V sobotu zemřel švýcarský herec Bruno Ganz, bylo mu sedmasedmdesát let, byl to významný divadelní umělec, většina publika ho ale znala z filmů. Jeho dvě nejslavnější filmové role jako kdyby se nacházely na opačných pólech morálního univerza – anděl z Wendersova Nebe nad Berlínem (a méně zdařilého pokračování Tak daleko, tak blízko) a Hitler z Pádu Třetí říše Olivera Hirschbiegela.

Sama skutečnost, že dokázal naprosto přesvědčivě ztělesnit figury tak rozdílné, je dokladem jeho hereckých schopností. Na stará kolena se z Ganze stala ikona internetu, scéna, v níž Hitler hystericky „pucuje“ generalitu wehrmachtu, se stala základem mnoha a mnoha memů, v nichž Hitlera vytáčelo, co zrovna napadlo autora titulků. A některá z těch videí byla legrační skutečně hodně. Ganz tím – předpokládám – moc netrpěl, byla by ale škoda, kdyby si ho publikum pamatovalo právě kvůli tomuhle. Pro jeho herectví totiž nebyl ani trochu charakteristický křik a afektovaná gesta, nakonec ani toho Hitlera (s výjimkou té slavné scény) nehrál takhle.

Ganzovi často stačilo nehybně stát a dívat se – v Nebi nad Berlínem většinou dělá právě tohle. Jak se říká, měl „to“ v očích. V jeho pohledu bylo vždycky cosi „starého“, už v mládí se díval očima, které jako by toho viděly skutečně hodně a dost z toho nebylo zrovna veselé. Zároveň to ale nebyl pohled životem omláceného cynika, ze všeho nejvíc vyjadřoval jakýsi účastný smutek. Ať už v roli smrtelně nemocného hrdiny Wendersova Amerického přítele (1977), nebo jako posmutnělý a znejistělý policista ve výpravném filmu Baader Meinhof Komplex.

Jedna z jeho posledních rolí byla postava Virgila (zjevná narážka na Vergilia z Dantovy Božské komedie) v Jack staví dům Larse von Triera. V závěru provádí za umělce se považujícího sériového vraha Jacka trochu šestákově vyhlížejícím peklem, poslouchá jeho konfesi a v očích má smutnou únavu z toho, jaké to pindy musí na věčnosti poslouchat.

Anděl Damiel i Adolf Hitler jsou v Ganzově podání také bytosti, které říkají nejvíce, když mlčí. Z Wendersova filmu utkví scény, v nichž se Damiel nepozorovaný pohybuje mezi lidmi, s posmutnělou sympatií nahlíží do jejich nitra a drobným gestem jim přináší úlevu. Ikonickým se stal obraz anděla na střeše kostela, nehybně střežícího rozdělené město.

Podobně i Ganzův Hitler „mluví očima“ obrácenýma někam dovnitř, do propasti, která „vůdci“ pohled vrátila a vyžrala zevnitř, dokud z něj nezůstala jen třesoucí se neurotická troska nejděsivější ne v okamžiku, kdy terorizuje okolí, ale když na něj sekretářka v noci narazí na chodbě bunkru, není z něj vidět o moc víc než černá silueta, za níž asi cosi děsivého víří.

Bruno Ganz měl skvělou tvář pro film, divák do ní mohl snadno projektovat složité emoce a herec tomu nemusel napomáhat nějakým okázalým „koncertem“. Lidská tvář je ta nejvíc fascinující krajina, říká se. V tom případě s Brunem Ganzem odešel skutečně pozoruhodný kus světa.