Svět se dodnes obnovuje mocí psychedelik, aspoň ten mazatéckých šamanů v Mexiku. Henry Munn popsal ve své knize Houby jazyka, kterak tito šamani osvěžují psychedeliky svůj vztah ke světu. Po požití houby obsahující látku psilocybin se skutečnost jeví bohatší, řeč je smyslovější, tělesnější, živější. Není divu, že mnohé psychoanalytiky tolik poutají šamanské rituály. Nezvyklé verbální vyjádření umožňuje nově, třeba ve srozumitelné podobě, prožít něco, co dosud bylo chaotické a trýznivé.

Básnické slovo je sice fascinující, ale pozornost psychiatrů i filozofů se v posledních desetiletích stejně obrací spíš na substanci přeměňující běžného člověka v šamanského umělce. Studie naznačují, že „klasická“ psychedelika, mezi něž řadíme LSD, psilocybin (lysohlávky), mezkalin (kaktus peyotl) nebo DMT (nápoj ayahuasca), mohou být – v kombinaci s psychoterapií – účinnější v léčbě psychických poruch než tradiční přístupy. Vědci nejprve doložili, že psilocybin zmírňuje úzkost u onkologických pacientů. Další studie naznačily, že pomáhá i proti depresi a závislostem. Problém dosud byl, že aspoň do konce roku 2022 byli lékaři odkázáni na menší vzorky probandů. Navzdory tomu ožil zájem nejen psychiatrů, ale i neurovědců a filozofů, kteří si od psychedelik slibují to, co zaznívá v jejich jménu: odhalení duše.

Přinejmenším k tomu druhému lze připojit: nic nového pod sluncem. V náboženských obřadech se tyto látky požívají staletí, ne-li tisíciletí, zvlášť ve Střední a Jižní Americe. Na Západě se psychedelika začala těšit pozornosti v pozdním devatenáctém století, kdy s nimi experimentovali umělci a intelektuálové. Příběh moderních psychedelik se začíná psát roku 1943. Švýcarský chemik Albert Hofmann tehdy náhodou objevil LSD. Ale nejen Švýcarsko se díky tomu stalo velmocí v psychedelických experimentech, zvláštní kapitolu sehrává i Československo.

Od roku 1952 se v bohnické léčebně experimentovalo s umělci, filozofy a religionisty. Ti po požití látky popisovali mystický zážitek „oceánické bezbřehosti“. Americký psychiatr českého původu Stanislav Grof si již tehdy od psychedelik sliboval pomoc při léčbě psychických onemocnění. Timothy Leary, s jehož jménem se pojí psychedelické experimenty především ve Spojených státech, měl ještě bujnější vize: psychedelická revoluce promění společnost, neboť učiní člověka láskyplnějším a tolerantnějším.

Ani to dnes nezní jako kdovíjaký exces. Podle lékaře a filozofa Juliana Savulesca stojíme jen krůček od zapojení psychedelik do našeho vztahového života. Zvlášť od psilocybinu si slibuje proměnu lásky. V knize Droga lásky / Chemická budoucnost našich vztahů (2020) předpovídá, že lidé se díky psychedelikům budou lépe vzpamatovávat z nešťastné lásky, ale hlavně: vhodně zvolená dávka pro oba partnery se prý může blížit zázraku, jinými slovy: zabránit rozchodu.

Mystika pro ateisty

Na celé věci je pozoruhodné, že neléčí ani tak účinná látka, jako sám zážitek. Sice ne všichni zakusí „oceánickou bezbřehost“, ale zážitek popisovaný jako „mystický“ je přece jen dostatečně častý. Z proslulého experimentu, který roku 1969 podnikl Walter Pahnke, plyne, že mystické stavy zakusí třicet až čtyřicet procent uživatelů psilocybinu. Když R. R. Griffiths zopakoval experiment čtyřicet let poté, tyto stavy popisovalo dokonce až šedesát procent účastníků.

Jak si takovou zkušenost představit? Napovědět může klasická kniha Brány vnímání od Aldouse Huxleyho, dalšího slavného uživatele LSD. Psychedelika mu prý umožnila „více cítit, slyšet, vidět – zkrátka více být“. Podobně popisují zkušenost pacienti, s nimiž pracuje Georg Hasler. Tento švýcarský psychiatr kombinuje psychedelika s psychoterapií od roku 2017. Za tu dobu ošetřil desítky pacientů, kteří hovoří o „mind-expanding experience“, tedy o zkušenosti rozšiřující mysl.

Ale co vězí za tím rozšířením? Přirozeným gravitačním centrem mysli je já, LSD podle Haslera toto výchozí nastavení „resetuje“. Člověk je pak schopen na sebe i druhé pohlížet nezaujatě, z distance, bez hodnotících soudů. Svět neprotahuje úzkým okem svého já. S tím jde ruku v ruce umenšená abstrakce. To je zvlášť důležité: výrazný sklon k abstraktnímu myšlení je totiž jedním ze symptomů deprese. Člověk spřádá hypotetické scénáře a trýzní se představami obávané budoucnosti. S posílenou abstrakcí však souvisí i neschopnost soustředit se na to, co se právě děje. Člověk místo toho nutkavě prožívá, co řekl, udělal, jaký je, či spíš jakým by být měl. Dokola se tak zraňuje zlomkem své osobnosti nebo minulosti.

Psychedelické látky umějí tento mechanismus protnout a umožňují zaměřit svou pozornost ven ze sebe. Terapie se proto občas označuje jako „existenciální“. Je-li „sebepřežvykování“ jedním z předních zdrojů bolesti, druhým neméně podstatným zdrojem je čas. Základní zkušeností je nestíhání a zaostávání. Mozek pod psychedeliky však pracuje rychleji, a svět se tím „zpomaluje“. Uživatelé pak popisují zkušenost rozšířené přítomnosti anebo „stojícího“ světa.

