.

To je pravda, ale tu angličtinu přece jenom potřebujete. Ti lidi, kteří tam dělají filmy, mluví spíš anglicky. A to jsem tehdy ještě moc dobře neuměla. Taky jsem předtím nikdy necestovala takhle sama. Do té doby jsem žila mezi Letnou, Rubínem, kde jsem hrála, a nějakým natáčením, to byl celý můj svět. A pak jsem se tedy ocitla někde úplně na opačné straně světa. Ale měla jsem tam nějaké známé z toho workshopu a pak taky to, co jste pěkně nazval osobní situací. Kdyby ta nebyla, tak bych to asi neudělala. Protože by to nedávalo smysl. Mně tady nic nechybělo, měla jsem vlastně všechno na talíři, šla jsem z role do role, i ty americké filmy už se tady natáčejí, takže by bylo logičtější chodit na angličtinu tady. No ale já jsem měla navíc tu osobní situaci, tak jsem odjela.

Jak dlouho jste tam byla?

Poprvé dva měsíce, ale pak jsem si udělala víza a začala se tam vracet. Víte, já mám takovou povahu, že když už se do něčeho pustím, tak to tak lehce nevzdám. A když něco hned nejde, tak si říkám, to ne, to ne. A nakonec to jde. Takže mi to hrozně pomohlo, já vím, že se to tak říká, ale já jsem potřebovala dospět. A to se mi, myslím, podařilo až tam.

Zkouší tam prorazit hrozná fůra lidí – hereček především.

Hrozná fůra, přesně tak.

Představte si, byl jsem před pěti lety v Hollywoodu, jen tak na pár dní, a nikdy jsem neviděl v obchodech a kavárnách tolik krásných holek. A všechny asi chodí na kurzy a castingy a čekají, kdy to přijde.

To jo, tam jsou všechny supermodelky… Ale já jsem tam nebyla za barem nebo v kavárně, protože já jsem sice měla pracovní povolení, ale jenom jako herečka. Klidně bych si šla přivydělávat do nějaké restaurace, ale to jsem nemohla. Měla jsem zvláštní druh víza, který vám neumožňuje dělat jinou práci než tu přesně vymezenou.

Hana Vagnerová ve filmu Bathory (2008). - Foto: Česká televize

Co obnáší to získat?

To je docela fuška. Trvalo mi to devět měsíců. Musíte si třeba sehnat amerického právníka a pak fůru papírů, kterými máte dokázat, že jste ve své zemi už na takové úrovni, že se nemáte kam posunout, takže vám nezbývá než usilovat o práci v Americe. Takže jsem nosila samé výstřižky z novin a fotila plakáty a kopírovala rozhovory, že jsem v České republice na patřičné úrovni a můžu usilovat o Ameriku. Je to taková ego-práce, protože je musíte přesvědčit, že jste fakt tak dobrý, že už dál to ve své zemi nemůžete dotáhnout. Já si tedy o sobě nemyslím, že bych byla taková hvězda, ale dala jsem to.

To se asi shání snáz Albáncům než třeba Francouzům.

To asi jo. Já mám v Americe jednu kamarádku Rusku, která je v Rusku opravdu superslavná, s tou se vůbec nemůžu rovnat, a má stejný druh víza jako já. Ale ta se tam přistěhovala s manželem, takže je v trochu jiné situaci než já, která tam otáčí každý dolar dvakrát. Ale nestěžuju si.

Přečetl jsem si, že jste tam chodila na kurzy improvizace. To potřebujete?

