Ta kniha je o tom, co následovalo po jejím vydání. Krátce po něm totiž vyšel rozhovor s oběma autory v Neue Zürcher Zeitung. Nevinně se jevil jen na první pohled. Vždyť Juli Zehová v jedné pasáži tvrdí: „Ten klid devadesátých a nultých let byl pozoruhodný. Naše generace nebyla aktivistická, byla to veskrze optimistická doba.“ A Twitter šel do kolen.

Paní neslyšela nic o hrubosti devadesátek? Nic o krajní pravici a rasismu? A zve se spisovatelkou? Juli Zehová, bestsellerová autorka a ústavní soudkyně spolkové země Braniborsko, vydala svůj nový román Zwischen Welten (Mezi světy), který napsala spolu se spisovatelem Simonem Urbanem. Jedním z jeho ústředních motivů je shitstorm – fenomén, který autoři chápou jako metaforu současnosti.

Že veřejnost reaguje podrážděně, nepřekvapí. Juli Zehová je agilní veřejná intelektuálka, která se hlásí o slovo v každé společenské debatě. Nevynechala covid, kdy patřila k nejvytrvalejším kritikům restriktivních opatření. Nevynechala válku na Ukrajině. Bývalý ukrajinský velvyslanec Andrij Melnyk ji od jejího vstupu do debaty tituluje „naše podlá paní Zehová“.

Kniha zaujme i svou formou: jde o román psaný nikoli v dopisech, ale e-mailových a whatsappových zprávách. Protagonisty jsou dva čtyřicátníci, Theresa a Stefan. Kdysi spolu studovali i bydleli, pak se jejich cesty rozešly, nyní si po dvaceti letech vysvětlují, jak se stali tím, kým nyní jsou. Theresa se rozhodla převzít statek po otci. Chová krávy, obhospodařuje pole, dodává mléko do supermarketů a bojuje za hospodářství odpovědné k zvířeti, člověku i přírodě.

Mladí*é novináři*ky

Na venkově je vzduch čistý, ale jinak je dusno. Theresu ohrožuje sucho i ekologická politika. Dotování energetických plodin podněcuje zemědělce, aby proměnili Německo v mrtvou monokulturu. Theresina péče o krávy, třeba to, že odmítá oddělovat telata od matek, je v dobách cenového dumpingu zoufale neefektivní. S důstojným zacházením se zvířaty se zkrátka nepočítá. Ale hlavně: krávy se svou produkcí metanu prý nepatří do společnosti jednadvacátého století.

Od Stefana se jí kdovíjaké podpory nedostane. Vede kulturní sekci vyhlášeného hamburského týdeníku Bote a krávy jej nedojímají. Fakt je rostlinné mléko takový problém? Jak si chceš obhájit ten metan? A jak se ti vlastně žije v Braniborsku, v této baště voličů AfD?

S AfD Theresa nemá problém – jeden z jejích nejbližších spolupracovníků tuto stranu volí. To Stefanovi nejde do hlavy. Copak Theresa nechápe, že takhle začíná pád civilizace? Drobné ústupky hanebným postojům lidí, kteří jsou jinak fajn. Takovým řečem zas nerozumí Theresa: Jak to že, nesnášenlivost vůči jiné sexuální orientaci, víře nebo jinému životnímu stylu je nepřípustná, ale vůči jiným politickým názorům je v pořádku?

Jenže i Theresa si sáhne na své hranice. Zatímco volič AfD je snesitelný, se Stefanem má problém. S legrační důsledností užívá genderově spravedlivý jazyk a se zápalem věrozvěsta připravuje časopiseckou přílohu o klimatické krizi. Naštěstí mu „mladí*é novináři*ky vysvětlili*y“, že slovní spojení klimatická krize svědčí o neporozumění. Hovořit lze leda o klimatické katastrofě. Volme výrazy pečlivě, vždyť i slova jsou činy.

Dokud se na scéně neobjeví Flori Sota, šéfredaktor Stefanova časopisu, čte se román jako chytrá, místy satirická korespondence. Jakmile nastoupí tento boomer, svět se vykloubí. Na uzavřeném jednání si neodpustí hloupou poznámku. Když vítá novou spolupracovnici tmavé barvy pleti, s úsměvem pronese: „Tak jsme se i my dočkali své kvótové černošky.“ Mohlo by to být jen trapné. Ale protože se od boomerů trapnost očekává, nahrávací zařízení jsou ve střehu. A nahrávky z tajných jednání patří na Twitter, kde se dějí katastrofy…

Shitstormy, sebevraždy a jiné happeningy

Pro profíky by shitstormové dny neměly být nezvladatelné. Základní pravidla jsou známá. Odhlásit se od sociálních sítí, hlavně nereagovat, v případě potřeby se zamedikovat. Pozor na alkohol, může narušit bod jedna a dva. Jenže šéfredaktor je ukázkový boomer a situaci ještě popíchne tím, že se odmítá omluvit. Prý nemíní podlehnout poníženecké kultuře omluv, jež vládne digitálnímu světu.

