Krátce před svým odchodem do důchodu v roce 2018 se musel Norbert Bolz, profesor mediálních studií na Technické univerzitě v Berlíně, zodpovídat rektorovi za své provokativní tweety. Dnes patří k nejhlasitějším kritikům vysokoškolského prostředí a současné politiky. Zatímco mnozí ho obviňují, že se v posledních pěti letech zradikalizoval, on tvrdí, že si pouze užívá absolutní svobody člověka, který se již nestará o svůj společenský status. S Norbertem Bolzem hovoříme u příležitosti vydání jeho nové knihy Starý bílý muž: obětní beránek jednoho národa.

Pane Bolzi, byl jste asistentem legendárního teologa Jacoba Taubese. Existuje něco, co jste z jeho excentričnosti přejal?

Navzdory jedenácti letům stráveným jako Taubesův asistent jsem se nikdy nepovažoval za jeho žáka. Ale fakt je, že mi předal dvě zásadní rady. Ta první byla negativní. Odrazoval mě od mého zájmu o Adorna. Jenže já přijel do Berlína s hotovou disertací a on na to: „Taková ztráta času! Když už Frankfurtská škola, tak aspoň Walter Benjamin.“ Měl pravdu. Později jsem se skutečně přeorientoval na Benjamina a v této souvislosti jsem se začal zabývat politickou teologií.

Tehdy to bylo pro mladého intelektuála neobvyklé…

Jasně, každý normální student byl tehdy levičák, včetně mě. A s tím souvisí ta druhá rada. Taubes mi řekl: „Skoncujte se svým dětinským strachem z reakcionářů!“ S tím vlastně souvisí ještě jedna rada. Byl přesvědčen, že pojmy levice a pravice jsou v říši myšlení bezcenné. I to jsem uznal a najednou jsem si uvědomil, že takový Carl Schmitt a György Lukács by si bezvadně rozuměli. Jediné, co nemohl ani jeden vystát, byla průměrnost. Je fakt, že mě vždycky fascinovalo myšlení v extrémech. Lukács byl pro mě nesmírně důležitý, ale nakonec to byl Carl Schmitt, kdo proměnil mé myšlení. Paní Baerbocková by řekla: „Mé myšlení se posunulo o 360 stupňů.“ Já však jsem konzervativní a zůstávám u 180 stupňů.

Zajímavé je, že už jste zmínil ledaskoho, jen ne Niklase Luhmanna. Já sama jsem se s vámi poprvé setkala díky skvělé knize Krysy v bludišti, kterou jste věnoval právě tomuto gigantovi dvacátého století. Jak jste se dostal k němu?

Díky Taubesovi jsem opravdu pochopil, že Frankfurtská škola je slepá ulička. Jenže co dál? O jakou společenskou teorii se opřít? Všichni tehdy četli Habermase. Ale ten mi připadal nesnesitelný. Náhodou jsem narazil na jednu Luhmannovu knihu a spadly mi šupiny z očí. Zaprvé se ten člověk vtipně, inteligentně a zdvořile pustil do Habermase, zadruhé jsem byl megalomanský už v té době, a tak jsem si myslel, že se můžu měřit s každým myslitelem. Jenže tváří v tvář Luhmannovi jsem si musel i já přiznat: „Na toho nemáš.“ Myslí na zcela jiné úrovni komplexity. Luhmann je pro mě bezkonkurenční.

Celý váš život je spjat s univerzitami, že?

Ano, je to tak.

Mnoho velkých osobností bylo doma na univerzitách. Vy poznamenáváte dvě věci, které je třeba podle mě propojit. Zaprvé docházíte ke smutnému závěru: myšlení ztratilo své velké osobnosti. A zadruhé říkáte, že univerzity už nejsou líhní géniů, ale šílenství. Co myslíte tím šílenstvím?

