S Jakubem Juráskem o zvukařském řemesle ve filmu

Zvukař na place musí být trochu voják

S Jakubem Juráskem o zvukařském řemesle ve filmu
Zvukař na place musí být trochu voják

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zvuk je nenápadný prostředek, který přitom divákům zásadně určuje finální náladu filmu. Své o tom ví Jakub Jurásek, který letos společně s Janem Šulckem a Davidem Titěrou obdržel prestižní cenu Český lev za zvuk ve filmu Domestik. Jurásek má oproti jiným českým zvukařům výhodu zkušenosti studia na VŠUP, díky kterému má podle svých slov jinak nastavené filmové myšlení. Mladý filmař pravidelně spolupracuje s režisérem Tomášem Vorlem. Podílel se také na úspěšném seriálu Pěstírna.

Studoval jste na filmové akademii v Písku. Jak se člověk stane zvukařem? Byla to pro vás první volba?

Vůbec jsem neplánoval do Písku jít. Po studiu na gymnáziu jsem byl přijat na FHS UK, ale můj spolužák Martin Kopp, který je dnes režisérem, mě přemluvil, ať s ním jdu právě do Písku. Byli jsme kamarádi od základní školy, tak jsem šel.

K filmu jste ale asi nějaký vztah měl, ne?

S Martinem jsme na filmy samozřejmě koukali, ale nikdy jsem nepřemýšlel, že bych u filmu mohl pracovat. V té době jsem hrál v punkové kapele, takže mě napadlo, že jediné, co mohu studovat na filmové škole, je zvuk. Připadalo mi, že zapojování kytary do komba by mohlo mít s filmovým zvukem něco společného. Několikrát jsem se později neúspěšně hlásil také na FAMU. Zpětně jsem ale rád, že jsem na FAMU nestudoval a zvolil si jinou cestu.

Plac by měl být především o nahrání kvalitního mluveného slova. - Foto: Jan Zatorsky

Po studiu jste rovnou začal pracovat u filmu?

Absolvoval jsem tak, že jsem dělal hudbu k animovaným filmům. Byl jsem ale neustále rozkročený mezi vícero věcmi. Poté, co jsem dostudoval Písek, tak jsem jako mikrofonista dva tři roky pracoval, ale brzy mě začal zvuk štvát. Dělal jsem spíše asistentské funkce a nepřišlo mi to kreativní. Šel jsem proto studovat na umprum. Zvuk byl ale nadále přítomen, dělal jsem například různé zvukové instalace. U filmu jsem měl v sobě nějaký blok, ale u projektů do galerií jsem si mohl dovolit cokoli. Jestli dnes o zvuku přemýšlím trochu jinak než ostatní zvukaři, tak je to právě díky mému studiu na umprum. Tam se o všem hodně přemýšlelo, to se mi líbí. Je důležité mít ty věci nastavené trochu jinak.

Takže se snažíte na tu profesi dívat spíš jako na umění?

To je předurčené filmem. Když ta možnost existuje, tak to rád beru jako umění. Ne každé dílo na to ale má, v některých případech může být i trapné se zvukově snažit vypiplat nějaký film, který to v sobě nemá.

Jak lze tedy chápat zvukařskou profesi u filmu? Je zvukařem víc mikrofonista na place, nebo člověk, který dělá postprodukci?

Mikrofonista je spíš takovým asistentem zvukaře. Někdy na tuhle práci bývá nahlíženo trochu skrz prsty, ale je to regulérní funkce. Zvukař to následně míchá. Mikrofonista nemusí rozumět komponování nebo mít estetické cítění. Je to spíš takový technik, který se snaží dostat s mikrofonem co nejblíž. Pro někoho je placový zvukař pouhým asistentem, co nahrává, pro jiného je to zase člověk s fištrónem, co má dobré čtení placu. Pro mě osobně je plac stres. Na place musí být člověk trochu voják. Vždy jsem tu pozici chápal jako něco mezi dělníkem a vojákem. Všichni bojují za jednu věc a musí být připraveni, aby to nezkazili těm druhým. Kreativní tam je primárně kameraman nebo režisér.

Takže to zvukařské umění bývá spíš v postprodukci?

