Jak empatie ohrožuje svobodu

Kdo se bojí bezpečí?

Jak empatie ohrožuje svobodu
Kdo se bojí bezpečí?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Pojem bezpečného prostoru, tzv. „safe space“, se vyšvihl. Ve Spojených státech se původně pojil „jen“ s prostory, v nichž se zástupci sexuálních menšin mohli svobodně bavit bez odsudků, či dokonce hrozby násilí. Od roku 2013 se začíná psát nová kapitola. Ve Spojených státech se ozývají hlasy volající po tom, aby se v takový prostor proměnily univerzity.

Lze vůbec něco namítat? Přeje si snad někdo, aby studenti čelili nebezpečí? Problém nastává, když se s bezpečím pojí nejen nepřítomnost šikany nebo násilí, ale rovněž nárok na emocionální komfort. Právě to se děje a nejde jen o americký fenomén.

Paternalismus bezpečných prostorů

Čtenář obeznámený s pojmem nyní očekává spílání bezpečnému prostoru jako ďáblovu vynálezu, který muže připravuje o právo veřejně pronášet nehoráznosti. Takového čtenáře lze uklidnit, že si přijde na své, ale rovněž je třeba jej upozornit na to, že debata se posunula.

Zmíněná první fáze vypadala zhruba takto: stárnoucí muž se na veřejnosti, ideálně v přítomnosti kamer, rozčiluje, že dnes už nelze nic říct, a padají z něho slova jako „autocenzura“. Mnozí se pošklebují: Jak lze brát vážně člověka, který dramatickým hlasem pronáší, že dnes nelze nic říct, a přitom řekne vše? Proč bychom měli poslouchat osobu, která kňučí, že se bojí říct svůj názor, a zároveň druhé nazývá sněhovými vločkami?

Ani tato debata už není, co bývala. Nově o autocenzuře hovoří třeba čtyřicátnice Chimamanda Ngozi Adichieová, nigerijská spisovatelka a autorka kultovní knihy Amerikána, nebo Ayad Akhtar, americký dramatik pákistánského původu a předseda amerického PEN klubu. To jsou zrovna příslušníci menšin, které má politická korektnost chránit, ale titíž lidé upozorňují, že se nárok „bezpečného prostoru“ přelil do umění a zasahuje do jejich práce i osobního života.

Akhtar dokonce varuje, že umělci mají důvod k obavám. Nejdelší dobu se PEN America staral o pronásledované spisovatele mimo USA, ale v posledních letech se pozornost přesunula na samotné USA. A podivuje se nad existencí tzv. sensitivity readers, které si nakladatelé najímají, aby v rukopisech upozorňovali na problematické pasáže o etnických či sexuálních menšinách. Akhtar poznamená: „Kdyby tito dohlížitelé existovali v počátcích mé kariéry, žádnou bych neměl.“

Adichieová již jednou zakusila tvrdý náraz. V rozhovoru pro britský Channel 4 před šesti lety poznamenala, že zeptá-li se jí někdo, zda transženy jsou ženy, ona odpoví: „Transženy jsou transženy.“ Obratem byla nařčena z transfobie. Marně vysvětlovala, že důstojnost nehodlá nikomu upírat. Jen si myslí, že když se někdo stane ženou během života, je to něco jiného, než když se jako biologická žena narodí. Výrok se samozřejmě může někoho dotknout. Ale je každý výrok, který se někoho dotkne, nenávistný?

Poctivé autoritářství

Adichieová pronesla v listopadu 2022 řeč věnovanou epidemii autocenzury v rámci cyklu Reith Lectures na BBC. Prý se ve středu západních společností vytváří mstivá atmosféra, která nám brání otevřeně mluvit. Jistě, obavy z vězení nejsou namístě. „Prostořeký“ člověk „jen“ sklouzne na úroveň bytosti druhé kategorie. Většina má z takového sešupu strach, a proto hovoří obezřetně, zvlášť tehdy, rozchází-li se s mainstreamem.

Zmíněný tlak prý nevychází z privilegovaných míst, ale z našeho středu. Adichieová dodává: „Na autoritářství, které si uvědomuje, že je tím, čím je, je něco poctivého. Takovému systému je snazší se postavit, protože bojové linie jsou jasné. Tato nová společenská cenzura však vyžaduje konsenzus, a přitom zavírá oči před vlastní tyranií. Zabíjíme zvídavost, učení a tvořivost.“

Robinson Crusoe a Pátek v bezpečném prostoru, „safe space“, svého ostrova. - Foto: Profimedia

Vraťme se tedy na univerzity, prozatím na ty americké, konkrétně do roku 2015. Tehdy se i podle amerického sociálního psychologa Jonathana Haidta, který vzrůstající alergičnost na jiné než vlastní názory soustavně sleduje, událo něco varovného. Zástupci Brownovy univerzity pozvali na svou půdu feministickou libertariánskou myslitelku Wendy McElroyovou. Ta je známa třeba tím, že odmítá lehkost, s jakou někteří hovoří o západních společnostech jako o tzv. kulturách znásilnění (rape cultures), tedy o kulturách, které jsou vůči znásilnění nepatřičně tolerantní.

