Udeřila hodina zloby. Ne že by se lidé nezlobili odjakživa. Vždyť takto znějí první slova západní literatury: „O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múzo,“ čteme ve válečnickém eposu Ilias. Zloba, závist, zášť nemají pominout. Zloba je projevem božské síly, cestou hrdinů, nejen v homérském eposu, platí to pro četné proudy antické kultury.

Třeba kniha Lidská skvrna od Philipa Rotha začíná scénou, kterak vysokoškolský profesor své studenty uvede do rozpaků, když jim vyjeví tento válečnický, vzteklý zdroj západního písemnictví. Překvapí to, protože nás křesťanská kultura vychovala v tom, že ideálem je mírnost, hněv smrtelným hříchem. Oslava zuřivosti je primitivní. Přirozeně nejde jen o křesťanskou kulturu, ale i zkušenosti dvacátého století, po nichž málokdo bude psát ódu na válku.

Rok 2022 leccos změnil. Válka se přiblížila a my jsme začali koketovat s hněvem. Ještě v roce 2010 platilo německé slovo Wutbürger, občan zloby, za hanlivý výraz pro osoby, které se nevyrovnaly s moderní společností, s globalizací, konkurencí a stabilní nejistotou. V roce 2022 zpochybnilo hned několik autorů vhodnost tohoto slova. Ale s výrazem samým nepolemizovali proto, že by snad chtěli navrátit čest méně úspěšným občanům. Jde jim o rehabilitaci zloby.

Rozčilte se!

Příkladem je kniha Vztek a zlo Ciani-Sophie Hoederové. Občané spílající na imigraci prý nejsou zmítáni vztekem. Vhodnější výraz je frustrace. To není neznámé rozlišení. Ani v homérském eposu není každý hoden hněvu. Na otroka hněv nepřijde. Skutečná zlost, třeba ta Achillova, je aristokratickým, takřka božským stavem, v němž je jedinec povolán k velikosti, k nápravě osudové nespravedlnosti. Naopak každodenní malé frustrace běžného člověka nijak nepozdvihávají. Ty je třeba ignorovat a toho, kdo to nezvládá, činí frustrace malým.

Knihy rehabilitující sílu hněvu tematizují tuto „velkou“ zlobu. Krom Ciani-Sophie Hoederové, která zdůrazňuje, že potlačovaný vztek menšin, především žen, brzdí vývoj celé společnosti, se téhož tématu ujala novinářka Johanna Kurocziková v knize Hněv. Odvaha ke zlobě. Výrazná publikace o vzteku vyšla i v Česku: Autorkou knihy Proč jsme tak naštvané je Šárka Homfray. Překvapivé je, že svým dílem přispěla i Jeho Svatost dalajlama, totiž knihou Rozčilte se.

Případ dalajlamy je zvlášť pozoruhodný, nejen proto, že knihu publikoval již roku 2019, tedy pár let předtím, než se ze zloby stal nový lifestyle. Sám se v četných dřívějších publikacích pozastavoval nad terapeuty doporučujícími svým klientům, aby se konečně začali zlobit na ty, kteří jim ublížili. Taková zloba je prvním krokem k uzdravení, tvrdí terapeuti, s nimiž dalajlama tehdy polemizoval. Zloba je travičem osobnosti, oprávněná i neoprávněná, namítal. Dnes apeluje na to, abychom vztek pojímali jako zdroj tvořivosti a možný základ spravedlivější společnosti.

Spravedlivý vztek zleva

Pozoruhodné je, že zatímco tzv. Wutbürger byli řazeni nezřídkakdy až ke krajní pravici, nyní se hlásí o slovo vzteklouni, kteří zdvihají levicová témata, zvlášť ta spjatá s otázkami menšin. Typickým reprezentantem tohoto hněvu není starší bílý muž, který zrovna přišel o práci, a navíc jej opustila manželka, ale vzdělaná žena, která si odmítá nechat namluvit, že mužský hněv je podnětem k úvahám o změně, zatímco ten ženský k řečem o hysterii.

Vztek zprava se snadno ilustruje na duševním rozpoložení tzv. incelů, mužů, kterým se nedaří navázat partnerský vztah, mnohdy ani ten zaměstnanecký, a ze svého neúspěchu viní moderní svět, hlavně jeho obyvatelky. Že incelové ztělesňují spíš frustraci a nenávist než „konstruktivní“, dalajlamovský hněv, je přesvědčivé. Podobně jako náboženští fundamentalisté nechtějí žít ve společném světě, ale druhé uzavřít ve vlastních pravidlech. Reprezentuje-li moderna rozvrat řádu, pošilhávají oni po tradičním světě. V takovém světě by prý uspěli.

Vztek zleva vypadá jinak. Zastupují jej ti, kteří tematizují různé podoby diskriminace menšin, ať už etnických, či genderových. Tato zloba nevyrůstá z infantilní touhy po návratu do mytického světa a má legitimní důvody. Ale není již toto vlastně také sporné vyjádření? Kdo rozhoduje o legitimnosti vzteku? Kdybychom si obrázek nezjednodušili pomatenými incely a víc se zaměřili na tzv. občany zloby, asi by nebylo snadné najít i na jejich straně dobré důvody pro nespokojenost.

