Když papež Jan Pavel II. oslovil Josepha Ratzingera, aby se stal prefektem Kongregace pro nauku víry, psal se rok 1980 a oslovený věděl, že odmítnout nelze. Přesto formuloval podmínku. Ano, beru, ale jsem teolog a chci dál psát knihy. Papež mu odpověděl, že se o věci bude muset poradit. Za několik dní se ozval: „Ano, existují precedenty. Pište.“

Ratzinger napsal za svůj život na čtyřicet knih, spolu s rozšířenými novými vydáními čítá jeho knihovna dokonce šestašedesát svazků. Jeho domovem bylo slovo. Sám tuto přináležitost nechápal jako osobní zvláštnost. Slovo je nejtěsněji spjaté s křesťanskou zvěstí. Bůh tvoří slovem, na počátku života, vlastně světa, stojí idea, která předchází hmotě. Hmota tím není ponížena. V křesťanství totiž zaznívá i druhá část příběhu: slovo se stalo tělem.

Ale přesto náleží primát slovu. Což není jen podstatou křesťanské zvěsti. Vhled, že je člověk víc než tělo, svět víc než hmota, je úhelným kamenem západního světa. Člověka chápeme – anebo jsme jej po nejdelší dobu chápali – jako tvora myslícího, bytost, která hmotu přesahuje. V tomto „nejen hmota“ tkví lidský život. Proto máme, na rozdíl od zvířat, kulturu. Ale z hlediska křesťanské zvěsti zaznívá v onom „nejen hmota“ i odkaz na Boha.

Jestliže se ve veřejném prostoru ozývá, že Ratzinger se neměl stát papežem, protože byl příliš intelektuálem, svědčí to o současné nedůvěře ve slovo. Tato nedůvěra není tak přirozená, jak se z dnešní perspektivy může zdát. Je-li slovo nitrem života samého, pak ten, kdo mu oddaně slouží, ví o životě víc, je v něm hlouběji usazen, snad dokonce víc žije.

Geniální teolog

Ratzinger bývá nazýván Mozartem teologie. Jako šestatřicetiletý se účastnil druhého vatikánského koncilu, na němž radil předním světovým teologům. Zde rovněž začalo klíčit jeho pouto s Karolem Wojtylou, budoucím papežem Janem Pavlem II. Ten se stal jedním z největších obdivovatelů Ratzingerova díla.

Na přelomový koncil dorazil mladý teolog jako zastánce církevních reforem, jako představitel liberálního hlasu. Když se nyní psaly nekrology, málokdo vynechal Ratzingerovu přezdívku „rotvajler boží“, zdrženlivější autoři zmiňovali tvrdý konzervatismus. Sám Joseph Ratzinger reagoval na podiv nad obratem stále stejně: Já žádné názory nezměnil, změnila se doba, jejíž představitelé v mém někdejším stanovisku nyní spatřují konzervatismus.

Ostatně o tom, že svou službu nechápe jako formulování vlastních názorů, hovořil již v roce 1977, kdy se stal arcibiskupem v Mnichově. I tuto pozici, stejně jako pozici prefekta Kongregace pro nauku víry a později papežství, přijímal s váhavostí a smutkem. Ratzingerovi bylo tehdy padesát a přál si zůstat na univerzitě. Když později vzpomíná na své arcibiskupské počátky, zmiňuje svatého Augustina. O něm se traduje, že při svěcení na kněze plakal. I on chtěl být především učencem.

Ratzinger ve svém intronizačním kázání zdůrazňuje, že nehovoří svým jménem, že tu není pro sebe ani své názory nebo nápady. Předává zprávu, která je větší než on sám. Následuje slovo, jemuž slouží. Ale to slovo také volá po interpretaci.

Z čeho tedy Ratzinger vycházel? Již jako student teologie se odvrátil od převládajícího tomismu. Sám se stal předním znalcem díla svatého Bonaventury, který vyzdvihl význam citu a představivosti. K myšlení jinými slovy nepatří jen logika, ale i fantazie. Bonaventura byl navíc duchovním následovníkem svatého Augustina, a Ratzinger tak stvrdil celoživotní pouto s tímto církevním otcem, jehož hlavním tématem byla láska. Ostatně první encyklika papeže Benedikta XVI. bude věnována právě lásce.

Hle, člověk

Cit se v Ratzingerově díle nepře se slovem. Bůh tvoří slovem. A proč tvoří? Z lásky. Není to tedy tak, že nás předcházela „pouhá“ idea, plán. Každého z nás předcházela láska. Fakt, že Ratzinger do svého díla v takové míře zapojil představivost, mohl mít ještě jeden důvod. Teologie, která se otvírá fantazii, může lépe komunikovat se světem.

Ostatně Ratzinger byl i veřejným intelektuálem. Rovněž zde zdůrazňoval primát slova – slova, které nelze oddělit od představivosti a citů, protože bez nich je nelze dobře vyjádřit. Slovo zakládá dialog, ale v křesťanském příběhu se především stalo tělem. Řecky se slovo řekne „logos“. Vše, co je logické, co dává smysl, je spjaté se slovem, a pro Ratzingera proto i s Bohem. Křesťanství není vírou stranící se světa. Spíš je zaníceným dialogem – a i zde zaznívá logos – se světem, je láskou ke světu.

