Co říká Slunovrat, nový snímek Ariho Astera

Nevidíš, zaplatíš

Co říká Slunovrat, nový snímek Ariho Astera
Nevidíš, zaplatíš

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Světová kinematografie má, zdá se, novou star – třiatřicetiletého amerického režiséra Ariho Astera. Během dvou let uvedl dva celovečerní filmy, Děsivé dědictví (dryáčnický překlad původního názvu Hereditary) a čerstvě premiérovaný Slunovrat (Midsommar). Oba se dají označit za horory a jsou také každý po svém nepochybně děsivé, zároveň přesahují hranice žánrové podívané (a někdy taky okázale ignorují její pravidla), spíš než hrůzu evokují děs, snad až existenciální, od hororu sahají k psychologickému či rodinnému dramatu a někdy i společenské alegorii, svoje témata evokují vynalézavě a také úderně – svou neúprosností může Aster připomínat třeba i Ingmara Bergmana, snad jen (nikoli v pejorativním smyslu) primitivního (švédský mistr měl ostatně k hororu někdy blízko). Jsou to filmy značně znejisťující a intenzivní, dokážou oslovit širší publikum i kritiku, divákovi v hlavě vrtají docela dlouho – mohu dosvědčit.

První dva Asterovy filmy jsou si také v mnohém podobné. Vyprávějí o postavách, které prožily nějaké děsivé trauma a ztrátu, v jejich životech zároveň neexistuje možnost volby, jejich cesta je daná, i když o tom samy třeba nevědí. Režisérovým vizuálním „trademarkem“ je obraz lidské hlavy, s níž se něco velmi ošklivého stalo. Jeho snímky mají také podobnou strukturu, začínají na půdě v něčem extrémního psychologického dramatu, ve třetím aktu se rozběhnou k až halucinačnímu šílenství. Tvůrce v rozhovorech říká, že ve filmech zpracovává události vlastního života (jistě ne popisným líčením, aspoň tedy doufám). Ten děs v Asterových filmech skutečně je – při vší občasné spektakulárnosti – nějakým způsobem zvnitřnělý, a proto také působící silněji a pravdivěji. Děsivé dědictvíSlunovrat také vznikly bezprostředně po sobě, veliký úspěch svého debutu si tak režisér ani nemohl užít, měl tou dobou už plno práce v Maďarsku, které ve Slunovratu „hraje“ Švédsko (ach, ten globalizovaný svět). Slunovrat prý původně vznikl jako „kšeft“, režiséra oslovili nějací švédští byznysmeni, aby v jejich vlasti natočil klasickou hororovou vyvražďovačku – parta Američanů vyjede do cizí země, aby tam dostala pořádně přes uši. V jistém smyslu Asterův film tohle zadání naplňuje, docela by mě ale zajímalo, co ti původní investoři na Slunovrat říkají. V jistém smyslu je ten film totiž antihoror.

Jednoduchá story Slunovratu odpovídá tradici tzv. folk hororu, k jehož obvyklým ingrediencím patří pohanské venkovské komunity, jejich krvavé rituály a folklorně idylický obal toho všeho. - Aerofilms

Horor je totiž žánr, pro nějž je klíčová tma – nejenom v metaforickém, ale i v doslovném smyslu. Tma, v níž se něco zlého (někdo zlý) může skrývat a číhat tam, tma, kvůli níž nemusí být přesně vidět, kde postava je a co proti ní stojí, tma, odkud přichází nebezpečí a nejistota a taky napětí, co se stane a jestli se vůbec něco stane. Slunovrat se s výjimkou prologu odehrává v plném a někdy až oslňujícím světle, ve vesnici na severu Švédska ve slunečném létě, kdy tam skutečná tma nenastane, jenom se na pár hodin zešeří. Podobně prosvětlený, transparentní je příběh více než dvouhodinového filmu. Není v něm žádné napětí, nestane se nic neočekávaného, všechno jde směrem, který je od začátku jasně dán, a jasné je to všem – kromě hrdinů. Nedojde na žádnou „lekací“ scénu ani na obligátní překvapivý zvrat, vše se zároveň odehrává pomalu, někdy i jaksi obřadně legračním způsobem. Hrůza v Asterově filmu nepřichází nečekaně a z neznáma a ani ne tolik z několika skutečně drastických scén nebo spíš obrazů (zas až tolik jich v tom filmu není, když na ně ale dojde, jsou skutečně, ehm, inspirované a nepříjemně účinné). Slunovrat táhne hypnotický rytmus, znejisťující podání těch projasněných obrazů – vidět je na nich všechno. Co to ale vlastně říkají?