Mám na mysli levicovou ideologii, to, co se dnes označuje slovem „woke“. Filozofie na kampusech zdegenerovala v levicovou ideologii a zcela, a tím míním opravdu zcela, se odpoutala od myšlení. Počátky tohoto šílenství sahají do minulosti. Bomby sestrojené v osmašedesátém vybuchují až dnes. Ale tehdy ještě existoval intelektuální odpor. Levicová kritika společnosti byla navíc promyšlená. Ve svém komunistickém směřování byla možná fanatická, ale vyrůstala ze solidního intelektuálního zázemí. Vycházely brilantní knihy. Lukácsovy Dějiny a třídní vědomí letos slaví sto let a ta kniha zůstala nepřekonatelná. Levice za posledních sto let nepřišla s žádným novým výkladem moderní společnosti. Pak se asi budeme těžko divit, že současné formy protestu jsou veskrze bezduché. Jsou to slepence pocitů, většinou hořkosti, postrádají jakýkoli intelektuální základ. Proto se současní levičáci obracejí na slovník šedesátých let.

Zmiňujete pojem represivní tolerance od Herberta Marcuse. Vy jej spojujete s cancel culture, s přesvědčením, že ve jménu vyššího dobra lze omezovat svobodu projevu, což podle vás znamená: netolerance k pravicovým názorům, nekritičnost k levicovým.

Ano, nevím, jak je to u vás, ale v Německu je tento dvojí metr hmatatelný. Ale hlavně je třeba říct, že tehdejší představitelé Frankfurtské školy, včetně Herberta Marcuseho, se pohybovali na zcela nesrovnatelné úrovni s čímkoli, co vidíme dnes. Tehdy se lidé ještě přeli, argumentovali. Existovali ultralevicoví profesoři, zvlášť na mé univerzitě v Berlíně, ale byli tu i konzervativní profesoři, kteří tomu vzdorovali, aniž se na ně pohlíželo jako na padouchy. Tehdy se ještě vedly diskuse. A polemika, to je boj, který nerozděluje, ale spojuje. Navíc kultivuje. Jedna strana si totiž cení té druhé, jinak to nefunguje. Určitě znáte diskusi Gehlena s Adornem. To byly skutečné intelektuální události. To vše se dnes rozpadlo.

Často mluvíte o infantilizaci. Ostatně tímto směrem šla i rada od Jacoba Taubese: Nebuďte dětinský…

To je skutečně zásadní bod. V naší společnosti se už nedospívá.

Proč tomu tak je? Jste mimo jiné mediální vědec. Média jsou obviňována z mnoha věcí… Lze jim připsat i tuto infantilizaci?

Byl bych opatrnější. Myslím, že infantilizace má dva důvody. Jedním z nich je přílišná délka vzdělávání. Dnes chodíte do jeslí, do školky a už tam člověka učí takzvaně správně myslet, hned vás vedou za ručičku. Následuje škola, univerzita. Učíte se myslet politicky korektně, užívat genderově spravedlivého jazyka. Dnes už vám na základní škole budou tvrdit, že pohlaví si vybíráte. Tak se člověk může dožít třicítky, aniž zavadí o realitu. Máme pak co do činění s lidmi, kteří jsou třeba i vzdělaní, ale mají naprosto nereálné představy o sobě a světě. Nikdy nemuseli pořádně pracovat, jsou zaměstnaní v různých projektech, grantech, žijí ze stipendií, mnozí nezaloží rodinu, žijí ve vysněném světě svých takzvaných diskurzů. Takto to můžete dotáhnout až do vlády. Podívejte se na německé politiky. Jsou výřeční, pár hesel pochytili na doktorském semináři a kariéra může začít. Tváří se, jako by moudrost polykali po lžících, ale ve skutečnosti nemají o ničem ponětí.

Vy tento vývoj připisujete i tomu, co označujete jako poblázněné humanitní vědy. Ale jak jde dohromady jejich údajná moc s tím, že reálně nepožívají žádnou společenskou prestiž?

