Žena zneužívá chlapce. Když chlapec dospěje, ožení se a stane se otcem. Manželka však záhy opustí jeho i společné dítě. Chce se stát spisovatelkou – a napíše mistrovské dílo. Muž mezitím vychovává syna, promarňuje svůj literární a hudební talent, přibírá na váze a uprostřed covidové pandemie mu docházejí síly. Toť děj osmnáctého románu Iana McEwana, krále psychologického realismu.
„Kdo povolil Lise přestat si barvit vlasy?“ pronesl prý Michael Melling, místopředseda mediální skupiny Bell Media na redakční schůzi. Řeč je o Lise LaFlammeové, kanadské moderátorské hvězdě, která se v osmapadesáti letech rozhodla zešedivět. Následovala výpověď – nikoli pro Mellinga, nýbrž pro LaFlammeovou. Zatímco se média po celém světě pohoršovala nad potupou stárnoucí ženy, mediální skupina popírala, že by výpověď souvisela s kadeřnickými úkony. Ať už to bylo jakkoli, poprask vyjevil, jak citlivé je to téma. Vyhazov jako by dokonale kopíroval známý předsudek. Stárnoucí žena na viditelném místě? Tady něco nehraje.
„Proč si myslíte, že je nás teď tolik?“ ptá se vězeň. „Možných odpovědí je víc,“ odpovídá kněz, „jedni říkají, že příčinou je systém mezistátních silnic. Člověk někoho zabije a může rychle zmizet.“ Tento dialog zaznívá v minisérii Monstrum / Příběh Jeffreyho Dahmera, který se zařadil mezi tři vůbec nejsledovanější počiny v historii Netflixu.
Nejvýraznějšími hlasy, které v Německu vyzývaly k diskusi nad dodáváním zbraní na Ukrajinu, byly ty patřící Jürgenu Habermasovi, Richardu D. Prechtovi a Haraldu Welzerovi. Všichni tři se dočkali kritiky, což je legitimní. Jestli bylo nutné i mediální zostuzování, je jiná otázka. Všichni jmenovaní v posledních týdnech také vydali knihu o médiích, přičemž Precht a Welzer napsali společně publikaci Čtvrtá moc. Jak vzniká většinový názor, který není většinový. Případ Precht–Welzer je pozoruhodný. Třeba novinář Joachim Huber uveřejnil zdrcující recenzi měsíc před vydáním knihy. Obsah si prý lze domyslet.
„Kdo tu mluvil o vítězství? Vydržet – toť vše.“ Těmito verši končí rekviem básníka Rainera Maria Rilka. Wolf von Kalckreuth, jemuž je báseň věnována, spáchal sebevraždu v pouhých devatenácti letech. Byl to básník a překladatel Květů zla do němčiny a také byl od narození tělesně postižený. Navzdory tomu se rozhodl splnit vojenskou službu. Stres z výcviku nevydržel a ze života se rozhodl odejít. Tváří v tvář tíži mladého života vyznívají pasáže Rilkovy básně nepřístojně a mentorsky: „Kéž bys nyní nenes příliš dlouho klam za svým omylem, tak chlapeckým,“ překládá Bohuslav Reynek.
„Bylo najednou méně významných mužů? Vůbec ne! Uvázl veškerý život? Nikoli, zmohutněl! Nedály se dříve zvrácenosti? Dály se jich spousty!“ Navzdory tomu je Ulrich, protagonista Muže bez vlastností od Roberta Musila, přesvědčen, že něco je ve vzduchu. Šíří se tajemná nemoc – blbost. Jenže Musil, který intelektuální nesmělosti věnoval skvostnou přednášku O hlouposti, pořádně nevěděl, o čem mluví. Proslov přednesl roku 1937, v době, kdy inteligence stoupala. To naše doba je na tom hůře. Hloupneme, a ještě na to máme data.
Když Francouzka Virginie Despentesová psala svou knihu Přefikni mě (1994) o hromadném znásilnění, pracovala ještě jako prostitutka. Poté, co z knihy udělala film, na němž spolupracovala s pornoherečkou Coralie Trinh Thi, soud rozhodl, poprvé po osmadvaceti letech, že toto se nesmí v kině promítat. Mezitím se z Despentesové stala feministická ikona a spisovatelka první ligy. Před několika týdny jí v Paříži vyšel román Milý kreténe. Podle očekávání se zařadil mezi aktuálně nejdiskutovanější knihy.
„Milí přátelé“ – tak tohle už neříkejte. Správná forma zní „Milí přátelé, milé přítelkyně“. Generické maskulinum „přátelé“, tedy užití mužského rodu pro muže a ženy, se stalo podezřelým. Zvlášť ve veřejných institucích, školství či v některých médiích je patrná snaha ustupovat od slov jako „občané“ či „studenti“ ve prospěch spravedlivějšího „občané a občanky“, „studenti a studentky“.
