Že je krize příležitost, je jedno z oblíbených klišé. Kdyby tomu tak bylo, byly by humanitní vědy zemí zaslíbenou. Nejsou. Ale krizi, kterou procházejí dnes, je třeba číst na pozadí skutečnosti, že z krizí samy povstaly a nic jiného neznají. To neznamená, že bychom tu současnou měli brát méně vážně. Jen jsou řeči o kritické době nicneříkající a zkrácení problému na finanční rozměr zavádějící.

To, co dnes označujeme jako humanitní vědy, tvoří menší část současných univerzit, kdysi však právě ony patřily k těm, které byly pro ustavení moderní univerzity stěžejní. Není nepodstatné, že tyto disciplíny se zrodily z moderního otřesu tradičních autorit a institucí. Samy od té doby ztělesňují zvláštní typ nekritické krize – zosobňují krizi proto, že tancují nad propastí, ale nekritická je situace proto, že nikdy nedošla do fáze katastrofy.

Jsou-li humanitní disciplíny vědami, musí jejich hlavní smysl tkvět v tom, že svět mění poznáním. Jsou-li navíc součástí univerzitní půdy, pak humanitní učenci zároveň vzdělávají. Humanitní disciplíny však byly rovněž ustaveny na pozadí konkrétní historické a společenské situace: ve světě po smrti Boha měly být strážci toho, co je lidské, a být novým garantem smyslu.

Ještě v osmdesátých letech byl německý filozof Odo Marquard přesvědčen, že toto své poslání plní i v tzv. pozdní moderně. Tyto disciplíny nám prý kompenzují ztráty, které zakusil moderní člověk, a pomáhají mu překonávat jeho odcizení. Jenže nastupovat po zavražděném bývá vachrlaté. Můžeme dnes tvrdit, že humanitní disciplíny stihl stejný osud jako Boha? Poměr těch, kteří chtějí vystudovat humanitní vědy, vzhledem k ostatním oborům setrvale klesá. V roce 2022 usilovalo na Harvardu o titul z humanitních věd kolem sedmi procent studentů, ještě v sedmdesátých letech to bylo třicet procent. Výrazně klesají počty i v Německu. V Česku není situace natolik jednoznačná. Čísla začala od roku 2010 klesat, od roku 2018 však znovu stoupají. V roce 2020 studoval každý desátý student humanitní obor.

Mých deset čtenářů

Je běžné, že akademik pracuje měsíce na badatelském článku. Takový článek má v průměru pětadvacet normostran a vychází ze znalosti díla těch, kteří o daném problému psali před ním. Když je dopsán, následuje odeslání do recenzního řízení a několikaměsíční, ale třeba i roční čekání na dva recenzní posudky. Jde-li o kvalitní mezinárodní časopis, je šance na přijetí mizivá. I v případě, že je hodnocení v první fázi kladné, vyžádají si recenzenti úpravy. Žádá-li se podstatná změna, autor na článku pracuje další týdny i měsíce. Následuje opětovné posouzení. Jde-li o zmíněný prestižní časopis, může být úsilí i v této fázi odměněno neúspěchem. Ale odvedl-li autor skvělou práci, pojednání vychází, a je-li napsané ve světovém jazyce, znamená to, že si celý článek přečte v průměru osm až deset lidí. Mezi zdejší akademické vtipy patří, že české články mají přesně dva čtenáře: ony recenzenty.

To lze považovat za vítězství ducha nad lajky, anebo se na to podívat kritičtěji. Pakliže se úsilí a efekt rozcházejí do této míry, není něco špatně? Jedna věc je nadbíhat lajkům a uznání, jiná je přijmout irelevanci. Hrubě řečeno, co když tento nepoměr znamená, že se akademický svět uzavřel do vlastní řeči, které málokdo rozumí, a do vlastních problémů, které málokoho zajímají? Námitkou může být, že přece i přírodovědci pracují s odborným, pro laika nesrozumitelným jazykem. Obtíž je v tom, že třeba chemik vyvine látku, z níž společnost profituje, aniž čemukoli rozumí. Jenže filozof není platný než svým působením na cizí mysli a diskusí, kterou vyvolá.

Občas zaznívá – znovu i v aktuální debatě –, že filozofické fakulty tvoří odpor vůči mainstreamu, aktuální politice, důrazu na profit. Jenže tvářit se, že v akademickém světě platí duchovnější kritéria než v tom okolním, není přesvědčivé. Tam i onde platí: Buď co nejvýkonnější a odpovídej na poptávku (která však v kontextu akademického světa není definována počtem čtenářů). Vede to k obrovskému nárůstu humanitněvědních pojednání, ale i k mnohým úpadkovým fenoménům. Třeba: firmy se běžně tváří, že přicházejí s novým produktem, přitom jde jen o redesign; akademici běžně přicházejí s novým článkem, a často je to pouhý redesign.

Ponížení, jež povyšuje

Badatelé argumentující tím, že humanitní fakulty představují „zásvětní“ prostor pro kontemplaci a teoretický přístup, mají v jednom pravdu: máloco dnes potřebujeme tolik jako onen odstup, v němž tkví teorie. Pravdu však nemají v předpokladu, že by humanitní fakulty dnes něco podobného nabízely. Teorie neznamená, že se člověk baví jen s těmi, kteří sdílejí všechny jeho předpoklady, až na ten jeden, o němž se pak vedou akademické spory. To je naopak nejpoplatnější tomu, co vidíme v okolním světě. V nadsázce řečeno, názorové bubliny jsou lidové verze akademické specializace.

