Šťastnou apokalypsu!
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Vyberte si peníze z bankomatu, nakupte konzervované potraviny, nezapomeňte si napustit vanu. Kolem půlnoci nevstupovat do výtahu! Tak zněly směrnice v německých novinách Bild před silvestrem 1999. Hovořilo se o hrozícím počítačovém kolapsu, explozi jaderných reaktorů a padajících letadlech. Globální katastrofa se proměnila v ne-událost. Tedy jak pro koho: ve Slovinsku rezignoval úředník, který svými neurotickými výroky rozkolísal tamější ekonomiku.
Očekávání konce má svou tradici. K lidské představivosti patří přinejmenším od dob perského proroka Zarathuštry, který asi před dvěma a půl tisíci let kázal o konečném souboji světla a tmy. Ale nejslavnější je biblické Zjevení Janovo, díky němuž se dostalo do oběhu samo slovo apokalyptika. Očekávání posledního konce provázel zánik římské říše i Lutherovu reformaci, šedesátá léta i kubánskou krizi.
Ale něco se za tu dobu přece jen změnilo. Apokalypsa bývala spjata s lidskými hříchy, za něž člověka trestá vyšší moc. S vyvinutím atomové bomby se pánem apokalypsy stává sám člověk. To reflektuje australský filozof Toby Ord ve svém celosvětovém bestselleru Nad propastí, který dorazil i do České republiky. V knize publikované anglicky roku 2020 upozorňuje na zvýšenou koncentraci apokalyptického rizika.
Nebezpečí podle něho roste od druhé poloviny dvacátého století. Dosavadního vrcholu dosáhlo během kubánské krize. Nyní jsme znovu v obzvlášť ohrožené době. Prý existuje pravděpodobnost 1 : 6, že za sto let už lidstvo nebude existovat. Nejpravděpodobnějším kandidátem na viníka je umělá inteligence, na druhém místě je jaderná válka, na třetím globální pandemie.
Poslední roky a měsíce polily naše apokalyptické myšlení živou vodou. Patrné je to třeba i na tom, jak populární se stal životní styl tzv. prepperů, tedy lidí, kteří se systematicky připravují na kolaps. Mají své protijaderné úkryty a „apokalypsová zavazadla“. A zatímco kdysi byla apokalyptika převážně disciplínou náboženských proroků, výraznou roli nyní hrají prozaici. Šestaosmdesátiletý Don DeLillo je jedním z nich. I v Česku patří jeho apokalyptická novela Ticho k aktuálně nejčtenějším zahraničním prózám.
Na mrtvé planetě
Americký romanopisec Joshua Cohen poznamenal ve své recenzi Ticha, že autor píšící o současnosti je téměř vždy apokalyptikem. Ale proč? Možná proto, že tato nejzazší ze všech zkáz není než v řeči. Apokalypsa je skrz naskrz jazykový žánr. Jakmile by přišel konec, nebyl by nikdo, kdo by jej dosvědčil. Pro smrt v globálním měřítku zkrátka platí to, co poznamenal Epikuros o smrti jednotlivce: Dokud tu jsem já, není tu smrt; jakmile tu je smrt, nejsem tu já. Ostatně z téhož důvodu měl Epikuros za to, že není čeho se bát. Ani apokalypsy? K tomu později.
Nejprve ke vztahu apokalyptiky a představivosti. Na tom, že sotva by se udála, už by ji nikdo nedosvědčil, je něco paradoxního. Ve slově samém totiž zaznívá sloveso apokalypsó – odhaluji, vyjevuji. Apokalypsa by tedy někomu měla něco sdělit. Ale komu, když je její pointou, že nikdo nebude? Kdo převezme poselství? Jakkoli nelze vyloučit, že několik vyvolených ve svých prepperských úkrytech přečká nejhorší, možná se to s tím zjevením myslí jinak.
Apokalypsa prohlubuje přítomný okamžik, vyjevuje jeho naléhavost. Je to zhutněné vnímání současnosti. To má svá rizika, zvlášť ta politická. Snahou klimatického hnutí s výmluvným názvem Last Generation je urychlené odvrácení kolapsu. Za tímto účelem se lijí tekutiny na obrazy v galeriích nebo se blokuje doprava. Sami aktivisté to zdůvodňují logickým, ale přesto krajně podezřelým obratem: Na mrtvé planetě nebudou obrazy a ani autem nebudete jezdit. Jistě, na mrtvé planetě nepojede ani vlak. Jinými slovy, když si člověk zvolí silný kalibr typu „mrtvá planeta“, může rovnou zrušit i demokracii. Anebo že ta by na mrtvé planetě fungovala?
Nebezpečí apokalyptické rétoriky je patrné nejen v kontextu klimatické politiky, stalo se zjevným i během pandemie. Pojmy krize nebo kolaps nesloužily jako popisy situací, ale jako výzvy k poslušnosti. Nelze vyloučit, že leckdy v krizi jsme, a pak je třeba jednat koordinovaně. Ale žijeme-li prý v době, v níž jedna krize stíhá druhou, tím spíš je třeba se neustále tázat: Jaká krize? Kdo rozhodl o tom, že je krize? Kdo říká apokalypsa, žádá si naší pozornosti, a kdo říká krize, chce často rozkazovat.