Pro mě zcela určitě. Necítím se ale kompetentní mluvit za kluky na place. Nemám jich za sebou osobně tolik. Například na Domestikovi točil plac Honza Šulcek, ale protože jsem tam chtěl být, tak jsem s mikrofonem pomáhal. Nebavilo by mě to ale celý život. Je také fyzicky náročné neustále držet mikrofon. Věřím si spíš v postprodukční činnosti, ta je podle mě kreativní.

Jak se vytvářejí jednotlivé ruchy? Ty nevznikají na místě?

Plac by měl být především o nahrání kvalitního mluveného slova. Zbytek se snadněji dodělá v postprodukci. Nahrávám si akorát zvuky, které jsou specifické, a neumím si představit, že bych je hledal v bankách. Natáčení ale většinou probíhá v časovém presu a zvukař na rozdíl od kameramana potřebuje opravdu klid. Například zvuk opuštěného lesa člověk nenahraje, když tam neustále budou startovat a odjíždět různé dodávky, takže je lepší si na lov zvuků vyrazit sám mimo natáčení, nebo to kombinovat z bank či je vyrábět s ruchaři.

Hudební stránka filmu je zase naprosto odlišná disciplína, nebo s hudebníky spolupracujete?

Je to úplně jiná disciplína. Hudební skladatel je primárně navázán na režiséra. Režisér mu předává svoji vizi a spolu se snaží najít nějaký kompromis. Zvukař poté může být nápomocný při mixu hudby nebo v některých momentech, kdy lze hudbu ozvláštňovat různými ruchy. Pro Domestik dělala hudbu kapela Vložte kočku.

Jak obvykle probíhá komunikace s režiséry? Určí například náladu, jakou by měl film mít, nebo to bývá čistě na zvukařích?

Obecně si myslím, že se zvukaři u nás příliš nepřibírají na schůzky, které probíhají před začátkem natáčení. Těch se účastní například režisér s kameramanem či s autorem hudby a vymýšlejí celkovou náladu filmu. U Domestika to bylo trochu jiné. S režisérem Adamem Sedlákem, kameramanem Dušanem Husárem , scénografem Ondřejem Lipenským, s dalším zvukařem Honzou Šulcem a producentem Jakubem Jírou jsme jeli na chatu, kde jsme si pouštěli filmy, co se nám líbí, a bavili jsme se o využití filmové řeči v praxi. Myslím si, že jsme se dokázali nacucnout na ten jeden pocit a nemuseli jsme spolu nijak zásadně bojovat. Chtěli jsme, aby to bylo všechno temné a nepříjemné. Adama jsme zklamali možná akorát v tom, že mu to přišlo málo nahlas, tomu jsme se smáli.

Pravidelně pracujete na filmech Tomáše Vorla. Ty jsou známé specifickým zvukem...

Tam jde spíš o Vorlův rukopis. Myslím si, že to je zvukařina bez autorství, protože u těch filmů jde především o to, aby tomu bylo rozumět. Specifické je, že jde o postsynchrony, takže se to celé zpětně přemlouvá. Snadno se tak stane, že to herci namluví například v jiné náladě. Já se pouze snažím o to, aby tomu bylo rozumět a aby nebylo poznat, že se jedná o postsynchrony. Zvukově tam není pořádně co vymýšlet, všechno je předem dané.

Nedávno jste získal Českého lva. Pomohlo to nějak vaší kariéře?

Myslím si, že příliš nejde o to samotné ocenění. Spíš si někdo třeba řekne, že by si přál mít divný zvuk. Bylo by dobré, kdyby to fungovalo jako značka, se kterou bychom mohli s Honzou Šulcem a Davidem Titěrou pokračovat. Takové projekty by mě bavilo dělat.

Bývá pravidlem, že se zvuk dělá ve vícero lidech?

Já myslím, že je standardní, soudě i podle ostatních nominovaných, že fungují tahle dvě rozdělení – placový zvukař a ten postprodukční zvukař neboli mixér. My jsme na to byli tři. Byly to krásné časy bez stresu. Důležitý je především čas a nedělat to pod úplným tlakem. Také platí pravidlo, že čím víc uší, tím lépe. Každý jsme jiný, máme za sebou různé zkušenosti. Určitě by to dopadlo jinak, kdyby to dělal jenom někdo z nás.

 

Jakub Jurásek (1986)

Vojtěch Šeliga

5. července 2019