Teoretičnost je spíš vymaněním se z každodenních tlaků a frází, které námi protékají. Je to schopnost nevyplývat z těchto řečí, jako by tvořily obdobu přírodní kauzality. V teoretické pozici dokážeme myslet nejen sebe sama, ale myšlení druhých, a přitom tím dospět k něčemu, co dosud nikdo nemyslel výslovně, přestože toto nevýslovné je tím, podle čeho my bezmyšlenkovitě žijeme. Je to odstup od nás i od druhých, který ale zakládá poznání, kým jsme. V tomto odstupu se proto neztrácíme, ale získáváme.

Podle jedné filozofické poučky je to, co je nám nejbližší, zároveň tím, co je nám nejvzdálenější. Kdo zaujímá kontemplativní postoj, zkoumá to nejbližší, aby to učinil zjevným. Jenže poznávat a potažmo i zpochybňovat to, co je nejbližší, což bývají předsudky a (bez)myšlenková klišé, vyžaduje odvahu. Je příznačné, že z akademické filozofie byl vytlačen esej, jeden z jejích královských žánrů. Esej je experiment: člověk něco testuje, sleduje, jestli by nešlo vyrazit po jiné cestě, autor nemá své myšlení pod kontrolou a číhá, co se stane, zvlášť i v diskusi s ostatními.

Čeká-li akademika soud recenzního řízení, nezbývá mu než sepsat teflonový text, k němuž už ideálně není co říct. Nejde o to, inspirovat, natož provokovat, ale zavřít recenzentovi pusu. Akorát je otázka, jestli to, co se zde provozuje, je ještě myšlení. Že by takto sešněrované myšlení již nebylo myšlením, není žádná postmoderní úvaha. Vlastně je to pohled docela starý: tradičně se mělo za to, že myšlením se člověk ve své jednotlivosti přesahuje, ale tudíž i ohrožuje. Kdo začne myslet, může třeba přijít na to, že nemá pravdu nebo že za nic nestojí a že je třeba se změnit.

Cest k myšlení je mnoho. Humanitní vědy kultivují četbou románů a filozofických děl schopnost pozornosti, soustředění a nečasový pojem sebevědomí. Proč nečasový? Sebevědomí, které dnes bývá spjaté se sebepřijetím, znamenalo tradičně opak: je to poznání vlastních mezí. Vztáhneme-li to na humanitní vědy a podíváme-li se třeba na pojednání Idea univerzity od Karla Jasperse z roku 1923, dovídáme se, že velká díla člověkem otřesou a vyjeví jeho malost. Jazykem současnosti: ta díla jsou traumatická.

Jak to, že lidé dřív dosahovali takových myslitelských výkonů, a my už ne? Co se v nás rozmělnilo? Neumíme-li již takto myslet, snad aspoň ještě umíme sledovat myšlení těch, kteří to dovedli. Ale velikost druhého nemusí být jen ponižující. Poznání cizí velikosti a naopak „nevelikost“ sebe a vlastní doby, která nemá – jak už si stěžoval Jaspers, ale co potom my! – velké myslitele, nám může zabránit v tom, abychom si nechali vlastní horizont vymezit svou dobou, tématem dnešního dne nebo aktuální organizací akademického provozu.

V neakademickém světě hovoříme o ideových do sebe uzavřených bublinách. Akademický svět humanitního typu zabředl do podobného typu samomluvy tím, že se v něm zdůrazňuje specializace oborová i žánrová. V době, v níž se celá společnost rozpadá do samomluvných kmenů, by měli být filozofové ti, kteří to odmítnou aspoň ve svém oboru.

Možná měl Odo Marquard pravdu. Filozofie – o níž hovořím, protože je mi z humanitních věd nejbližší – může být lékem na odcizení. I dnes. Číst filozofické dílo je zážitek, z něhož vyjdeme povzneseni, neboť vidíme něco, co jsme dosud neviděli, a naopak to, co nám dosud připadalo nejdůležitější, může působit legračně. Kontemplace je nekončící úsilí o vymaňování se z mrtvolné zabedněnosti sebe i svého světa. Je to pozastavení každodenního života ve prospěch toho života, z něhož se každodennost občerstvuje.

Je pozoruhodné, jak moc jsme neschopni odstupu od statu quo, jak neumíme být excentričtí. Že bychom se smrtí Boha, tohoto největšího excentrika, zabili i teoretický postoj? Bůh je pojem pro stanovisko mimo čas a prostor, ztělesňuje nejzazší relativizaci všeho toho, co aktuálně je. V teoretickém postoji usilujeme o to, abychom se tomuto stanovisku v našich omezených podmínkách aspoň občas a nedokonale připodobnili. Dokud jsme takového Boha ještě měli, aspoň jako myšlenku, možná jsme si toho uměli představit víc, možná jsme byli – v ne nepodstatném smyslu – svobodomyslnější.