Na ty jsem chodila loni. To jsem tam byla dva měsíce a bylo to zrovna takové podivné období, protože jsem měnila agenta a manažerku, a to je vždycky zmatek, protože tady v Čechách je agentů a manažerů pár a všechny je známe, ale tam jich jsou tisíce a všichni kecaj a vytahujou se, co pro vás můžou udělat, koho všeho znají a co mají za sebou, ale většinou strašně lžou. To je taková jejich nátura. Takže jsem udělala pár takových bot a trochu jsem nalítla, takže nějaké domluvené věci se neuskutečnily, takže jsem místo nich chodila na různé kurzy, třeba právě na kurz improvizace. Ale bylo to skvělé, protože jsem se dostala do školy Groundlins, která je fakt docela slavná. Začala jsem v prvním levelu, ale stejně jsem musela udělat přijímačky, jenže já si myslela, že půjde spíš o herecký etudy, ale oni tam jeli tvrdě cvičení, a to docela složitá, která mají pevná pravidla, a když neznáte dokonale jazyk, tak jste docela namydlenej. Byla jsem tam jediná cizinka, jinak samí Američani, ještě navíc strašně vtipní, samej slang, no prostě jsem chvílemi ničemu nerozuměla. Naše učitelka říkala, že je to sice impressive a že jsem statečná, ale holt si musím poradit.

Třeba byste tam mohla hrát v groteskách. Škoda že už se tak moc netočí.

To já bych moc chtěla hrát v groteskách. Výhoda je, že byly němé. Ale já teď piluju americký akcent…

Kde jste tam bydlela?

První roky jsem bydlela, kde se dalo, hlavně u známých, to jsem šla z gauče na gauč. Teď, díky tomu, že jsem dělala tu reklamu, tak jsem na tom byla líp a bydlela jsem ve West Hollywoodu a bylo to super.

Jak daleko jste to měla k moři?

Takových dvacet třicet pět kilometrů. Ale oceán je skvělý, fakt zážitek. Kalifornie je myslím celá skvělá, úplně chápu, proč jsou z ní lidi tak hotoví. Úžasná příroda. Říká se, že když to dobře naplánujete, tak jdete ráno surfovat a večer lyžovat.

Máte teď po návratu nějaký kulturní šok?

To ani ne. Jednak už jsem zvyklá. A zadruhé: mně se tady líbí a hodně věcí tady považuju za dobré.

Třeba?

Že se máme docela dobře.

To si možná hodně lidí úplně nemyslí.

No právě, a to je škoda. Protože fakt se v porovnání s jinými zeměmi nemáme tak špatně. Ani v porovnání s tou Amerikou. Tam vám hodně lidí řekne, že je to opravdu hodně těžké a že se musí moc snažit.

Možná že právě proto je na tom Amerika tak dobře.

Možná, ale plno věcí je tam opravdu tvrdých. Třeba když se vám něco stane, musíte platit strašné peníze za doktora.

A nemáte pojištění.

Právě, a to tam nemá hodně lidí. Protože to je pro ně hrozně drahé a nemůžou si dovolit ho platit. Tak to riskují. Tady mám jistotu, že když se mi něco stane, tak se o mě postarají. Tohle jsem si uvědomila až tam. Hodně lidí tam říká, že jsou jeden šek od bankrotu. A že když se něco stane, tak jsou v háji. Žijou si třeba docela dobře, ale běda když jim nevyjde příští džob. To pak najednou nejsou schopni nic splácet a všechno jde do háje.

To je definice prekariátu: pořád v prekérní situaci. Ale myslím, že tady by se takových lidí taky dost našlo. A byla jste v New Yorku?

Jenom pár dní. Já jsem zatím byla skoro pořád v Kalifornii, a to v Los Angeles a okolí. Až teď jsem byla díky té reklamě pár týdnu v San Francisku. A tam to bylo perfektní, ach jo.

Tak opusťme Ameriku a stočme hovor k nám. Když jsem si tak procházel, v čem všem jste hrála, tak jsem měl problém poznat, jestli to má nějakou logiku. A zdálo se mi, že jste brala snad všechno.