„Místo toho, aby lidé páchali sebevraždu, chodí do práce.“ Ale protagonista románu Korektura od Thomase Bernharda sebevraždu nakonec spáchá. Tak pracně se snažil vychytat všechny chyby v jednom svém traktátu, až seznal, že nejlepší bude, když se odhodlá ke korektuře nejzazší. Citát může pobouřit cynismem, ale nejspíš provokuje jen svou nevkusností. Ostatně, Bernhard byl Rakušan. A jeho knihy jsou mnohomluvnými filipikami mimo jiné proti rakouské absenci vkusu. Ale zcela výstřední ten výrok není. Přežití, nejen to fyzické, ale i duševní a duchovní, se pojí s prací.
„Stárnoucí duše se stává konzervativnější. Co vy na to?“ zeptal se v únoru 2000 student univerzity v Irkutsku ruského prezidenta Vladimira Putina. Putin nevyužil příležitost k tomu, aby se zamyslel nad konzervativním světonázorem. Snad jej příliš vylekala zmínka o stárnutí a tehdy osmačtyřicetiletý prezident a judista odpověděl: „Ubezpečuji vás, že se cítím mladý. Svůj věk nevnímám.“ Odmítl tím i konzervatismus, s nímž bude později spojován?
S Thomasem Fuchsem se setkávám prostřednictvím Zoomu. Rukou si tedy nepotřeseme. Podle heidelberského filozofa a psychiatra nejde o zanedbatelnou změnu v naší komunikaci. Je totiž fakt, že člověk nemá tělo, člověk je svým tělem. Štěstí proto můžeme zakusit jen jako tělesné bytosti, které ctí své hranice. Není to moralistický apel proti pýše modernity. Thomas Fuchs poukazuje na to, že naše hranice jsou místem naplnění.
Elon Musk si nepřeje, aby jeho zaměstnanci pracovali z domova. Inovace prý nevznikají tak, že někomu brnknete geniální nápad. Zvláštní, vždyť vývojáři ze Silicon Valley, které je domovem Facebooku, Googlu a místem s největší koncentrací technologických start-upů, sní o tom, že člověka osvobodí z tyranie času, prostoru i chřadnoucího těla. Parta, která ohlašuje revoluci nehmotnosti, se chce stýkat? Na jednom místě a fyzicky? Silicon Valley je technologická verze úrodného půlměsíce. Přirozeně nejde jen o techniku. Dopady pociťují politika, kultura, mezilidské vztahy.
Zemřít mladý znamená zůstat mladý navždy, píše politický filozof Pavel Barša v knize Román a dějiny. Mladý zemřel Goethův Werther, ale třeba i členové Klubu 27, který tvoří předčasně zesnulé hudební legendy. Jenže co si budeme povídat, tahle smrt je přeceňovaná. Obdivují ji romantici, kteří se zhlížejí v lyrických gestech, ale prozaickým životem se nemíní ušpinit. Jak poznamenává Milan Kundera, velikost Goetha spočívala v tom, že nezůstal věčně mladý.
Diskuse? Ale my jsme univerzita. Takto reagovala Humboldtova univerzita v Berlíně poté, co začínající bioložka Marie-Luise Vollbrechtová představila téma své přednášky, kterou chtěla proslovit na červnovém festivalu Lange Nacht der Wissenschaften. Teze nebyla přehnaně ambiciózní a na popularizační festival vhodná. Navzdory tomu, co slýcháváme ve veřejných debatách, existují – z čistě biologického hlediska – přesně dvě pohlaví, tvrdí začínající bioložka. Proti záměru se vyslovil studentský spolek právníků a právniček, na jehož stranu se postavilo univerzitní vedení a domluvenou přednášku zamítlo.
Dva muži, které lze bez rizika urážet, si píší dopisy. Jeden je přeceňovaný autor bez vkusu, navíc reakcionář, druhý trouba bez myšlenek, zato s kontakty. Dnes se tomuto maléru říká „filozof“. Takové zhodnocení Michela Houellebecqa (1956) a Bernarda-Henriho Lévyho (1948) nabízejí média, nejen francouzská. V korespondenci, kterou tito páriové v roce 2008 vedli, došlo na novináře, Putina i potraty. Pod názvem Veřejní nepřátelé ji v překladu Alana Beguivina vydal Vyšehrad (304 str.).