Chemický kýč?

Otázku, zda je takové chemické zkrášlení skutečnosti správné, si položil americký filozof Robert Nozick již v roce 1974. Vyzval své čtenáře, ať si představí, že existuje stroj na libé zážitky. Kdokoli by se k tomuto stroji připojil, zakoušel by svět jako výjimečně krásný. Jediný problém by tkvěl v tom, že nabízený obraz skutečnosti je nepravdivý. Je správné chtít žít šťastnější život za cenu lži?

Po padesáti letech a na pozadí vlastních výzkumů s LSD si tuto otázku položil Chris Letheby v knize Filozofie psychedelik (2021). Sám zastává naturalismus, tj. přesvědčení, že nejlepší možný přístup k povaze reality skýtají přírodní vědy. Ty nás však nezpravují o tom, že existuje duše, éterický dvojník těla. I samo vědomí dokážou vysvětlit jako funkci těla. Nekonečně smysluplný duchovní svět, navíc láskyplně pospojovaný, se z naturalistického hlediska jeví jako chemický kýč. Neměla by terapie učit člověka střízlivě přijímat skutečnost v její šedi?

Letheby souhlasí s tím, že kdyby se psychedelický zážitek skutečně zcela rozcházel s poznatky vědy, bylo by terapeutické užití neobhajitelné. Ve své knize však psychedelickou zkušenost do naturalistického světoobrazu včleňuje. Vodítkem nám zde mohou být již zmínění šamanističtí básníci. Vždyť to oni, spíš než my, jsou v těsném vztahu se skutečností. Na rozdíl od nás si nemohou dovolit odpoutat se od přírody. Naopak moderní západní člověk obklopen technikou se v bezpečí svého domova snáz oddává iluzím abstraktního odtělesněného myšlení. Šaman je blíž přírodnímu vědci spíš než člověk trávící život u počítače.

Z výzkumů vyplývá, že i nenáboženští lidé, klidně ateisté, mohou být schopni duchovního prožitku. Letheby uvažuje: Možná je takový zážitek pro člověka podstatný z čistě pragmatického hlediska. Co jej učí? Třeba dovednosti nepodlehnout iluzi, že jsme středem světa. Již tato psychedelická zkušenost nás činí realističtějšími: cvičí nás ve schopnosti nechápat svět ze sebe, ale sebe ze světa.

To vede k umenšení já, k procesu, který Letheby označuje jako „unselfing“. Z této perspektivy se setkáváme s bohatší skutečností. Učíme se dívat na svět dětskýma očima, které jsou nekonečně vnímavější než ty zmenšené dospělé. Letheby i Halser s tím spojují další podstatnou schopnost: vytvářet nezvyklá spojení. Zdaleka nejde jen o „šamanskou“ jazykovou kreativitu. Francis Crick, oddaný čtenář Aldouse Huxleyho, měl objevit DNA právě na vysokých dávkách LSD. Všechny důležité poznatky již byly v té době k dispozici, ale teprve Crick je dokázal propojit.

Vystřízlivění?

Ve Spojených státech bylo LSD zakázáno v roce 1966. Do Československa dorazil zákaz, který platí dodnes, teprve v roce 1974. Kvalitní československé LSD se tou dobou již přemístilo z Bohnic na chaty. Zde si prý jednu dávku dopřál i Miloš Zeman. Jiřina Šiklová, svědkyně této scény, v dokumentu LSD Made in ČSSR od Pavla Křemena poznamenává: „Akorát to na něj dohromady vůbec nezapůsobilo.“ Ale kdoví. Když soud koncem loňského roku poslal manželský pár na osm let do vězení za obchodování s ayahuascou, tentýž Zeman mu obratem dal milost.

V listopadu 2022 uveřejnil časopis The New England Journal of Medicine výsledky dosud nejobsažnější mezinárodní studie. Účastnilo se jí 233 probandů, kteří trpěli depresí rezistentní na tradiční léčbu. Na studii spolupracoval i psychiatr Tomáš Páleníček z pražského centra Psyon, které nabízí terapii doprovázenou podáváním ketaminu (látka běžně užívaná v anesteziologii, ale rovněž navozující rozšířený stav vědomí). Vědci ve zmíněné studii zkoumali bezpečnost a účinnost jednorázové dávky psilocybinu v dávkách jednoho miligramu, deseti a pětadvaceti miligramů. Vysoká dávka vedla v krátkodobém horizontu k významně nižšímu výskytu depresivních příznaků u devětadvaceti procent pacientů. Nižší dávky byly de facto bez účinku. To jsou výsledky střízlivé, pro někoho vystřízlivující. Nic to však nemění na tom, že i tyto výsledky poukazují na to, že mnozí pacienti mohou z léčby významně profitovat, a to již při podání jedné dávky.

V šedesátých letech spatřovali hipíci v LSD cestu, jak se vykloubit ze společnosti. Dnes s látkou experimentujeme mnohdy z přesně opačného důvodu. Droga nás učí, jak být v míru se sebou i se společností. Vytržení cestou do normy? Možná to není tak paradoxní, jak se může zdát. Možná byla excesem spíš ta šedesátá léta. Dosvědčuje to třeba Euripidova tragédie Bakchantky, kterou právě uvádí Národní divadlo v novém překladu Petra Borkovce a Matyáše Havrdy. Dionýsos zde krutě ztrestá vládce, který opovrhuje šílenstvím a boha vína vykáže z obce. Kdo chce řád bez chaosu, toho právě ten chaos pohltí.