komentář

Kovbojův úspěch: Marhoul jde do Benátek

komentář
Kovbojův úspěch: Marhoul jde do Benátek

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Václav Marhoul byl vždycky tvrdý chlapík a někdo se mu za tu jeho kovbojskou mentalitu mohl trochu i pošklebovat, protože to se přece v Čechách moc nenosí: jít si za svým bláznivým snem, a dokonce si ho splnit.

Jenže teď všechna skepse stranou, protože dostat svůj film do hlavní soutěže v Benátkách, to je určitě úspěch, ba nejen úspěch, je to bomba, několik bomb najednou. Dostat do českého filmu dvě mezinárodní hvězdy, Stellana Skarsgårda a Harveyho Keitela, to se taky tak často nestává. I to je ale plod Marhoulovy důslednosti a odhodlání.

Hlavně je to ale vcelku odměna za důslednost a býčí zarputilost, která se mohla jevit zprvu jako naivní či megalomanská iluze, pak jako šílenství, potom jako vzdušné zámky – a najednou je Nabarvené ptáče, asi nejambicióznější projekt českého filmu za takových dvacet let, hotové a jde od Benátek. Ne, neviděl jsem ho zatím, ale i tak se dá už teď říct: Klobouk, nejen kovbojský, dolů!

Nabarvené ptáče je slavný, a přitom velmi problematický bestseller velmi slavného a problematického polsko-amerického spisovatele Jerzyho Kosinského (1933 – 1991). Marhoul byl jím, jak sám vždy říkal, od prvního přečtení uhranut. Což se zajisté nestalo jen jemu, on se však rozhodl, že je tím člověkem, který ho musí zfilmovat.

Pracovat na tom začal v roce 2008, autorská práva získal v roce 2010. Prvotní nabídková cena ze strany amerického nakladatelství byla tak obrovská, že si myslel, že nemá šanci. Nakonec se mu to po složitém právnickém vyjednávání podařilo přece jen zvládnout. Pak, jak říkal v rozhovoru, který jsem s ním o tom vedl, často při psaní scénáře propadal zoufalství: „Byly chvíle, kdy jsem jen tak tupě seděl a zíral do prázdna. Byly okamžiky, kdy mě zavalil pocit, že to nedokážu, že jsem si na záda naložil moc. A to buď tehdy, když jsem s tím opravdu nemohl pohnout, když jsem netušil, jak dál, anebo když jsem napsal něco, po čem jsem zkrátka nemohl pokračovat. No a ty poslední krize jsou takovým mým věrným a pomalu až každodenním průvodcem a souputníkem, protože jsem už čtvrtým rokem v té vůbec nejhorší fázi a tou je shánění peněz.“ Ty, jak vidět, sehnal.

Kniha Nabarvené ptáče je příběh válečného putování židovského chlapce krajinou krutosti a plná naturalistických scén: třeba vydloubnutí oka lžící. Když jsme o tom mluvili, Marhoul měl každý výjev dokonale promyšlený: „Filmové vyprávění nemůže být nikdy doslovné. Luis Buñuel měl scénu břitvy a oka. Já mám scénu lžíce a oka. Není problém natočit záběr, v němž se do oční jamky boří lžíce, aby ho vyloupla. To by uměl každý vůl. Chci to natočit tak, aby bylo jasné, že se to stalo. Chci takové a podobné scény točit tak, aby fungovala spíše divákova vlastní představivost. Ale stejně se asi po uvedení dočkám od některých lidí nařčení, že jsem sadista. To, že bude film černobílý, bylo moje důležité rozhodnutí. Barva by tomu filmu myslím uškodila. Čistě technicky je v černobílé škále víc odstínů než v barevné. Takže scéna, kdy ptáčník Lech chyceného skřivana barví různými barvami, nebude problém. Je to přitom scéna výsostně symbolická. Nakonec se podle ní jmenuje celá kniha. Protože vystihuje chování každého zvířecího druhu, včetně člověka. Když se někdo liší, stává se obětí agrese.“

Když přišla řeč na problematiku věrohodnosti Kosinského líčení, jež bylo podstatně zpochybněno, řekl k tomu: „Já vím, že hnidopichové si v tom argumentu libují. Jako kdyby to bylo podstatné. U uměleckého díla není důležitá pravda, ale jeho pravdivost. Bez imaginace, ať chtěné, či nechtěné, to zkrátka nejde. Nakonec se každý tvůrce dostane k nějaké té formě estetizace. Já jsem v rámci přípravy přečetl všechny možné knihy, které by mně pomohly tu dobu a prostředí více pochopit. Jak beletrii, tak i literaturu faktu. Za všechny bych jmenoval jednu: Timothy Snyder – Krvavé země, ve které fakticky a v souvislostech popisuje všechno to, co se dělo před více než sedmdesáti lety na východě Evropy. Hrůza. Strašlivá hrůza. (…)

Ta kniha, a doufám, že to dokáže i film, navozuje pocit, jako když se loupe cibule, kdy s každou další vrstvou se objevuje další a ta nabízí další otázky. A jednomu padají slzy z očí, ale pokračuje, protože se chce dovědět, co se skrývá dál, a jestli aspoň tam nenajde nějakou tu cestu ven. Ta kniha nepřináší žádné vnější empirické poznání. Jenom člověka přivádí k neuvěřitelně nepříjemným otázkám, o kterých vlastně nechce přemýšlet, dovádí jej k pocitu, že si má radši zacpat uši, zavřít oči a jen lapat po dechu, přivádí ho k těm nejpalčivějším pochybám o smyslu a osudu zvířecího druhu homo sapiens, k pochybám tak bolestným, že se snaží přidržet čehokoliv pozitivního. A v tom je právě to kouzlo. Jen ve tmě je vidět světlo. Definicí zla nutně a logicky dochází k akcentaci pocitu o nezpochybnitelné potřebě dobra a lásky jako protiváhy tomu všemu. Aspoň já takhle Nabarvené ptáče čtu. Vší tou hrůzou mi prosvítá naděje.“

Doufejme, že to tak bude, a přejme, ať se kovbojovo dítě má k světu.

29. července 2019