Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Nekončící revival popkultury osmdesátých let už svou délkou daleko přesáhl čas jedné dekády, mladší generace se do něj narodila a možná v něm všichni umřeme. Pokud tedy naplno nezačne revival devadesátých let, v kterémžto případě se máme vskutku nač těšit.
Německý film Fénix je dílo toho typu, jehož síla v divákovi s odstupem od zhlédnutí narůstá, v nabídce kin není nijak zvlášť nápadný, představuje ale příklad silného, a přitom neokázalého uchopení velkého tématu. A také je zatím vrcholným plodem dlouholeté spolupráce režiséra Christiana Petzolda a herečky Niny Hossové, jednoho z pozoruhodných autorsko-interpretačních partnerství dnešní doby.
Uplynulý víkend se rozdávaly obě filmové ceny, jež je český divák nejvíc zvyklý sledovat a soudit jejich výsledky – Čeští lvi a Oscaři. Čeho krom překvapení, že v obou soutěžích získaly hlavní cenu snímky, jež nebyly favorizovány, jsme se dočkali?
Ambicí mnoha filmů je vzbudit nějakou debatu, přinejmenším se jejich tvůrci k takovému záměru zhusta hlásívají. I v té tzv. mainstreamové kinematografii, včetně té hollywoodské, vzniká hodně děl, jež se vyjadřují k různým současným problémům, ať už přímo, nebo formou nějaké jednoduché alegorie, ať už z vnitřní potřeby jejich tvůrců, nebo díky jejich přesvědčení, že se od nich něco takového jaksi čeká a že se tím způsobem dobře zapíšou – u kritiky, festivalových porot, publika, někoho.
Může to působit jako krutý paradox nebo do nebe volající nesmysl. Na to, aby člověk šel na pár měsíců do vězení, je potřeba dlouhé dokazování, při němž by se justice měla řídit zásadou in dubio pro reo, tedy rozhodnout v případě pochybností ve prospěch obžalovaného.
Čas se někdy projevuje jako pěkná mrcha, je to o něm široce známo. A někdy taky člověku připraví nějaké to pozoruhodné a třeba i příjemné překvápko: kariéra kytaristy Jamese Williamsona a jeho nová deska Re-Licked jsou toho důkazem.
Svoboda projevu má najednou spoustu přátel, stala se z ní ta nejlajkovanější dáma na všech sociálních sítích. Po vyvraždění části redakce francouzského týdeníku Charlie Hebdo se z ní stalo téma prakticky pro všechny. Krveprolití v Paříži ale přišlo v době, kdy svoboda projevu v Evropě trpí útoky z různých stran, často od těch, kdo se k ní pod vlivem nedávných událostí teď manifestačně hlásí.
Žánrové filmy bývají někdy stavěny do protikladu vůči těm uměleckým, oblíbeným odporným výrazem řečeno „artovým“. Tvorba amerického režiséra Michaela Manna – nebo alespoň to nejlepší z ní – přesvědčivě dokládá, že takové z mnoha důvodů překonané dělení je opravdu nesmysl. Mannovy filmy zároveň nejsou jaksi na půli cesty, kříženci ve smyslu napůl to a napůl tamto.
V často citované scéně z Dostojevského Běsů seznámí inženýr Šigaljov soudruhy z revoluční buňky se zajímavým poznatkem.
Zvláštní úkaz, ten Bill Murray, všichni ho mají rádi nebo tedy – docela dost lidí nemá o existenci toho amerického herce ani tušení a docela dost lidem je lhostejný. Jedinou formou, ehm, nelhostejnosti vůči Billu Murrayovi se ale zdá být láska.
Vztah krutovládců a filmu byl vždycky silný, prakticky od doby, kdy se obrázky na plátně začaly hýbat. Už Lenin v něm rozpoznal to nejdůležitější umění, nejenom proto, že je schopné oslovit i negramotné masy.
Autoři amerického seriálu Homeland (Ve jménu vlasti) se ve čtvrté sezoně pokusili svoje dílo „restartovat“, dostat z kouta, kam je vmanévrovala jeho původní premisa – výborná, ale dlouhodobě neudržitelná.
