Kdo útočí na umění, uzavírá prostor možného

Nevyžádané rady klimatickému aktivistovi

Kdo útočí na umění, uzavírá prostor možného
Nevyžádané rady klimatickému aktivistovi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Aktivismus vymysleli Němci. Kurt Hiller, německý esejista a právník židovského původu, organizoval roku 1919 první aktivistický kongres. Plánem bylo dát obsah slovu samému a založit pacifistický světonázor, odpor proti fetišizaci práce a nárok na sexuální svobodu. Hlavním výsledkem byl nakonec fakt, že se do širšího povědomí dostal sám aktivismus.

V posledních týdnech si aktivisté říkají o naši pozornost díky německé skupině Last Generation. Ta zaútočila v postupimské galerii na Monetův obraz bramborovou polévkou. Protestující se přilepili ke zdi a připojili: „Lidé hladoví, mrznou, umírají. Prožíváme klimatickou katastrofu. A jediné, čeho se vy bojíte, je bramborová kaše na obraze.“ Rajčatovou polévkou to již dříve schytaly van Goghovy Slunečnice v londýnské Národní galerii. Mona Lisa už nějaký ten útok pamatuje, ale dort, kterým dostala po obličeji, byl novinka. V Melbourne se členové Extinction Rebellion zaměřili na Picassův obraz a v Canbeře neušly pozornosti Campbellovy polévky od Andyho Warhola.

Některé galerie, jako ta v Melbourne, se vyjadřují střídmě v přesvědčení, že s útoky je třeba zacházet jako s akty teroru. Pozornost vede k nápodobě. Jiní galeristé apelují na estetický soucit a křehkost. Obrazy jsou sice kryté sklem, to však chrání před ultrafialovým světlem a prachem, ne před tekutinou. V případě van Goghova obrazu byl navíc poškozen rám z devatenáctého století. Galeristé se také obávají, že se jim prodraží pojištění, což by se promítlo do cen vstupného.

Rozpárat Venuši

I aktivismus má tradici. Odhlédněme od obrazoborectví, které souvisí s bojem jedné kultury proti jiné, i od útoků všelijakých diktátorů. Sám pojem vandalismus se původně pojí s „uměleckým aktivismem“. Termín zavedl v roce 1794 biskup Henri Grégoire v reakci na likvidaci umění po Francouzské revoluci. V pojmu se odkazuje na invazi východogermánského kmene Vandalů do Říma roku 455. I tehdy se ve velkém ničila umělecká díla.

Současný symbolický vandalismus má své předchůdce v počínání třeba Mary Richardsové. Ta svou pozornost zaměřila na Venušinu toaletu od Diega Velázqueze. V březnu 1914 vešla do londýnské Národní galerie a obraz na několika místech prořízla sekáčkem na maso. Richardsonová, studentka umění, sufražetka a později předsedkyně ženské sekce Britské unie fašistů, k rozřezaným Venušiným zádům dodala: „Obraz nejkrásnější ženy mytologických dějin jsem chtěla zničit na protest proti vládě, která zničila paní Pankhurstovou, nejkrásnější postavu moderních dějin.“ Zmíněná Pankhurstová, bojovnice za volební právo žen, byla krátce před atentátem na Venuši zatčena. Richardsonová odešla od soudu s šestiměsíčním trestem odnětí svobody, ale vězení opustila již po několika týdnech. Obraz byl zrestaurován.

Velázquezova Venušina toaleta v londýnské Národní galerii se stala cílem agrese v březnu 1914. - Foto: Profimedia.cz

Druhý případ se váže k obrazu Guernica od Pabla Picassa a pojí se s rokem 1974. Tony Shafrazi tehdy nastříkal přes černobílý obraz umístěný v newyorském Muzeu moderního umění nápis „Lži zabíjejí“. Reagoval na omilostnění Williama Calleyho, důstojníka americké armády, který byl souzen za masakr v My Lai. I tento obraz byl zrestaurován. Dnes je Shafrazi obchodníkem s uměním a vede vlastní galerii v New Yorku.

Galerie prostorem svobody

Naši vrhači polévek upozorňují na klimatickou katastrofu, jíž prý nečinně přihlížíme. Rétorický model této performance klade umění proti klimatu. Vy obdivujete umění? Takže jste neteční vůči klimatickým změnám. Problém této argumentace tkví přirozeně v tom, že z obdivu pro umění neplyne netečnost vůči čemukoli, natož životnímu prostředí.

Lidská společnost se vyznačuje schopností nestavět přírodu proti umění. Neobýváme nakonec tu část světa, která není vůči životnímu prostoru lhostejná, i proto, že tatáž část oceňuje umění? Někdo by mohl jít v této argumentaci dál a spolu s Václavem Havlem tvrdit, že je to umění, které vytváří, ne-li „sponzoruje“ přízemnější činnosti jako ekonomiku nebo politiku.

