Nenávidí vždy ten druhý. Ale těch druhých je hodně, aspoň soudě podle toho, jak čile se mají úvahy o nenávisti k světu. Hate speech je termín, který se za posledních několik let zabydlel ve filozofii i veřejných debatách. Označuje nenávistnost směřující k sexuálním, etnickým, ale stále častěji i názorovým menšinám.

K pádu zábran vedl souběh sociálních sítí a společenských krizí od pandemie po dopady války na Ukrajině. V souvislosti se sociálními sítěmi však nejde o exces, ale o normu. Již označení „Facebook“ poukazuje na to, že v debatách nepůjde o věcnost, ale o tvář. Ani bubliny, které trestají jinak smýšlející, nejsou druhotným projevem. Sociální sítě mají spojovat do jednolitých bloků a z myšlení vytvářet opevněné tábory.

Obava, že se ztrácí to, co je podstatné pro demokracii, třeba respekt, je namístě. Ten je totiž spjat se zpožděním a distancí. Re-spectare je na rozdíl od spectare, od pouhého civění, zpětné prohlížení, sledování z odstupu. Jinými slovy, chceme-li vyhodnotit druhého člověka, potřebujeme odstup, a to i od jeho „tváře“ a všeho s tím souvisejícího. Chybí-li nám tento odstup, nejčastěji se nevymezujeme vůči tezi, ale vůči člověku. Ono omílané rozdělování společnosti je přirozeným důsledkem takové civějící bezduchosti.

Debata století

I na nenávist je dobré se podívat z odstupu. Začněme proto u debaty dvou gigantů světového myšlení, Jürgena Habermase a Niklase Luhmanna. V druhé polovině dvacátého století vedli mnohaletou debatu o povaze veřejnosti. Vůbec spolu nesouhlasili, ale z pozoruhodnosti této debaty žijí, respektive myslí mnozí dodnes.

Šlo o otázku, která je stěžejní i pro nás. Existují hodnoty, které spojují občany? Habermas tvrdil, že ano, Luhmann to odmítal. Podle Luhmanna se moderní společnost rozpadla do subsystémů, třeba práva, vědy nebo lékařství, z nichž každý má vlastní hodnoty. Ve vědě je touto hodnotou pravda, v lékařství zdraví, v politice hájení zájmů. Prý to není ztráta, ale výdobytek. Předmoderní společnosti léčily, soudily, vzdělávaly třeba s ohledem na to, kdo patří k jaké konfesi.

Dnes je nepřípustné, aby lékař zkoumal, čemu nemocný věří nebo koho volí. Jediná relevantní otázka zní: Jak léčit? Ani Luhmann vlastně nebyl „bezhodnotový“. Toto sebeomezení na relevantní otázky se zakládá na nesamozřejmé disciplíně, na lhostejnosti vyššího řádu, která je výdobytkem společnosti, jež zakusila, že zkoumání toho, jak dobrý je člověk, má sklon vést ke zlu.

Ale Luhmann na nás vznáší ještě větší nárok. Hovoří o metodologické dehumanizaci společnosti. Zní to strašidelně, ale paradoxně nám prý toto odlidštění zajistí respekt i svobodu. Co taková dehumanizace znamená? Že na společnost nepohlížíme jako na sumu lidí. Společnost nesestává z lidí, ale z komunikace. Ale copak to není právě člověk, který komunikuje?

To přirozeně je, ale jako jednotlivec není součástí komunikace. Komunikace je ze své podstaty obecná – žádné slovo neoznačuje individuum, žádný můj nejvlastnější problém. Individuum je nevyslovitelné – a tak to má zůstat, v tom tkví naše svoboda. Když komunikuji na úrovni jednotlivých subsystémů, třeba na úrovni práva, musím svou jedinečnou záležitost přeložit do obecně nahlédnutelného a pro právo srozumitelného problému.

V komunikaci nejsem přítomna jako osoba s konkrétní minulostí, záměry, zvláštnostmi. Musím předložit tezi, která nikdy nebude zcela ztotožnitelná s tím, kým jsem já. Kým skutečně jsem, to je pro společnost nedosažitelné. Své komunikaci sice dodávám zvnějšku základní ráz, ale na konkrétní komunikační výkon nesmím být redukována. Zní to složitě, avšak vyznění je vlastně banální. Říká se tím: Odsuzujme výroky, nikoli lidi.

Návrat morálky a nenávisti

Luhmann tuto teorii předložil v druhé polovině dvacátého století nikoli jako výzvu, ale jako popis. Připadalo mu, že právě takto funguje moderní poválečný stát, a právě proto se pyšní přízviskem „svobodný“. Ne že by si nevšímal, že jsme ohroženi pádem před tento výdobytek. Nebezpečí přitom neviděl v rozdělování, ale v touze po jednotě.

Výrazem této touhy je morálka. Ta je záchrannou brzdou před nadmíru složitou společností. Morálka nehledí na výroky, hned se sápe po celém člověku. Je-li někdo špatný člověk, obtížně se nám bude představovat, že to bude dobrý lékař, politik nebo učitel. Morálka vytváří jasno. Ale za jakou cenu? Problém je dvojí. Zaprvé není jasné, co je to „špatný člověk“, zadruhé se právě v otázkách dobrého a zlého člověka dost často pleteme, přinejmenším stejně často jako v jiných. Ale nejpodstatnější je toto: Kde začíná morálka, končí diskuse.