Proč se vlastně zdá, jako bychom si bez přepjatého slovníku už nevěděli rady? Podle některých sociologů, třeba Hartmuta Rosy, to svědčí o změně našeho myšlení, respektive naší orientace v čase. Pro pozdní modernu je příznačné, že se zbavujeme minulosti, o níž si sdělujeme, že nám nemá co říct. Doba byla jiná, bez technologií, veskrze cizí kraj. Naši předci byli divní, zaostalí, v horším případě zločinci. Minulost je mrtvá, neskýtá prostor pro inspiraci. Raná moderna se proto vrhla na budoucnost. Jenže ta pozdní už nemá ani tu. Je to stejné jako s apokalypsou, i budoucnost je jen v představách. Současný člověk však neprokoukl jen minulost, ale i vize budoucnosti. Anebo lépe: odrostl jim. Nevěří, že bude lépe. Jeho úsilí směřuje k udržení statu quo. Neusiluje o růst, snaží se nescvrknout.
To se jeví jako skromný cíl – ale není. Mimo jiné vlivem moderních technologiích se nároky zvýšily natolik, že se musíme hýbat rychleji, abychom mohli zůstat stát na místě. Tím jsme propadli přítomnosti a tváří v tvář budoucnosti jsme se stali bezmocnými. Jenže taková bezradnost se neodpouští. Kdo nemá představu o budoucnosti, ten nemá budoucnost – i ona totiž existuje jen v představách. Na místo budoucnosti se pak derou apokalyptické obrazy. Ty působí tím naléhavěji, čím méně jsme schopni přiměřeně reagovat na skutečnost.
Pohádka pro dospělé
Na připomenuté novele Ticho od Dona DeLilla je patrné, že některé apokalypsy umějí skutečně „zhustit“ naši přítomnost, dokonce snad ukázat cestu z alarmismu. Děj začíná v letadle. Manželský pár míří na svou první postcovidovou dovolenou. Píše se rok 2020, jsme uprostřed našeho světa. Všichni žijeme v přístrojích. Paměť je chabá. Lidem už nic moc nenaskakuje. Naopak počítačové paměti jsou stále výkonnější. Všichni jsou shrbení. Koukají buď dolů do obrazovky, nebo kamsi „do dáli, do jinosvěta toho všeho, co bývalo známo a bylo ztraceno“. Jakmile lidé zapředou rozhovor, scházejí jim slova, tak toho raději nechají. Psaní a lajkování jde snadněji.
Ale pak zhasne obrazovka a letadlo spadne. Všichni jsou zachráněni, avšak nikdo neví, co se sebou. Nakonec se rozhostí ticho. Náš svět neskončí výbuchem. Katastrofa je pohádka na dobrou noc, poznamenává DeLillo. Vyznačuje se zřetelným dělením na dobré a zlé. Ale uklidňující je ještě v jiném ohledu. Preppeři číhají na svou příležitost: zatímco ostatní budou bloudit tmou, oni si na svou cestu posvítí chemickými světýlky. Kromě toho by snad člověka mohlo mrzet, že sám umře, zatímco ostatní pokračují. Apokalypsa tohle řeší. Game over – pro všechny.
Hlavní je však toto: apokalypsa bývá svědectvím o neschopnosti náležitě se vztáhnout k budoucnosti. Místo toho, abychom vytvářeli smysluplné příběhy budoucnosti, vrháváme se do černých děr. Jistěže nelze vyloučit, že apokalypsa nastane. Ale o jakém zničení tady vlastně mluvíme? O zničení světa patrně ně. Představa, že lidstvo umí svět spravit i jej zničit, se spíš jeví jako nejzazší výhonek antropocentrické zpupnosti. Zničilo by se lidstvo, svět by přetrval.
Hartmut Rosa, německý sociolog a odborník na společenské zrychlování, upozorňuje v rozhovoru Budoucnost zrovna není vidět, že cíle jako dekarbonizace nebo snižování teploty o 1,5 stupně jsou utopie zrozené z apokalyptických vizí a přepjatých očekávání. To je pozoruhodné i v tom ohledu, že rozhovor vyšel v německém čtvrtletníku Futur zwei, který je zaměřen na ekologická témata. Podle Rosy musíme budoucnost uchopit jinak, z realistických očekávání. Obraz budoucnosti spojuje s péčí o krajinu, v níž žijeme, se snižováním agresivity vůči druhým, sobě i přírodě. Co chcete víc? „To už by byl lepší život.“
I DeLilla myslí „v malém“, paradoxně se však právě to malé zdá nedostižné. „Dotýkat se, cítit, kousat, žvýkat. Tělo má svůj vlastní rozum.“ Jakmile se odpojíme od těla, prostředí, vztahu k blízkým, blouzníme. Digitální technologie, domnělé zhmotnění racionality, nás činí iracionálními, apokalyptickými. Rosa navrhl, ať se staráme o své sociální i životní prostředí. DeLilla na to jde podobně, jen laťku ještě snižuje. Jeho poselství shrbenému lidstvu zní: „Mohli byste se, prosím, všichni narovnat a koukat normálně před sebe?“ Aby člověk při čekání na apokalypsu nakonec nepřišel k úrazu nějak banálně.