To je na tom právě to pozoruhodné. Filozofie se zvrhla v politickou ideologii. Velcí myslitelé mezi myšlením a ideologií samozřejmě rozlišovali. My už to neumíme a zásadně jsme tím narušili humanitní vědy. Mimochodem, z toho, že je něco mocné, nelze usuzovat na jakoukoli prestiž. Průzkumy jasně ukazují, že profese s nejmenší prestiží jsou politici a novináři, tedy právě ti, kteří určují veřejnou sféru. Politické a mediální elity by nám v podstatě rády propláchly mozek. Na občany pohlížejí jako na malé děti, které je třeba vychovat. Právě tento paternalismus je společným jmenovatelem veškerého politického vývoje posledních desetiletí, aspoň v Německu. Tady navíc nikdo neprotestuje. Jsme národ poddaných.

Vaši knihu lze interpretovat jako pokus poskytnout lidem argumenty proti tomu, co přinejmenším na úrovni kultury považujete za převládající ideologii. Tvrdíte, že starý bílý muž ztělesňuje všechno to, na co můžeme být v naší kultuře hrdí, dokonce to, z čeho vyrostla: odvahu, rozum, tradici. Ale copak ženy nebyly i dřív výraznými panovnicemi nebo intelektuálkami?

To samozřejmě byly. Odvahu, rozum a tradici nepřipisuji mužům, ale mužskému principu. Ostatně v knize samé poznamenávám, že většina dnešních mužů má ženskou povahu a úspěšné ženy zas mužskou. Snad si nemyslíte, že současní muži jsou mužní… Dost bych se divil.

Proč jste se vůbec ujal postavy starého bílého muže? Není to klišé?

Ne, nemyslím si, že máte pravdu. Já v něm spatřuji zásadní postavu, kterou je však třeba dešifrovat, což znamená: analyzovat základní atributy starý, bílý, mužný. Opravdu neříkám, že všichni muži odvedli báječnou práci, pojďme jim poděkovat. Ale jednu věc jim lze stěží upřít. Podívejte se na dějiny technického vývoje nebo přírodních věd, převaha mužů je drtivá. Jistě, feminističtí historici, kteří to odůvodňují útlakem žen, mají zčásti pravdu. Ale dnes žijeme ve společnosti, kde rozhodují jiné schopnosti. Žijeme ve společnosti, v níž jsou ženy strukturálně privilegované. To znamená, že to, co dělají ženy, je pro fungování moderní společnosti důležitější než to, co dělají muži. Protože to, co dělali muži, se již dávno zhmotnilo do strojů a nyní to za ty muže dělají ty stroje. Že dnes neexistuje mnoho mužných mužů, tudíž není žádná velká katastrofa.

Také říkáte, že ženy jsou průměrnější…

To říkám, protože to tak je. Bylo to mockrát prokázáno. Připadá mi úsměvné, když to ženy považují za urážku. Vždyť to znamená jediné: ženy jsou rozvážnější, rozumnější a v průměru neskonale inteligentnější než muži. Je bez debaty, že ti největší idioti na světě jsou muži. Jenže pak si také pojďme říct, že genialita bývá vlastností spíš mužů než žen. Celý život jsem učil na univerzitě a člověku je hned jasná jedna věc. Ženy jsou v průměru mnohem, ale opravdu mnohem schopnější. Ale také je fakt, že autorem nejlepší disertace, jakou u mě kdy někdo psal, byl muž. Ale možná se to mění. V závěru své kariéry jsem učil hodně čínských studentek. To byla neuvěřitelná zkušenost. Byly brilantní, jenom jsem nedokázal posoudit, jestli za tím stála neskonalá píle, nebo neskonalá inteligence. Ale to je vlastně jedno.

Odvahu, rozum a tradici považujete za tři důležité osy západní tradice. Ale vy ještě dodáváte: Západ vyrostl z kritiky, ze sebekritiky. V tom případě můžeme přece i v mnohých protestních skupinách spatřovat kritickou reakci na skutečné společenské neduhy.

Rozhodně, vůbec nechci popírat, že protestní hnutí jsou pro moderní společnost konstitutivní. S vědeckou analýzou si nevystačíte. A je pravda, že žádná jiná kultura nebyla tak sebekritická jako Západ. Akorát si všímám jedné podstatné věci: sebekritika se proměnila v sebemrskačství. Kritika bílého muže přichází ze Západu, směřuje do jeho nitra – a tak je to v pořádku. Kritizujte jej! Problém je v tom, že tato kritika je naprosto přestřelená, nesoudná, a tím i bezcenná. Jak typické pro současné intelektuály.