I to by se dalo ustát, jen kdyby tu nebyly děti. Sotovi potomci od spolužáků slyší, že jejich tatínek je nácek. Učitelky děti nemírní, naopak je spíš podněcují. Dospívající dcera nápor nevydrží a spáchá neúspěšný pokus o sebevraždu. Sotova pozice se stává neudržitelnou a na místě šéfredaktora jej střídá Stefan. Ale může dnes sám muž vést časopis? Jak by to asi vypadalo? Neoptimálně. A redakce proto rozhodne, že Stefan bude šéfovat v tandemu s mladou černou ženou. Navíc je třeba změnit název: z Bote, slova pro posel, se stane inkluzivní Bot*in, posel*kyně.

I Theresin život se mění v důsledku sebevraždy, tentokrát však dokonané: svého zadluženého souseda najde oběšeného. Pro ženu je to poslední kapka. Stane se členkou protestní skupiny Green Redemption bojující za práva hospodářských zvířat a jejich chovatelů. Skupina necouvne ani před brutálními happeningy. Jednou takhle před vládní budovu instaluje kulatý zahradní bazén, který napustí prasečí krví. V nádobě se naoko topí dvě aktivistky reprezentující zničené zemědělce. Theresa, která celou akci organizuje, se ocitne uprostřed verbální přestřelky s ministrem zemědělství, neudrží nervy a fyzicky jej napadne. Ale hlavně: na místě je spousta fotografů.

Mediální svět v Therese rozpozná ztělesnění krajně pravicového, nemocného, ne-li zvrhlého venkova a redakce časopisu Bot*in vybere jednu fotografii z Theresiny akce na obálku. Korespondence dvou bývalých spolužáků tím končí. Ve svém posledním e-mailu Stefan poznamenává: „Jsi antihrdinkou celého národa, Johankou z Arku všech dezolátů. Jsi krásná, nespoutaná, ocejchovaná. Jsi tváří prvního vydání Bot*in. Nejspíš jsi držitelkou nového rekordu v počtu výhrůžek. Vystupuješ ve snech těch, kteří si představují, jak tě znásilňují. Thereso, jsi nesmrtelná, protože jsi již tolikrát zemřela.“

Duchovně-digitální kanibalismus

V té knize je všechno jedna velká legrace – tlachání na Twitteru střídají úřednické snahy těch, kteří sice nikdy nevytáhli paty z města, zato vědí, jak zachránit venkov a přitom ještě vyřešit globální klimatickou katastrofu. Vlastně tkví celý život v nezávazném tlachání a v hádkách o podružnosti. Není to nezábavné, až na to, že pak někdo škrtne zápalkou a najednou jde o životy.

Žánr Juli Zehové se podobá prózám Michela Houellebecqa. Její jazyk je neuhlazený a stejně jako francouzský spisovatel píše skvělé žurnalisticko-sociologické eseje. Oba autory pojí především téma – ztracenou blízkost přírodě nahrazujeme ekologickým fanatismem, kterému obětujeme samu podstatu přírody. Platí to v Houellebecqově Serotoninu, platí to i v románu Mezi světy. Symbolem této pomatenosti jsou pokaždé krávy, na které pohlížíme jako na směs masa, mléka a metanu. A ještě něco pojí Zehovou s Houellebecqem: recenzenti si často stěžují na nevykreslenost postav. V případě Houellebecqova díla se zvlášť ženské postavy zdají mrtvé, jako by byly gumovými figurínami.

Plochých postav si všímají i recenzenti knihy Mezi světy. Čtenáře přitom snadno napadne: Co když to není doklad nevydařené knihy? Co když je současný svět obýván gumáky? A může tomu být jinak, pakliže považujeme prostor šedi a dvojznačnosti hned za útok na základní hodnoty, dobro a pravdu? Zkrátka, chtějí-li recenzenti živé postavy, je namístě otázka: A my žijeme?

Román je svědectvím toho, jak moc nás městská kultura vzdaluje od jakékoli podstaty – od vztahu s přírodou, tělem, druhými. Únikové cesty jsou zataraseny. I venkov se svými energetickými plodinami se stal obrazem prázdnoty. Uprostřed této monokultury se nepočítá s životem, jen s těžbou. Oba protagonisté jsou dobrosrdeční, vzdělaní a inteligentní. A také jsou karikaturami. Theresa se stane padlou hrdinkou krajní pravice, Stefan panákem levicové ideologie, jíž nevěří.

Začínali pokusem o něhu, skončili ve zlomyslném šklebu. Kdysi jsme si mysleli, že to nejhorší, co se může stát, je, že se „ubavíme ke smrti“, jak zní název knihy Neila Postmana. Roku 1985 si Postman myslel, že naší budoucností je závislost na zábavě. Lakonicky řečeno, média z nás učiní blbečky. Mezitím uběhlo skoro čtyřicet let a autoři románu Mezi světy nás stavějí před děsivou otázku: Co když jsme zjistili, že vůbec nejzábavnější věc je působit druhému bolest?

Juli Zeh, Simon Urban: Zwischen Welten. München, Luchterhand, 444 str.