Kariéra irského herce Liama Neesona je docela pozoruhodná. Ani ne tak proto, že je úspěšná – Neeson je velice uznávaný umělec, hrál a hraje v mnoha umělecky ambiciózních filmech (v posledních letech třeba ve Scorseseho Mlčení), v relativně pozdní fázi jeho dráhy se z něj ale stal taky akční hrdina. Filmový mstitel, hlavní postava jednoduchých příběhů, v nichž nějaká parta zloduchů parádně vytočí toho nesprávného chlapíka a ten pak její členy jednoho po druhém vynalézavě a se zaujetím zlikviduje. A publikum si to užívá – možná trochu provinile, ale o to víc, všichni vědí, že pomsta je z morálního hlediska sporná věc, ale puzení k ní je v člověku nějak zakořeněné a zrovna Neesonovi ta vytočenost dost sekne.

Podobného typu je i film Cold Pursuit, který má právě ve Státech premiéru. Neeson před uvedením snímku dělal obvyklé kolečko rozhovorů, v jednom byl dotázán, jestli také někdy zažil to hluboké puzení k pomstě. V odpovědi se překvapivě rozpovídal. Popsal, jak se před čtyřiceti lety dozvěděl, že jeho blízká přítelkyně byla brutálně znásilněna. Ptal se jí na popis pachatele, řekla mu, že to byl černoch. Neeson se pak několikrát vypravil do hospod, kam chodilo hodně černých zákazníků, v naději, že po něm některý z nich, kdokoliv, vyjede a on se do něj bude moci pustit, uvolnit tak svou zuřivost, vybít si ji na někom fakticky nevinném. Až po více než týdnu si uvědomil, jak strašně si vlastně počíná, vyzpovídal se z toho v kostele a kamarádům, ten vztek v sobě potlačil. Ten příběh vyprávěl jako příklad toho, jak temná a ničivá puzení mohou ovládnout i člověka, který je o sobě přesvědčen, že je nad ně povznesený. Zdůrazňoval, jak byl později svým chováním zděšený a jak je rád, že nedostal příležitost ten temný impulz naplnit násilným činem.

I tak se ale dočkal mnoha odsudků a pobouřených komentářů v novinách, premiéra Cold Pursuit bude kvůli tomu bez tradičního červeného koberce, Neeson svoje slova musel dále vysvětlovat a tak dále a tak podobně. To ale vlastně není tak důležité, dneska to tak prostě chodí, dalo se to čekat. A herec s tou bouří asi měl počítat. Stejně ale řekl, co řekl. Myslím, že zaslouží za to být oceněn. 

Umění, včetně toho filmového, je taky nějaký rozhovor o tom, co to znamená být člověkem. A každý člověk má taky nějakou temnou stránku, lomcují jím různá děsivá hnutí. Je důležité, aby se tahle dimenze z umění a vůbec veřejné debaty nevytratila, byla by to ztráta pro všechny. V současnosti existuje silná tendence tohle nějak potlačit, přimět tvůrce, aby vyjadřovali ty správné myšlenky a ilustrovali je na těch správně pojatých postavách. Vlastně aby se zpronevěřili svému poslání, tvářili se, že tu nejednoznačnou a matoucí skutečnost života prostě nevnímají. Je možné se proti tomu ohrazovat, psát pobouřené komentáře a dělat si legraci na sociálních sítích. Možná nejlepší je ale chovat se jako Neeson, bez ohledu na převládající atmosféru se pokusit tu komplikovanou pravdu nějak vyjádřit. Třeba ve víře, že bez ohledu na pomalu už ritualizovaný pokřik virtuálních strážců ctnosti tu jsou lidé, kteří vůči ní budou vnímaví.