Čím si tu nesoudnost vysvětlujete?

Souvisí s různými podobami špatného svědomí. Současné Německo stojí na pochopitelném a bez debaty správném heslu: Již nikdy Osvětim. Američané zas trpí traumatem z diskriminace černošského obyvatelstva. Anglie, Francie, Belgie – ty jsou zatížené koloniální minulostí. Ačkoli já nemám s nacistickou minulostí své země vůbec nic společného, vina se připisuje i současníkům. A funguje to velmi dobře. Jsme pak stiženi paralýzou, která postihla všechny a která je dobrou odpovědí na otázku, proč nikdo neklade odpor. Ernst Jünger vymyslel skvělý obrat: podojit špatné svědomí. Podle něho se z toho stala svébytná profese. Člověk, který poukáže na způsobené utrpení, dává šach jakékoli kritice. Dnes to vidíme na moralizaci politiky. Moralizující politici přehlížejí zájmy a faktické okolnosti a pozornost směřují na osoby. Pak se neustále utápíme v tom, kdo kdy kde co řekl a kdo si kde protiřečil, jako bychom ve skutečnosti neměli usilovat o projasnění nějakého věcného problému. Ale hlavně jde o to, aby bylo jasně určeno, kdo je zlý a kdo je dobrý. Netvrdím, že to není nezábavná podívaná, pouze má jednu vadu: v takovém prostředí nelze diskutovat, a tudíž ani růst.

Začínal jste jako levicový intelektuál. Dnes říkáte: Levice by se měla distancovat od nesmyslů, které nikoho rozumného nezajímají, a začít znovu myslet. Kdybyste byl ještě dnes levicový intelektuál, jaké by bylo vaše téma?

Dobrá otázka… Víte co, já vám z ní přesto uteču, snad z dobrého důvodu. Mám za to, že než se někdo přihlásí k levici nebo pravici, měl by se nejdřív zamyslet nad tím, v jaké společnosti žijeme. Co dnes znamená demokracie? Co liberalismus? Tyhle pojmy se vyprázdnily, jsou to fráze, jimž už nikdo nerozumí. Znám jen málo lidí, kteří by dokázali smysluplně odpovědět na otázku: Co to vlastně znamená být liberální? Totéž platí i pro konzervatismus. Chcete zaujmout nějaký postoj? Fajn, tak se laskavě na chvíli zamyslete, useberte se a sám za sebe formulujte nějaké teze. Namísto takové analytické práce se stáváme svědky jakéhosi komunistického revivalu. Tak hloupí snad ani nemůžeme být… Podívejte se na žurnalistiku. Pro novináře už není důležité informovat, ale zastávat správný postoj ke správným tématům. Totéž vidíme v humanitních vědách. Hlavně se postavit na správnou stranu! Dřív se lidé báli toho, že se v myšlení dopustí chyby, dnes se bojí toho, že se svým názorem vybočí. Co potřebujeme, je osvícenství pro jednadvacáté století. Mějte odvahu znovu používat vlastní rozum! Ale nemíním se nostalgicky ohlížet za osmnáctým stoletím. Chci osvícenství v duchu toho jednadvacátého.

Vidíte náznaky takového nového osvícenství?

Kdepak, to by v nás musel znovu ožít zájem o teorii, analýzu a myšlení. Nic podobného nevidím. Asi není náhoda, že dnes už v podstatě neexistují významní humanitní vědci. Kdo by dnes mohl konkurovat Luhmannově generaci?

Ceníte si Petera Sloterdijka…

Ano, Sloterdijka mám opravdu rád. Kultuře prospívá. A víte proč? Je nepředvídatelný. Tak se pozná myšlení. Je v něm něco překvapivého. A Sloterdijk je naprosto suverénní myslitel. Ale co se týče obsahu, těžko by se mi na něj navazovalo. Ale ano, Sloterdijk je agentem osvícenství. Ale skutečně velkého myslitele? Toho v Německu nevidím.