Hm, to už myslím neplatí. A zvlášť od té doby, co jsem začala jezdit do Ameriky. Víte, já jsem se opravdu považovala za workoholika a asi jsem jím i byla. Mně se třeba dvakrát stalo, že jsem omdlela na place. A já na to byla hrdá! Prostě jsem měla pocit, že to je přece skvělé, že tomu tolik dávám, že dokonce omdlím. To bylo období, kdy jsem opravdu hodně točila, brala seriály, večer měla představení, ještě jsem zkoušela. A v noci jsem byla tak přetažená, že jsem nemohla usnout. Říkala jsem si, ano, takhle to má být. Ve skutečnosti to bylo skoro na zhroucení. Pak jsem tedy odjela do Ameriky, dost jsem vysadila a pak jsem se třeba vrátila a zjistila, že mám jenom dvě schůzky za týden. A z toho jsem byla zase na nervy, co mám dělat s volným časem. Já jsem si uvědomila, že takhle to taky nemá být, že přece tohle nejsem já, že nemůžu svůj život jen plnit prací a tím, že dostanu nějaké nabídky. A když jsem je neměla, tak na mě šel strach z prázdnoty, a hlavně z toho, že jako bych neměla vlastní hodnotu. A to mě dost vyděsilo. Zaprvé mi hrozí, že za pár let vyhořím, a zadruhé, že překrývám nějaký problém, který se snažím přepracovat. A z toho jsem musela ven. Musela jsem najít nějakou cestu. Zpátky k podstatě sebe samé. Proto ta Amerika. Vyzkoušet si sama sebe v extrémní situaci. Začala jsem mezitím i chodit na nějaké terapie, konzultovala jsem to s psychology, prostě jsem pracovala na sobě. Možná víte, a já jsem o tom kdysi i dost mluvila, že jsem byla kdysi anorektička, a anorexie je závislost, takže vím, že mám tyhle sklony a že jsem svým workoholismem nahradila jednu závislost za druhou. A první předpoklad, jak se závislosti zbavit, je si ji uvědomit.

Takže si teď vybíráte pečlivěji. Ale je si z čeho vybrat?

Určitě, já myslím, že se tady točí pěkné věci. Je tu dost talentovaných mladý režisérů. A režisérek. Viděl jste třeba Sněží od režisérky Kristiny Nedvědové?

Viděl. Měl jsme pocit, že se to celé odehrává v nějakém oparu.

Pro mě je to přesně ten film, který se mi líbil. Jde to proti klasické dramaturgii, má to svoji atmosféru, někdo se na to napojí, někdo nenapojí, ale svůj svět. Já si přeju, aby vznikalo víc takových filmů. Takových, které se nebojí být jiné, než je zvykem. Proto se mi třeba líbil film Domestik…

Jak tam pořád ten divný muž jezdí v ložnici na kole?

No, já neříkám, že bych ho musela vidět znova, ale líbilo se mi, jak byl úplně jiný, než obvykle české filmy jsou. Aspoň je v tom nějaký názor. Tak mi řekněte, jak by měly české filmy vypadat? Jaké se líbí vám?

Já vlastně ani nevím. Dívám se na ně ze solidarity. Ale zdá se mi, že moc zajímavých postav nevytvářejí.

Právě! A ještě horší je to s ženskými postavami. To je buď nějaká uťápnutá chudera, nebo exkluzivní milenka. Na padesát mužských postav připadá jedna zajímavá ženská!

Asi by to chtělo nějakou novou Ženu za pultem.

Chacha. Loni jsem odmítla hlavní roli v jednom filmu, kde byla postava ženy, která celou dobu jenom hledá muže, a protože ho nemůže najít, tak je úplně bezcenná. A já říkala, a to má být celé?! Ten film se teď natočil a byl docela úspěšný.

To víte, lidé jsou v zajetí pradávných modelů. A muži, stejně jako ženy, asi touží po vztazích, to se nedá nic dělat, i když je to klišé.

Ale to já úplně chápu. Ale nemůže tím být žena definovaná! Představte si, že by tím byl definovaný muž. Film o muži, který nemůže najít lásku. Jsou sice takové filmy, ale vždycky tam musí být něco navíc, u žen jako by to stačilo.

Souhlasím, svět není spravedlivý.

Ale měl by konečně být. Jako by se u žen pořád předpokládalo, že se budou chovat jako před sto lety. Pořád ty náznaky a otázky, a jak to máte, kdy budete mít děti, a jak to, že je ještě nemáte, a budete je vůbec mít? Jako by to nebyla každé ženy svobodná volba.

To by určitě měla být. Jen je to historicky dost nová věc. A není jisté, jak to pak s tou společností dopadne.

Myslíte, že je lepší, když ženy volbu nemají a mají to příkazem?

To v žádném případě. Ale víte co, mluvte o svém dětství na sídlišti Chodov.