„Pořádně do něj třískni!“ křičela trenérka na svou svěřenkyni Anniku Schleuovou, která se snažila přimět koně se zlověstným jménem Saint Boy, aby překonal byť jednu překážku. Nehrálo se o málo. Kdyby německá pětibojařka zvládla parkur aspoň obstojně, získala by na loňských olympijských hrách v Tokiu zlatou medaili. Jenže podle pravidel pětiboje absolvuje jezdec parkur na koni, který je určen losem. A vylosovaný parkurový kůň odmítal skákat. Ztráta medaile nakonec byla ten nejmenší problém. Schleuová totiž koně při snaze přimět ho ke spolupráci několikrát udeřila bičíkem, do toho na ni hulákala trenérka a sportovkyně se rozplakala
Harald Welzer se médií nikdy nebál. Ale rozhořčená reakce na podpis Otevřeného dopisu, v němž spolu se sedmadvaceti intelektuály a umělci vyzval kancléře Scholze k přehodnocení dodávek zbraní na Ukrajinu, jej zaskočila. Uplynuly dva měsíce a útoky na signatáře neustaly. Až Haraldu Welzerovi přišlo na mysl, jestli se nebojíme si přiznat, že jsme se dopustili obrovské chyby.
Pandemie máloco vynalezla, ale leccos posílila, občas na hranici snesitelnosti. Třeba samotu. Až čtvrtina obyvatel západní Evropy uvedla, že během pandemie trpěla výrazným pocitem samoty. Ale o nový problém nejde. V Británii ustavili „ministerstvo pro samotu“ již v roce 2018 a analogická instituce existuje v Japonsku. Nikdy v dějinách nežilo tolik lidí samo. V Česku žijí v jednočlenné domácnosti tři lidé z deseti, v Německu to jsou čtyři z deseti a trend je vzrůstající.
Čím přesnější data, tím dokonalejší mýtus. To je poselství románu Homo faber od Maxe Frische (1911–1991). Čtenářský zájem o švýcarského romanopisce a dramatika nepolevuje ani pětašedesát let od vydání. A není divu, kniha akcentuje aktuální téma: bezmezná fascinace technologiemi nás proměňuje v emocionální kýčaře. Český čtenář si příběh nyní může přečíst v novém překladu Radovana Charváta. Když kniha vyšla poprvé, psal se rok 1957 a Sovětům se podařilo vyslat do vesmíru družici Sputnik. Americký pokus o dva měsíce později skončil nezdarem.
Horečka, kašel, rezignace. Na to, že se seznam covidových příznaků nepřestává rozrůstat, jsme si zvykli. Novou položku na seznam však připojili nikoli lékaři, nýbrž zaměstnavatelé. Podle amerických výzkumníků (ale i některých evropských, především německých) čelíme rezignaci na pracovištích. Pandemie nás zbrzdila, zastavila, vysadila, a když jsme se chtěli dát znovu do pohybu, něco nás zradilo.
V reakci na proces Heardové a Deppa se vyrojily komentáře, které soudnímu sporu přisuzují světodějný význam. Světodějný význam mu sice přiřknout můžeme, ale byla by to chyba. Chceme-li spravedlivě zhodnotit jakoukoli situaci, zvláště jedná-li se o spor dvou lidí, je jistě třeba vzít v potaz, k jakým společenským skupinám znesvářené strany patří. Učinit z toho jediný klíč znamená, že člověku upíráme svobodu, individualitu, odpovědnost. Důraz na to, že jsme myslící bytosti nadané individualitou a žijící – navzdory sociálnímu určení – vždy jedinečný příběh, může vyznít naivně.
Láska – pravda – nenávist. Německý filozof Peter Trawny věnoval každému tématu jednu knihu. Poslední z trojice, kniha s názvem Hitler, filozofie a nenávist, vyšla jen několik dní po ruské invazi na Ukrajinu. Jméno Hitler i slovo nenávist se tehdy staly stálicemi denního tisku. A často jsme slýchali větu „První obětí války je pravda“. I druhé téma lze tedy považovat za trefu. Ale co si počít s láskou? Nežijeme snad v době po jejím skonu?
„Dá si někdo teplou vodu?“ Tento „nápoj“ popíjejí protagonisté knihy Ve jménu Metody ve vypjatých chvílích. Autorka Juli Zeh je německá spisovatelka, jejíž knihy byly přeloženy do pětatřiceti jazyků. Zrovna Ve jménu Metody se několik let ocitá na seznamu povinné školní četby a právě vychází ve výborném českém překladu Michaela Půčka. Teplá voda, ideálně s několika kapkami citronu, je doporučovaný nápoj v Německu roku 2057. To se proměnilo v totalitní stát, jemuž vládne ideologie stojící na tělesném zdraví jako nejvyšší hodnotě.
Michel Houellebecq (65) napsal politický thriller. Aspoň to o nové knize říkali novináři. Ale přijmeme-li hledisko nejslavnějšího francouzského spisovatele současnosti, je fakt, že to oznamovali právě novináři, dobrý důvod, proč si myslet, že Houellebecq politický thriller nenapsal. V knize se autor do novinářů opře několikrát, ostatně nejodpornější postava je novinářka Indy. Neznalost novinářů nemá podle Houellebecqa meze.