Dani (Florence Pughová) je americká studentka psychologie, už tři roky žije s Christianem (Jack Reynor), je to vztah k ničemu, Dani ho bere velice vážně a partnera miluje, slabošský mladík už ale dlouho pomýšlí na rozchod, má ale strach svůj záměr naplnit, a tak ve vztahu setrvačně zůstává, nikdy neřekne, co si myslí, a pořád se za něco omlouvá, udržuje masku citlivosti. Daninu rodinu postihne strašlivá tragédie a Christian zůstává s hrdinkou dál, dokáže jí ale nabídnout jenom mdlou oporu, instantní slova útěchy. Christianův švédský spolužák Pelle (Vilhelm Blomgren) ho spolu s dalšími kamarády – studenty antropologie – pozve za oceán, do své rodné vísky obývané z antropologického hlediska jistě zajímavou komunou. Christian v rozpacích pozve i Dani, spoléhá na to, že dívka odmítne. Nestane se ale, Dani se k výpravě připojí. Skupina dorazí za moře a najde v odlehlém koutě Švédska idylickou komunitu, která udržuje prastaré tradice. Je předvečer významného obřadu na oslavu slunovratu, koná se jednou za devadesát let. Návštěvníci z Ameriky si užívají hojnou konzumaci halucinogenních drog a přísliby volné lásky s místními krasavicemi krev a mlíko. Nevnímají naprosto přímočaré náznaky, že prosluněná harmonie jako z obrazů Joži Úprky má také temnou a hodně krvavou stránku, že k prastarým obřadům patří taky oběti. Kdopak to asi bude? Hrdinka v novém prostředí zároveň bojuje se svým traumatem a zpracovává je, pohanští Švédi (především Pelle) působí vůči ní jako daleko vnímavější, jako kdyby ji lákali na svou stranu, možná na ni něco hráli.

Jednoduchá story Slunovratu odpovídá tradici tzv. folk hororu, k jehož obvyklým ingrediencím patří pohanské venkovské komunity, jejich krvavé rituály a folklorně idylický obal toho všeho, nejznámějším příkladem toho subžánru je britský horor / folkový muzikál Wicker Man z roku 1973 (před několika lety byl uveden jeho vskutku otřesný remake s Nicolasem Cagem v hlavní roli). Návštěvník z civilizovaného světa se střetá s životem založeným na čemsi prastarém, předkřesťanském, často doplácí na svou pýchu a může být pohlcen temnou prasilou, o niž se opírá život archaické komunity. Aster to schéma oživuje schopností vybudovat nejednoznačnou atmosféru, účinným střihem, balancováním na hraně plíživého hororu a komedie (hrůza bývá také groteskní), prací s hudbou Bobbyho Krlice (The Haxan Cloak), často jaksi toxicky sladkou či euforickou, vůči obrazu někdy až kontrapunktickou. V něčem protichůdná jsou i možná vnímání jeho filmu.

Režisér v rozhovorech často zdůrazňuje, že Slunovrat je také film o rozchodu, Aster v něm zpracovává zkušenost rozpadu vlastního vztahu. Příběh jeho snímku se tak dá vnímat jako obraz zdánlivé emancipace, překonání rozchodového traumatu, pomstychtivé fantazie opouštěného člověka, který se potřebuje zbavit emocionální zátěže, fakticky obětovat toho, kdo se pro lásku obětovat nedokázal. Nejednoznačný závěr filmu se ale také dá vnímat jako hrdinčin propad do temnot, které v ní traumata otevřela. Může se zdát, že našla své místo, je to ale propast, v níž se její individualita rozpustí, stane se součástí nadosobního krvavého mechanismu, v jehož jádru je krutost a lež.

Jaksi samozřejměji se nabízí vnímání Slunovratu jako hrůzně satirického obrazu střetu kultur. Natvrdlí mladí Američané se ocitají na místě, jež nechápou a pochopit ani nemohou, chovají se tam jako pitomci a pak za to zaplatí. Je vstřícná interpretace vůči citům diváka, který se díky nim může cítit povznesený nad postavami, smát se jim a nebýt přitom zneklidňován myšlenkou, že film může pojednávat o něčem podstatnějším, než je hloupost „těch druhých“. Jistě američtí studenti ve Slunovratu projevují vskutku mimořádnou schopnost nevidět – navzdory jasnému světlu, mnoha jednoznačným náznakům, komicky nejapným výmluvám, jimiž jejich hostitelé vysvětlují všelijaké krajně podezřelé úkazy. Slunovrat ale není příběhem o tom, jak byl někdo potrestán za svou hloupost či necitlivost, osud cestovatelů je od počátku neodvratný. I tak jsou to ale lidé, kteří ve světě, kde je vidět doslova všechno, nejsou schopni rozpoznat vůbec nic. Může za tím být nevnímavost vůči čemukoli cizímu, pýcha západního člověka, který se domnívá, že všemu rozumí a nic neznámého ho nemůže ohrozit. Může za tím být také pokřivená idea povinného respektu vůči cizím kulturám, která může vést k vykloubeným „racionalizacím“ jejich stinných stránek. Vesnická komunita v očích pokrokových Zápaďanů může vypadat jako uskutečněná utopie – matriarchální společnost, v níž vlastnictví je společné, akcentující splynutí s přírodou a její hermafroditní povahou, a vůbec značně „ezo“. Kromě toho všeho je to ale také zvrácená „kultura smrti“. Nechápavost obětí je třeba i projevem pomýleného obranného mechanismu nevidět zlé v naději, že zlé díky tomu neuvidí mě. Stejně tak je možné postavy Slunovratu vnímat jako plody západní „kultury narcismu“, zcela pohlcené sebou samými, a proto neschopné vnímat svět kolem jinak než jako extenzi vlastních pomýlených představ a konceptů, neschopné se vůbec dívat. George Orwell kdysi napsal: „Uvidět, co má člověk před nosem, vyžaduje neustálý zápas.“ Pokud ale člověk ten zápas vzdá, může to s ním dopadnout dost špatně.

11. srpna 2019