Bylo krásné.

Dalo se tam v létě někam chodit plavat?

To moc ne, je tam sice nějaký rybník, ale do té vody bych nevlezla. Spíš jsem jezdila na kole, taky tam byly prolézačky, tam jsme chodili jako děti. Taky tam byly vykradené kočárkárny a stříkačky na zemi.

Bylo někdy nebezpečí, že se z vás stane asociální dítě?

Neeee, to vůbec!

A jak jste se dostala k té anorexii? To nesouviselo se sídlištěm?

Anorexie je nějaká zvrhlá touha být perfektní, být dokonalá. Je to vlastně touha po přijetí. Člověk tím dává najevo, že nějak strádá, ale nemůže se vyjádřit jak, neumí to sdělit, tak se ničí. Vlastně se zabíjí, chce se vyhladovět k smrti. Já jsem měla třicet sem kilo, chodící kostra.

Co v takové situaci mohou dělat rodiče?

Naši byli skvělí a trápili se tím, ale když do toho dítě spadne, a mně bylo čtrnáct patnáct, tak tím prostě musí projít.

Máte někdy nějaká rezidua?

Že bych si jako dala znovu anorexii, nějaké vyhladovění? To ne.

Já bych to potřeboval.

Tak do toho. Ale víte, co je zajímavé: když v tom jedete, tak vlastně nemyslíte na nic jiného. Jste tím posedlý. Pamatuju si, jak jsem přepočítávala kalorie rajčete. Jako blázen. A vůbec si nepamatuju, že bych tehdy žila něčím jiným. Nedávno jsem se bavila se spolužákem, tehdy se mi dost líbil, a ten se zmínil, že jsme byli na gymplu na vodě – a já si to vůbec nepamatuju, všechno šlo kolem mě. Až pak jsem si vzpomněla, že vlastně jo, ale nejvíc si pamatuju, že mě tam někdo donutil vzít si kousek čokolády, což mě úplně rozhodilo a do paměti se mi vtisklo jenom tohle.

Jak jste se ocitla na té Vysoké škole ekonomické?

Dala jsem tam přihlášku a udělala přijímačky. Ale zároveň mě vzali i na DAMU. Chvíli jsem myslela, že bych mohla studovat na obou školách, ale pak jsem se přece jen asi po roce rozhodla pro herectví.

Na VŠE jsou přijímačky z matematiky, to vám nedělalo problém?

Ne, matika mi nikdy problém nedělala.

Však jste si musela počítat ty kalorie v rajčeti…

Přesně.

A pomáhá vám matematické myšlení nějak v herectví?

Snad i pomáhá, ale žádnou matematickou metodu nemám. Myslím, že herectví je kombinace racionálního a emocionálního přístupu. O každé roli přemýšlím, jak asi ta postava vnímá svět, jak se staví k životu, v jakém prostředí žije. Podle toho s ní jednám. A pak mám taky takovou tajnou pomůcku, četla jsem o ní v jednom rozhovoru s Maryl Streepovou, ta říká, že si vždycky ke každé postavě přimyslí nějaký detail z jejího fiktivního života, o kterém ví jen ona sama. A když potom tu postavu hraje, tak je to tam někde v pozadí přítomno. Je to taková tajná věc, kterou mají mezi sebou.

Hezké. Byla jste na Letné?

No jasně. Už v Americe jsem se na to těšila. Myslím, že to bylo super.

Herectvo se toho dost účastnilo. Je to to už taková jeho druhá směna.

Na tom není nic špatného. Jednak bych neřekla, že se dá mluvit o herectvu jako o celku, je také dost herců, a vůbec jim to nevyčítám, kteří by tam nešli. A pak si myslím, že herci tím, že jde o veřejné osoby, má nějakou odpovědnost i za veřejné věci. Ale má to dvě podmínky: že o tom opravdu něco vědí, že to sledují a jsou informovaní, a že teda musí vědět, o čem mluví. A zadruhé, že mají respekt k druhé straně. Mám pocit, že to většina mých kolegů, kteří se angažují, dodržuje. Nebo vy myslíte, že ne?

Ne, tedy ano.

12. července 2019