Luhmann proto přisuzuje etice, kterou chápe jako reflexi morálky, zvláštní poslání: varovat před morálkou. Tím netvrdí, že je třeba ji zavrhnout. Člověk je nevyhnutelně morálně uvažující tvor, ale je zapotřebí být si vědom rizik. Jakmile druhému v debatě naznačím, že si nejsem vůbec jista, jestli se bavím s dobrým člověkem, je po debatě, často i vztahu. Luhmann dále varuje před nedemokratičností morálky: když moralizujeme politiku, bráníme lidem v tom, aby si vybrali svobodně politika, který hájí jejich zájmy. Místo toho vystavíme občana obavě, že jej podpora konkrétního politika vyloučí ze slušné společnosti.

Čeho se Luhmann obával, se dnes naplnilo. Být politikem znamená mít morální postoj. Ostatně velký návrat morálky sledujeme na všech úrovních společnosti. Doprovází to fenomén, před nímž Luhmann jasnozřivě varoval. Společnosti postavené na morálce nebudou lepší, existuje nebezpečí, že budou nenávistnější: jsou to společnosti, které nelikvidují teze, ale lidi. V nadsázce řečeno, humanizovali jsme společnost a člověka připravili o důstojnost.

Zatímco Luhmann je již čtvrtstoletí po smrti, Habermas nepřestává vystupovat na veřejnosti ani ve svých třiadevadesáti letech. Jeho poslední publikace Nová strukturální přeměna veřejnosti dává v lecčems Luhmannovi za pravdu. Ale především mu dává za pravdu kritika, s níž se potýká Habermas poté, co minulý týden podruhé vstoupil do debaty týkající se války na Ukrajině. V pojednání s názvem Výzva k jednání nepíše, že Západ nemá dodávat zbraně, ale že je nejvyšší čas vyjasnit si, co vlastně znamená oblíbený obrat „Ukrajina nesmí prohrát“. Dodáváme-li zbraně, nesmíme se tvářit, že na tuto otázku odpovídají jen Ukrajinci. I my jsme na sebe vzali odpovědnost tuto odpověď hledat.

Kdyby byl Habermas na sociálních sítích, a moc doufejme, že není, dočetl by se, že je senilní stařec, kterému by už nic neměli tisknout. Navíc není jasné, proč se filozof vyjadřuje ke geopolitice. Že je putinovec, o tom není pochyb. Lze pokrčit rameny a říct si: Co čekat od sociálních sítí? Problém je, že prostoupily naše životy a jejich tón se přenáší i mimo ně. O to cennější jsou záchranné hlasy těch, kteří s filozofem zcela nesouznějí, ale vůči hrubosti a nenávisti se ozvou. Robin Alexander, komentátor Die Welt a jinak Habermasův oponent, k „debatě“ poznamenal: „Toho, koho nelze odstřelit tím, že jej označíme za krajní pravici, čeká totální zesměšnění. Jestliže se toho dočkal Habermas, buďte si jisti, že to čeká i vás.“

Ctnostná nenávist?

City mají status menšin. Prý byly dosud utlačovány dvoutisíciletou tradicí rozumu. Díky sociálním médiím se mohou konečně promenovat na veřejnosti. Z horečnosti, s jakou propukají vášně, se zdá, jako by si právě ve své nereflektované, surové podobě zasluhovaly zvláštní uznání. Jako by nestačilo jen cítit. Jakmile se cit dostaví, je třeba spěchat na veřejnost.

Nenávist je opojná. S drogami má společné to, že smazává diference. Vlastně si díky ní pořizujeme oční vadu. Nenávidět lze jen nepřesně – jakmile toho vidíte víc, začnete pochybovat. A to je největší nepřítel nenávisti. Proto si nenávist nerozumí s myšlením. Ale copak neexistuje „dobrá“ nenávist? Nebo aspoň srozumitelná? Není nenávist občas občanskou povinností?

Bertolt Brecht má odpověď, jež dosud nebyla překonána. Tváří v tvář nacistickému Německu se budoucím generacím omlouval za svou nenávist. „I nenávist k nízkostem pitvoří rysy. I hněvem nad bezprávím hrubne náš hlas. Ach, my kdož jsme půdu chtěli připravit laskavosti, sami jsme nemohli být laskavi. Vy však, až všechno bude tak daleko, že člověk člověku bude pomáhat, vzpomeňte na nás shovívavě.“

Brecht byl příliš laskavý. Věřil, že se dostaneme dál, a my si mezitím vymysleli sociální sítě a řečníme o morálce. Přitom ztrácíme vztah ke zcela převratné myšlence. Možná bledne, ale to, že na ni člověk přišel, přesto dokládá jeho velikost. Neexistuje právo chovat se k tomu, koho nenávidíme, jako k někomu, kdo je nenáviděníhodný. Lidskost tkví ve vhledu, že důstojnost neztrácí ani největší darebák. Je to myšlenka, která tvoří linii mezi civilizací a jejím pádem.