Není to myšlenka tak paradoxní, jak se zdá. V umění, náboženském i sekulárním, jsme se totiž naučili, zčásti i vytvořili osy západního světa. Umělci nám předali příběhy, podle nichž žijeme. Jsme-li tvořiví, pozastavujeme tlak na pouhou výkonnost, užitečnost, konzum. Tím se rozevírá obzor, který překračuje každodenní provoz. Secvičujeme si tím schopnost zarazit se a promyslet si, jestli po cestě, po níž kráčíme, chceme pokračovat. Proto se s uměním odjakživa pojí něco revolučního. Poukazuje k tomu, že nejradikálnější je nedělat nic, aniž bychom byli nečinní, přesněji: nedělat nic užitečného. Potom totiž můžeme vymyslet něco nového, třeba zcela novou podobu užitečnosti. Zajímavé věci vznikají oklikou.

Arthur Schopenhauer, milovník umění a oblíbenec umělců, byl – asi ne náhodou – i první výrazný filozofický hlas vyzývající k ochraně životního prostředí a zvířecích práv. Četné spolky na ochranu životního prostředí dodnes užívají citáty z jeho děl jako svá motta. Měl za to, že umění je jedno z nejvyšších úsilí: uvolňuje nás ze sevření vlastní perspektivou, ukazuje, jak se vcítit do druhého, jak vidět nově člověka, zvíře, slunečnici.

Polévkoví aktivisté jdou opačnou cestou. Prostor plní sami sebou, aby nám sdělili, že jiná cesta než ta jejich neexistuje. V tom případě je nasnadě otázka, jak to mají se svobodou. Výmluvné je vystoupení aktivistky Luisi Neubauerové, zástupkyně hnutí Last Generation, v diskusním pořadu moderátora Markuse Lanze. Prý jsme v bodě, kdy demokracie musí ustoupit ochraně klimatu. Připomeňme, že tato slova pronesla poté, co v Berlíně zemřela žena po dopravní nehodě i proto, že vyprošťovací vůz se zasekl v klimatické blokádě.

Odkoukat něco od Vincenta

Domněle druhotné, luxusní prostory, jakými jsou galerie, kostely nebo knihovny, vytvářejí podstatný rozměr demokracie. Představivost se zde může svobodně pohybovat právě proto, že tu nejsme pod tlakem zaměstnavatelů, partnerů, potomků – a ano, po nejdelší dobu jsme zde nebyli ani pod tlakem klimatických aktivistů. Námitka, že aktivisté nevytvářejí tlak, že tlak vytváří zhoršující se životní prostředí, neobstojí. I když připustíme, že mají pravdu a my čelíme klimatické výzvě, měli bychom se tím spíš zastavit a přehodnotit třeba i to, jak o klimatických scénářích hovoříme. Alarmismus, který se začal poprvé vzývat v sedmdesátých letech, zestárl. Dávno přece víme, že tato rétorika nefunguje.

Možná je na čase neházet na umělce polévky, ale učit se od nich. Vymyslet nový jazyk a nové příběhy. Neokřikovat druhé jako malé děti, ale nabídnout jim pozitivní vizi. Prostor by zde byl, to je patrné i člověku, který není aktivistou. Vládnoucím příběhem naší kultury je, že život je tím lepší, čím víc věcí vlastníme. Možná existují i jiné, dokonce lepší cesty, jak prožít šťastný život. Příběhy o těchto jiných cestách tu již byly a lidé jim věřili. Asi je na co navázat a možná by toto byl vpravdě aktivistický úkol. Krásným příkladem příběhu, který dokázal strhnout, je projev I have a dream od Martina Luthera Kinga. Neokřikoval. Mluvil o snu, který doprovodil svým životním příběhem.

Byla by chyba nepřiznat aktivismu, co mu patří. Stejně tak by byla chyba snižovat útoky na demokracii poukazem na to, že přece jde o mládež. Hloupý aktivismus je třeba kritizovat, protože sám aktivismus je příliš důležitý, než abychom jej ztotožnili s pouhým rozčílením, které přes sebe musíme nechat přejít. Asi platí, jak tvrdí Peter Sloterdijk, že schopnost vznítit se je dnes prvořadou občanskou ctností. Ale rovněž platí, že rozčílení není politický program, natož vize.

Zúžená, dogmatická perspektiva je nevyhnutelným znakem aktivismu, píše Knut Cordsen ve své knize Spasitelé. Autor to přitom nemíní hned jako kritiku. Vlastně je to naopak: je to jeden ze znaků svobody. V tom případě můžeme tvrdit: Svoboda začíná tam, kde se zašlo příliš daleko. Takto zašly sufražetky příliš daleko, když začaly žádat rovná práva pro muže i ženy. Křesťané zašli příliš daleko, když začali tvrdit, že v Bohu jsme si rovni, pán i otrok. To jsou radikální postoje.

Radikální je ten, kdo osvobozuje. Tradičně to činili aktivisté i umělci nebo myslitelé. Třeba van Gogh, který šel vlastní cestou a naučil nás nově vidět. Ale jak daleko se zašlo při útoku na van Goghovy Slunečnice? Jak příznačné, že se příslušníci Poslední generace přilepují ke zdi. Nikam se nezašlo. Kdo útočí na umění, byť symbolicky, nerozšiřuje prostor možného, ale uzavírá jej. Nikam nevede.

24. listopadu 2022