Podoba veřejné debaty je v současné době často groteskní, ideové střety na sociálních sítích mohou sloužit spíš jako pomůcka k určení diagnózy než prostředek tříbení argumentů. I takové virtuální výměny názorů (ve smyslu ničeho podstatného se nedotýkající a s realitou nesouvisející) mohou bezděčně něco zajímavého vyjevovat. Příkladem budiž dvě debaty, které se v posledních dnech v médiích a na sociálních sítích sešly. Obě se týkaly kinematografie, způsobu, jímž se ve filmu obsazují role, a toho, kdo může postavu nějakým způsobem už etablovanou hrát. Ano, filmová tvorba se stala předmětem širokého lidového zájmu, za jiných okolností by to otřískaného filmového recenzenta snad i potěšilo. No nic.

Produkční společnost Disney poslední dobou vyrábí hrané verze svých starších animovaných hitů (třeba Mulan nebo Kráska a zvíře), podobné nové verze se dočká i snímek Malá mořská víla, který byl jako kreslená pohádka s písničkami uveden v roce 1989. Nový film vzbudil mediální rozruch ještě dřív, než začalo natáčení. Do hlavní role totiž byla obsazena devatenáctiletá Halle Baileyová, která je... černoška. V médiích se objevily zprávy, podle nichž to rozhodnutí vzbudilo značnou kontroverzi, proti „přebarvení“ malé mořské víly se prý strhla vlna protestů, skrytě či otevřeně rasistických. Jenomže to tak nebylo, obsazení filmu žádnou „rasovou paniku“ nevyvolalo, možná se proti němu na Twitteru ozvalo pár pošuků, jejich počet ale nebyl nijak výrazný, přesahující počet pošuků, kteří se na síti vyjadřují k jakémukoli jinému marginálnímu tématu. Navíc – twitterový účet, který byl nejčastěji dáván za příklad rasistické reakce na Disneyho casting, je krajně podezřelý – fotografie včetně té profilové jsou na něm z fotobanky, popsané jsou ale jako scény ze života uživatelky. Bez ohledu na to – kontroverze byla na světě a s ní i důvod k formulování silných názorů.

V mnohém analogická situace nastala o pár dní později. V britském tisku se objevila uniknuvší (možná řízeně uniknuvší) historka z natáčení dosud nepojmenované pětadvacáté bondovky, poslední s Danielem Craigem v hlavní roli. Týká se scény z úvodu filmu, který navazuje na závěr předcházející bondovky Spectre, v němž hrdina s krasavicí po boku odjíždí vstříc zaslouženému odpočinku. Na začátku nového filmu se pochopitelně vrací do služby, zjistí přitom, že se během jeho nepřítomnosti ledacos změnilo. Třeba kódové označení 007, které po Bondově odchodu bylo volné, získala agentka černé pleti – hraje ji zatím ne moc známá Lashana Lynchová. Podle původní zprávy Daily Mailu ten fórek vymyslela známá televizní scenáristka Phoebe Waller-Bridgeová, která předlohu nové bondovky jako poslední upravovala. Z jejího vyjádření pro tisk vyplývá, že postava Lynchové bude mít ve filmu úlohu tzv. Bond girl, nejprve bude odrážet hrdinovo dvoření, pravděpodobně to ale nevydrží... Zpráva ve významné části publika (taky kvůli návodným titulkům) vytvořila zjevně neoprávněný dojem, že hlavní postavou série o Bondovi se v budoucnu stane černošská žena. Následovalo množství očekávatelných komentářů – svět se zbláznil, tohle už progresivisté fakt přehnali a tak dále a tak podobně. Opět pobouření nad událostí, která se nestala. Stejně jako konzervativně založení Američané nijak výrazně neprotestovali proti obsazení černošské herečky do role Malé mořské víly, tak ani tvůrcům a producentům filmů o Jamesovi Bondovi samým nadšením pro pokrok nepřeskočilo a svého hrdinu nepřebarvili a nepřeoperovali na černošskou ženu. I tak se ale oba ty hoaxy rozšířily, také proto, že odpovídaly představám, jaké o sobě navzájem mají strany dnešní kulturní války. Stoupenci pokroku předpokládají, že konzervativcům bude černoška v hlavní roli Disneyho filmu vadit. Konzervativci předpokládají, že druhá strana je schopná udělat z Jamese Bonda černošku (nebo ho jí nahradit), jen aby naplnila svoje přepjaté představy o genderové a rasové vyváženosti všeho. Jedni i druzí nepravdivou zprávu přijmou, protože odpovídá jejich představám, jak to dnes na světě chodí. Tím se dostáváme k termínu „perception gap“, který popisuje rozdíl mezi tím, jaké postoje člověk třeba svým politickým protivníkům přisuzuje a jaké skutečně zastávají.