Především je vztahem k Ježíšovi. To chce Ratzinger dosvědčit svým třísvazkovým dílem Ježíš Kristus, v němž zve čtenáře k setkání s božím synem. Na díle začal pracovat ještě před začátkem svého pontifikátu, dopisuje je jako papež Benedikt XVI. I sem vstupuje mocný odkaz na svět. Ježíše nechápe především jako toho, kdo křížem vykoupil člověka. Důraz pokládá na vtělení: Bůh se ve svém synovi sehnul ke světu, aby jej přitáhl k sobě a vyzdvihl na novou úroveň. Ale především sestoupil z lásky k člověku, jehož chce naplnit novým životem.

Ježíšova vláda tkví ve službě člověku a jejím výkonem odpovídá na věčnou otázku: Kým že je vlastně člověk? Je proto vypovídající, že když před Pilátem stane stlučený Ježíš s trnovou korunou na hlavě, římský prefekt pronese slova: Ecce homo. V rozbité tváři se zračí, kým že je člověk, opustí-li Boha a spolehne-li se výlučně na lidskou moc. Bez boží pomoci je kořistí hříchu.

Pozoruhodný je i další výklad. Ježíš visí mezi dvěma odsouzenci. Jedním z nich je Barnabáš. Ten byl podle Ratzingerovy interpretace potrestán za protiřímské povstalectví. Židovský národ chtěl osvobodit násilím. Když se Pilát obrátí na dav s nabídkou, že jednoho muže osvobodí, nechť si lid vybere, odpověď zní bez váhání: Svoboda patří násilníkovi.

Činit špatná rozhodnutí je přirozeností davu, zdůrazňuje Ratzinger. Sem vstupuje kus jeho života. Sám se narodil do rodiny zaníceného protinacisty, ale jako chlapec se z donucení stal členem Hitlerjugend. Oč krásnější, cennější, radostnější je pro mě po této zkušenosti služba Bohu, píše po konci války. Po celý život bude odsuzovat vše, v čem spatřuje spřízněnost s davovými ideologiemi dvacátého století. Když proto v jihoamerické teologii osvobození nachází marxismus, zakročí tvrdě, podle mnohých nespravedlivě.

Zpět ke klíčové scéně Ratzingerova setkání s Ježíšem. Ani kříž, na němž visí viník, nemusí být obrazem hříchu a selhání. Barabáš získal svobodu, aniž se zbavil viny, ale vedle Ježíše visí ještě jeden odsouzenec. Když se ten obrátí na Ježíše s prosbou, ať se za něho u otce přimluví, Ježíš odpovídá rozhodně. „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ Sílu této pasáže nelze podle Ratzingera přecenit. Žádné lidské selhání nemusí být konečné.

Miluj a dělej, co chceš

Křesťanství je vírou pro hříšníky. O tom vypráví i příběh svatého Petra. Ježíše zapřel třikrát. Vidina vlastního prospěchu byla mocnější než věrnost. Pak zakusil, jak na cestě osobního heroismu propadl do marného taktizování. Ale byl ochoten obrátit se a učit se čekat na svou hodinu, pokračovat v cestě, doufat, že odbude hodina, která jej zavede tam, kde se nikdy nechtěl ocitnout. Díky této ochotě bylo možné vystavit na tom, kdo třikrát zapřel, církev.

Joseph Ratzinger usedl na Petrův stolec 19. dubna 2005 s charakteristickou zdráhavostí. Odkazy na tvrdý konzervatismus v hodnocení jeho papežství nejsou nemístné, ale mnohdy nespravedlivě znicotňují jiné Benediktovy stránky. Málo se zdůrazňuje, že ekologickou udržitelnost zvedl poprvé ve Vatikánu právě Benedikt. Jako první církevní představitel se ve Vatikánu začal systematicky zabývat sexuálním zneužíváním. Byl prvním papežem, který se setkal se zneužitými, o nichž odmítal hovořit jako o obětech, ale vždy jen jako o přeživších. Uvědomoval si, že nemalá část zneužitých spáchá sebevraždu. Přesto ke konci života vyšlo najevo, že se měl na krytí a zamlčování některých případů na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let sám podílet. Je to stín, který by neměl zakrýt vše ostatní, ale který nelze ignorovat.

Benedikt XVI. ztělesňuje pozoruhodný paradox. Člověk s pověstí arcikonzervativce se v závěru svého papežství odhodlal k revoluci. Jako teprve druhý papež v dějinách rezignoval a svým krokem ustavil novou – dosud nevyjasněnou – funkci papa emeritus. Nezaměnitelným způsobem ztělesnil jeden z výroků svatého Augustina: Miluj a dělej, co chceš. V případě Benedikta se tato láska a oddanost projevila v osamoceném zápase s rezignací. S nikým se neradil, nikomu nic neprozradil.

Nakonec i v tom je něco tradičního. V rozhovoru se svým biografem Peterem Seewaldem podotýká, že křesťanství je skandální zvěst – a svou skandálnost si má podržet. „Člověk nemá právo odejít, pokud by to byl útěk. Člověk se nikdy nesmí podrobit nátlaku. Odstoupit lze jen tehdy, když to nikdo nežádá. A ode mě to nikdo nežádal. Nikdo. Pro všechny to bylo naprosté překvapení. Ve svaté církvi je třeba být připraven na cokoli.“