Proto je samo o sobě pozoruhodné, že vztek, který lze prezentovat na veřejnosti, dnes nemají muži, ale ženy. Zatímco se tzv. pravá zloba vzněcuje na nepřítomnosti řádu v moderně, vztek zleva kritizuje v současnosti příliš silný řád. Ten se prý tváří jako spravedlivý, ve skutečnosti je to férovost falešná, jen domnělá obecnost. Jejími autory jsou bílí muži a právě pro ně je výhodná.

I oprávněné kritice, již ovládne vztek, hrozí, že upadne na úroveň, která je podobně plochá jako výroky, které slýcháme od hněvu zprava. Hovoří se pak o patriarchálních strukturách západních společností a lidské vztahy se chápou výlučně skrze moc. V tom všem se vytrácí to, jak hluboce se moderní společnosti právě v otázce vztahů mužů a žen posunuly.

Uvedu příklad ze své profese. První žena, která získala v českých zemích titul doktor filozofie, byla Marie Zdenka Baborová. Psal se rok 1901. Dnes má Karlova univerzita rektorku a Filozofickou fakultu vede děkanka. Šedesát procent z počtu absolventů a absolventek českých vysokých škol tvoří ženy. To není dostatečná odpověď na námitky, že nepoměrně víc moci drží muži. Ale je to námitka vůči vzteklé snaze popřít poukazem na patriarchát cestu, kterou ženy za posledních sto let ušly.

Mužská selhání, ženská síla

Nespravedlivá, anebo spíš málo diferencovaná vyjádření se týkají třeba i rozhořčení nad tím, že ženy na veřejnosti čelí větším obtížím. Je pravda, že četné studie dokládají, že ženy se častěji potýkají s výslovně sexistickými nebo hrubými poznámkami. Ale také není vyloučeno, že se častěji než muži setkávají s hysterickou chválou.

Toho druhého jsme se stali svědky, když dne 19. ledna letošního roku oznámila rezignaci novozélandská premiérka Jacinda Ardernová. Ódy neměly konce. Svou zemi navigovala krizovými časy a dělala to rozhodně a empaticky. Navíc měla sílu odejít a přiznat, že už nemůže.

Kdo si uprostřed tohoto dojetí vzpomněl na to, jak odcházel jeden z jejích novozélandských předchůdců John Key? Roku 2016 se loučil s takřka identickým projevem. I on vzpomínal na těžké časy, stejně jako Ardernová hovořil o rodině, o dětech, které vyrůstají bez otce, o svých vybitých baterkách. „V průběhu let jsem pozoroval mnoho lídrů, kteří v podobné situaci tento krok neučinili. Chápu proč. Je těžké odejít,“ poznamenal. A odešel.

Nejenže se tehdy nikdo nedojímal nad sebereflexí mocného bílého muže, dokonce se spekulovalo, jestli se náhodou dotyčný nedopustil něčeho nekalého. Nejspíš chce zmizet z očí veřejnosti dřív, než se to provalí! Žádný kostlivec ze skříně nevypadl. Kdoví, jestli nakonec neříkal pravdu.

Hysterické fandovství ženám neprospívá. Dělá se z nich modla, která musí zákonitě zklamat. Vášnivě jednostranné interpretace, snad podnícené rozhořčením nad tím, že nejsme dost daleko, navíc vytvářejí novou zlobu – na straně těch, kteří vidí, že tu něco nehraje, anebo jsou nespravedlivým zacházením přímo dotčeni. Není i tahle zloba aspoň trochu legitimní?

Rovnoprávnosti dosáhneme teprve tehdy, když budeme moci kritizovat stejnou měrou mladou ženu jako starého může. Jenže na rovné měřítko, na univerzalismus pohlížejí především zastánci politiky identity s nedůvěrou. Neschovává se za ním opět jen moc většinové společnosti? Možná. Mnohá měřítka jsou jen domněle spravedlivá. Ale to není důvod rezignovat na ideál univerzalismu a na možnosti plynoucí z toho, že budeme v každé bytosti vidět hlavně člověka, nikoli ženu, muže, starého, mladého, bílého, nebílého.

Když na společnost hledíme výlučně z perspektivy moci, kterou jedna skupina má a druhá nemá, obrací se to i proti těm, kteří hájí práva menšin. Neexistuje-li nic než moc, pak má každý to, co si vybojuje. Lze pak namítat něco proti tomu, že bílí muži byli úspěšnější, a tak jsou holt mocnější?

Lze. Ale musíme se opřít o víc než o moc. Vyspělé kultury se vyznačují schopností krom boje uznávat i hledisko spravedlnosti, která přesahuje každou autoritu, každý výkon moci. Právě toto hledisko zaniká, když nás ovládne vztek – a my si k tomu ještě pogratulujeme. Dosáhnout lze touto cestou jediného: z myšlenek, třeba i cenných, se stávají opevnění. A ta lze jen dobývat. Takže sláva Achillovi?