Letos v červnu byl ve Spojených státech publikován průzkum na to téma, dotazováni byli stoupenci obou hlavních stran, provedla ho organizace More in Common. Lidé z obou skupin byli dotazováni na to, jak moc jsou podle nich určité postoje zastávány v táboře protivníků. Rozdíl mezi realitou a percepcí se ukázal jako hodně velký, pozoruhodné je, že na velikost „perception gap“ nemá pozitivní vliv vzdělání, naopak. Čím vzdělanější člověk, tím je rozpor větší. Republikáni například podle výzkumu předpokládali, že jen asi polovina demokratů je hrdá na to, že jsou Američané (ve skutečnosti to je 80 procent demokratů) a že ani ne čtyři z deseti demokratů odmítají princip otevřených hranic (v reálu to je sedm z deseti). Demokrati zase věří, že jen polovina republikánů připouští přetrvávající existenci rasismu v Americe (skutečný stav je osm z deseti) a že jen menšina jich je schopná připustit možnost, že se dobrým Američanem může stát i muslim (připouštějí to dvě třetiny republikánů). Dá se předpokládat, že v jiných zemích dnešního rozděleného Západu ten rozdíl mezi vnímáním protivníka a jeho skutečnými postoji bude v mnohém podobný. Projevovat se může nejenom ve fakticky bezpředmětných sporech o témata patřící k okurkové sezoně (na sociálních sítích ostatně okurková sezona nikdy nekončí), ale i ve střetech o důležitější věci.

Ale nakonec i to dohadování o Malou mořskou vílu a Jamese Bonda může mít nějakou relevanci. Především pokrokářská levice poslední dobou bojuje za výraznější reprezentaci různě definovaných menšin ve filmu, proti tzv. kulturní apropriaci (používání postav, postupů, charakteristických pro jednu kulturu autory, kteří patří kulturně jinam – především na Západ) a také za to, aby casting ve filmech byl jaksi korektní, aby postavy patřící k menšině představovali herci, kteří k ní sami patří. V historii filmu to často bylo jinak, v začátcích kinematografie byl obvyklý tzv. blackface (role černošských postav značně pitvorným způsobem hráli běloši s nabarvenými tvářemi), bělošští herci také běžně hráli indiány – nejenom v evropském Vinnetouovi, ale i v amerických filmech, John Wayne si v 50. letech „střihnul“ i Čingischána. Mělo to různé důvody, také ekonomické. Dnes je ale hollywoodská produkce určená pro globální publikum a i Amerika je výrazně „barevnější než dřív“, existují tvůrčí i ekonomické důvody to v obsazení filmů reflektovat. K tomu se ovšem přidala až destruktivní politika identit, která prosazuje až jistou segregaci: každý ať si pěstuje tu „svou“ – národnostně či rasově příslušnou – kulturu a „nekrade“ kulturní statky druhých.

V tomhle ohledu by se dalo obsazení mladé černošky do role Malé mořské víly brát jako typická „kulturní apropriace“, někdo si tu přivlastňuje kulturní dědictví „bílé“ Evropy, braňme se. Jenomže takové vidění (podobně jako výstřelky progresivní levice) fakticky popírá, že umění může mít a má také nějaký univerzální rozměr, stejně tak univerzální v něčem je i lidská zkušenost. Malá mořská víla je příběh oběti a nešťastné lásky, sepsaný dánským pohádkářem a mnohokrát filmově i jinak zpracovaný, je to příběh, na nějž nemá význam uplatňovat kritéria nějakého realismu – jeho hrdinka pochází z podmořského království. Ale především – barva její pleti by neměla mít vliv na vnímání příběhu, není v něm tématem, hrdinku nedefinuje. Obsazení černé herečky nijak nemění ducha Andersenovy předlohy. Naprostá většina lidí to také chápe. Toho ducha naopak popírá happy end, který u Disneyho příběhu v animované verzi přidali a jejž ta hraná zřejmě zachová.

Stejně tak naprostá většina lidí chápe, že postava Jamese Bonda – bez ohledu na to, jak moc se během desetiletí měnila – nemůže změnit pohlaví, protože je ztělesněním určitého ideálu (nebo jak se to vezme) maskulinity. Musí to také být Brit, jediná žena, které je věrný, je přece královna, velice britské je jeho vyjadřování. To nutně neznamená bílý Brit, Idris Elba, o němž se v souvislosti s 007 mluvilo, by třeba byl skvělý Bond – má pro tu roli správnou kombinaci elegance a brutality. Ale udělat z Jamese Bonda Jane Bondovou je nesmysl, všichni to vědí – tvůrci i potenciální diváci. Mnozí z nich ale velice snadno přijmou představu, že „těm druhým“ ta naprosto zjevná věc vůbec jasná není. Existuje mnoho vysvětlení, proč se „perception gap“ dál rozšiřuje – dá se v té souvislosti mluvit o vlivu názorových bublin, sociálních sítí, toho, že média vypichují na obou stranách krajní názory a v očích publika z nich mohou dělat normu. Možná ale mají lidé sklon svoje oponenty vnímat zkresleně, protože jim to přináší nějaké uspokojení. Nic člověku po ránu nezvedne náladu tak jako zjištění, že ostatní jsou přesně tak pitomí, jak jsem čekal a jak to mám rád.