Kritika McElroyové není nijak extravagantní. Namítá: Když budeme americkou společnost označovat tímto termínem, není to devalvace slov? Jak pak asi budeme nazývat třeba afghánskou společnost? Jenže nemalý počet studentů žádal, aby byla pozvánka stažena s odůvodněním, že se dotkne těch, kteří si myslí, že žijí v kultuře znásilnění. McElroyová sice přednášku pronesla, ale univerzita pro jistotu zřídila „bezpečnou místnost“, kterou vybavila sladkostmi, polštářky a relaxační hudbou…

Bezpečný prostor po česku

„Safe space“ v českém prostředí, stejně jako v tom americkém, neužívají ani tak pedagogové jako studenti komentující akademické prostředí. Přitom se namnoze ignoruje ne nepodstatná okolnost. Ve Spojených státech se průměrný věk studenta nastoupivšího do prvního ročníku pohybuje mezi sedmnáctým a osmnáctým rokem. Takto mladí lidé se stěhují na kampusy, které se pro většinu z nich stávají jejich novým domovem. Žádat bezpečí je srozumitelné. V Česku je situace odlišná. Průměrný věk nastoupivšího českého studenta se pohybuje kolem dvacátého roku a na kolejích přespává pětina vysokoškoláků.

Nehledě na to je třeba přivítat, že o vztazích mezi vyučujícími a studenty se diskutuje. Studenti se tím vymaňují z pasivní role, která dvacátníkům, ne zřídkakdy i třicátníkům, nepřísluší. Pakliže se k nim vyučující chová bez respektu anebo zneužívá své postavení, mají vědět, že si to nesmějí nechat líbit a že instituce bude stát při nich. Setkávají-li se se zneužíváním učitelské role a nemají-li důvěru ve své instituce, je to problém, na který je třeba reagovat. Ale zároveň lze mít oprávněné pochybnosti, zda zrovna pojem bezpečného prostoru a související důraz na ničivou moc slov odvádí dobrou službu. Spíš se zdá, že studenty může oslabovat, dokonce vytvářet prostředí, v němž si sílu sami upřou.

Ilustrovat to lze na různě obměňovaném obratu, s nímž se hojně setkáváme ve veřejném prostoru. „I slova působí násilí.“ Není pochyb o tom, že řeč, třeba výrok Adichiové o transženách, může vyvolat stres. To však neznamená, že je ze své povahy násilnický. Když řeknu studentovi, že jeho práce je špatná, pravděpodobně mu také způsobím stres, vlastně v to doufám. Ale působím mu i násilí?

Násilí tkví povětšinou ve fyzickém nátlaku, který je spjat se záměrem druhému ublížit. Definici je nutné rozšířit o různé typy psychického nátlaku. Třeba hrozba, že mi druhý způsobí fyzickou újmu, je násilím. Jakkoli se tedy násilí nevyčerpává ve fyzickém nátlaku, měli bychom být obezřetní k nepřiměřenému rozšiřování pojmu. Spíš je třeba trvat na tom, že existují i mravní přestupky, které nejsou násilné povahy.

Chimamanda Ngozi Adichieová, autorka knihy Amerikána. - Foto: Profimedia

Adichiová svým výrokem o transženách zjevně nechtěla nikomu ublížit a také nikomu nezpůsobila fyzickou újmu. Jen měla potřebu vyjádřit své přesvědčení. Její názor mohl někomu ublížit, ale také je pravda, že není zodpovědná za emoce druhých lidí. Problém přirozeně není to, že se Adichiová setkala s kritikou, s tím musí počítat, ale že byla prohlášena za nenávistnou osobu a byla podrobena pokusu o veřejnou převýchovu.

Mnozí s touto argumentací nebudou souhlasit a budou třeba tvrdit, že i slova mohou zabíjet. To sice není vyloučené, a přesto musíme trvat na tom, že mezi slovem a vraždou se udává několik ne nepodstatných kroků. Ale závažnější je toto: jestliže jsme přesvědčeni, že slova působí násilí, snáz si tím ospravedlníme to, že proti takovému slovnímu násilí zakročíme jinak než slovy, třeba opravdovým násilím.

Vysokoškolský seminář není terapie. Vznášet nároky na bezpečí nevede k posilování studentů, ale k jejich oslabování. Ostatně tak zní nejzákladnější poučka kognitivně behaviorální terapie: Vyhýbáním se situacím, jichž se obáváme, posilujeme strach a bezmoc. Schopnost ustát nepříjemnou situaci, třeba tím, že si vůči ní vytvoříme toleranci anebo se naučíme lépe argumentovat, naopak probouzí sebevědomí. Povinností vyučujících je podněcovat studenty myslet za sebe samé. Respekt k druhému je nedílnou součástí tohoto úsilí – a to stačí. Proč chtít víc než respekt?

Co je jen bezpečné, co neumí zranit, bývá bezmocné. Upřeme-li univerzitě, ale i umění schopnost zranit, připravíme se o myšlení, debaty, ale třeba i o zkušenost krásy, která nebývá nevinná. Jinými slovy: zmaříme zrovna ten rozměr života, který leckomu dává sílu – třeba k tomu, aby se spokojil s tím, že o jediný bezpečný prostor, který může existovat, se musí postarat sám. Jmenuje se to domov.