V BUBLINĚ

Mladí nechápou, staří nechápou, nikdo nechápe

V BUBLINĚ
Mladí nechápou, staří nechápou, nikdo nechápe

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Sociální sítě fungují také jako katalyzátor sociálního smíru, to je známá věc. Není spolehlivější způsob, jak někoho vytočit do nejvyšších obrátek, než návrh, aby se k něčemu nevyjadřoval, protože na to nemá věk. Premiér Andrej Babiš toto umění se suverenitou sobě vlastní předvedl na společné tiskové konferenci s odcházejícím ministrem kultury Antonínem Staňkem. Redaktorovi DVTV, který se ho tázal na jeho postup ve vztahu k prezidentovi zdržujícímu výměnu ministrů, vysvětlil, že je příliš mladý na to, aby motivy a nuance předsedy vlády pochopil. Babišova slova mi udělala dobře, taky totiž premiérovým krokům úplně nerozumím. Asi jsem rovněž příliš mladý! Aspoň na něco. To potěší. Předseda vlády na téže konferenci oznámil i to, že prezidenta „nebude znásilňovat“. To jsem pro změnu pochopil, což taky potěší.

Nejenom mladí lidé ledacos nepoberou. Jistou (spíše unisono vedenou) debatu mezi pokrokově smýšlejícími uživateli vzbudil článek spisovatele Patrika Ouředníka v Deníku N, reaguje v něm na čtyři měsíce starý text Biancy Bellové, v němž prozaička vysvětlovala, proč se necítí být feministkou. Ouředník jí v textu vysvětloval, že feministkou v tradičním slova smyslu je, to jenom feminismus se změnil v „neofeminismus“, který má podle Ouředníka zmatené priority, nezastává se žen v zemích, kde jsou krutě utlačovány, a místo toho řeší pseudoproblémy. Reakce angažovaných uživatelů nebyla – nijak nečekaně – zrovna příznivá. Často se ale vyčerpávala v konstatování, že „starý bílý muž“ zase jednou něco arogantně vysvětluje ženám, aniž v nejmenším chápe, o co jde. Zvláštní, že i do téměř homogenně „bílého“ Česka se ta v Americe zrodivší se invektiva (aspoň v takovém smyslu je ten výraz poslední dobou používán) přenesla kompletní, včetně adjektiva „bílý“, které je v téhle zemi a v kontextu téhle debaty prakticky bezpředmětné. Výmluvná je ta zaujatá argumentace věkem, která o těch, kdo ji používají, ledacos vypovídá. Asi by si měli najít nějakou lepší, přinejmenším proto, že ani jim ten věk nevydrží. Ale možná že ten prakticky souběžný spor dává odpověď na jednu z velkých záhad tohoto světa. Proč jsou lidé tak nechápaví? Inu, proto, že jsou na to nejdřív moc mladí a pak zas moc staří. A ten střední věk taky nic moc, co si budeme povídat...

Zanedlouho bude mít českou premiéru nový film Quentina Tarantina Tenkrát v Hollywoodu, docela se těším. Část kritických ohlasů zpoza oceánu je ale nepříznivá – shledává dílo „problematickým“. Jeho režisér v něm prý podléhá starému zlozvyku – vyžívá se v násilí na ženách (jako kdyby Tarantino ve svých filmech nějak šetřil muže), obsazení jeho story je „příliš bílé“, film je nemístně nostalgický, jako kdyby naznačoval, že časy, v nichž se progresivní ideje dneška ještě nerozmohly, byly nějak lepší, a tak dále a tak podobně. Některé z těch textů byly hojně sdílené a diskutované. Pozoruhodné je, že ačkoli vyšly v prestižních titulech (The New Yorker, The Hollywood Reporter, Guardian a další), jsou všechny velice špatně napsané. Plytké myšlenky vyjádřené toporným a imaginaci postrádajícím jazykem. Dá se v tom vidět projev obecného úpadku médií. Ale je to také specifikum pouze a jenom ideologického psaní. Protože stane-li se (jakákoli ideologie) tím hlavním a někdy i jediným kritériem uměleckého díla, nutně to vytlačí nahoru průměr – mezi autory i kritiky. Ideologie je jaksi bezpečná, zbavuje člověka nároků a ponechává jediný – být ideologicky „správný“. Umožňuje tak vzestup průměru a konformity, které se pak opevní v nějaké mocenské pozici, z níž zasahují proti všemu, co by se mohlo vymykat. Jistě, Quentin Tarantino se bát nemusí, vzhledem k jeho proslulosti a oblibě bude filmy jistě točit bez problémů dál, pokud bude chtít. Těžší to mohou mít začínající filmaři, literáti a další, zvlášť ti s nějakou skutečnou autorskou ambicí. Nahradí-li twitterové pořvávání nějakou skutečnou reflexi a debatu, může se obtížně hledat motivace něco takovému publiku vůbec sdělovat.