komentář

Kdo by nebyl zvědavý na filmy z konce světa?

komentář
Kdo by nebyl zvědavý na filmy z konce světa?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na Českých lvech zvítězil film, který je do jisté míry návodem na kriminální chování. Dva potenciální chovanci diagnostického ústavu ukradnou auto a vyjedou si na výlet příšernou a vymrzlou krajinou asi severních Čech, toho eldoráda české strašlivosti. Jejich delikventní počínání, z kterého by v reálu asi šla na člověka hrůza, má ve filmu rysy jaksi tesklivého, posmutnělého romantismu, takže mladým zabijákům držíme palce. Jsou sice zkažení a potenciálně nebezpeční, ale zároveň dojemní, neboť pubertální zločinec je společenská oběť, ať si to myslí, nebo ne.

Stokrát horší jsou ostatně představitelé oficiálního světa, reprezentovaní tu dvojicí policejních sadistů, z nichž především esenbácká důra v podání Lenky Vlasákové, vyžívající se v rafinovaném mučení (vražení prstu do ucha), způsobuje velkou nedůvěru v lidskou bytost jako takovou. Nakonec se hochům podaří policejní zvůli přelstít a jaksi se dostat na svobodu a dál nejspíš pokračovat smrti nebo čemu vstříc.  

Film se z důvodů, které nejsou myslím zcela zřetelné, jmenuje Všechno bude a není možné říct, že by byl špatný. Je nepochybně dobře natočený, dobře zahraný, má odpovídající atmosféru těsně před koncem světa – a kdo by nebyl zvědavý na filmy z konce světa? Ano, je to film pro naši dobu a naše poměry, autistický a podivný, pro lidi, kteří se sice nikdy v podobném prostředí a s podobnými postavami nesetkali, ale přitom se lze domnívat, že s tím nějak duševně souzní a mají pro to pochopení. Moc velkou návštěvnost takový film sice neudělá, ale o to autorům nejde, což je samozřejmě správné. A správné je, že také vyhrál České lvy, aspoň v tom smyslu se potvrdil smysl existence této estrády. A tím, že se takový film natočí, zase on potvrzuje smysl existence Českých lvů, tedy aby se vyhlašovaly nějaké ceny. Je to taková dialektická jednota.

Na vyhlašování a předávání cen můžeme totiž hledět dvojím způsobem. Buď nás zajímají výsledky, které chápeme jako potvrzení kvalit oceňovaných produktů a jejich tvůrců. Rozhodují o tom jacísi členové „filmové akademie“. Problém je, že se tak děje na základě tajného hlasování. O uměleckém díle a jeho kvalitě lze sice hlasovat, ale protože z podstaty věci se každému líbí něco trochu jiného a z jiných důvodů, moc to k ničemu není. Nikdo ale nemůže po hlasujících chtít, aby ke svému hlasu připojovali písemné rozklady, proč dávají hlas právě tomu, a ne jinému. To by asi ubylo hlasujících a večer, na němž by se takové elaboráty musely číst, by se stal nesnesitelným. 

Druhý, zajímavější pohled je z pozice pozorovatele, jenž sleduje slavnosti a kterého zajímají zvyky a chování lidí. Jen málokterá slavnost se dnes obejde bez vyhlašování. Většina svátků potřebuje vyvrcholení, což v pohanských dobách výborně zaručila například soutěž o to, kdo bude obětován. Třeba při příležitosti svátku jarního slunovratu u Slovanů vítězila nejhezčí dívka z vesnice. Vyhlašování vítězů (a tedy i poražených, ač to není třeba činit nominálně) je tedy prastarý rituál, řekněme archetyp, jenž má své kořeny v základech lidské civilizace a jehož smysl je zřejmě v jakémsi pokusu o smíření lidských vášní jejich odvedením kontrolovatelným směrem. Takovým pohledem se pak i výsledky posledních Českých lvů jeví v jiném světle. Berte to třeba takhle. Jako že nějak se ti lidé zabavit musí, když tam přišli.
 

26. března 2019