Mluví-li se o současnosti jako o „zlatém věku televizního seriálu“, podepírá se to tvrzení už příklady děl, jejichž budoucí status nesmrtelné klasiky se bere jako samozřejmost – Breaking Bad (Perníkový dědek), monumentální sága lidského pádu, zločinu. The Wire (Špína Baltimoru), působivý a detailně prokreslený obraz města jako dysfunkčního organismu s množstvím přesvědčivě zachycených postav.
Hraná filmová a televizní tvorba – nebo alespoň ta její výtvarnější a vůbec pracnější část – dnes prakticky nemůže držet krok s dobou, nestíhá ji (na rozdíl od produkčně nenáročných satirických skečů typu Kanceláře Blaník).
Úsudek každého recenzenta má nějaké své meze. Píše o hudbě proto, že ji má rád (nebo alespoň kdysi měl), a to většinou nejenom jako abstraktní ideál dokonalosti, ale také kvůli některým z lidí, kteří ji dělají. A některé z nich má nejenom rád, má je... nejradši. A ve vztahu k nim nemá cenu předstírat nějakou distancovanost nebo, nedejbože, objektivitu.
Belgičtí sourozenci Jean-Pierre a Luc Dardenneovi jsou hvězdy soudobého festivalového světa, nositelé mnoha cen, bývají dáváni za vzor a taky mají početnou skupinu epigonů. Bratrské dvojici režisérů ale tu určitou inflaci nelze dávat za vinu – Dardenneovi dělají to svoje a dělají to dobře.
Po jednadvaceti letech by měl člověk mít svého oblíbeného umělce už přečteného. Americký hudebník Bonnie Prince Billy (vlastním jménem Will Oldham) ale i po tak dlouhé době dokáže svoje oddané fanoušky znejisťovat, nebýt pro ně úplně čitelný – a o to přitažlivější. Jeho písně dál působí jako nejasné obrazy, v nichž se navzájem prostupují zpověď a distance, sarkasmus a smutek, úšklebek, touha a snaha dosáhnout krásy.
Leviatan režiséra Andreje Zvjaginceva je mimořádně silné dílo, které šíří svého záběru může připomínat velký společenský román. Jedna nevýznamná historka z daleké gubernie se v něm stane vyjádřením doby i čehosi nadčasového, příkladem jakéhosi místního problému i něčeho obecně lidského. Zvjagincevův film má i snadno rozpoznatelnou politickou dimenzi, zdaleka se jí ale nevyčerpává.
Čtvrtstoletí od pádu komunistického režimu se v Česku bude slavit ve zvláštní atmosféře sílící skepse vůči polistopadovému směřování české společnosti, která je často a silně formulovaná i v textech mladých autorů a publicistů.
Režisérovi Christopheru Nolanovi se podařilo to, čeho v současném Hollywoodu dosáhl málokdo – může si dělat, co chce. Jeho filmy pro producenty představují jistotu vysokého výdělku, a přitom se často vymykají jindy bezohledně vynucovaným „manažerským“ představám toho, jak má vypadat úspěšný komerční produkt.
Třeskl poslední výstřel, po čtyřech letech vysílání se uzavřel seriál Impérium: Mafie v Atlantic City (Boardwalk Empire). Pozoruhodné dílo, plné silných a někdy vynikajících jednotlivostí. Autorskému týmu kolem Terrence Wintera se ale nepodařilo naplnit možná nepřiměřená očekávání, jež byla s projektem spojována. Jejich zárodek dost možná byl už v samém konceptu díla.
Film Martina Duška K oblakům vzhlížíme porota festivalu v Jihlavě ocenila jako nejlepší český dokument letošního roku. Režisér se v něm přes portrét hlavní postavy pokusil vystihnout i podobu, jak říká, ztracené evropské generace.
Film Davida Cronenberga Mapy ke hvězdám po sobě zanechává pachuť nepříjemného snu. Najít v něm nějaký význam je těžké, možná i marné, snímek vrší motiv na motiv, střídá žánry i předmět zájmu, při tom všem si zachovává jakousi chladnou distanci.
Film Nick Cave: 20 000 dnů na Zemi je pozoruhodný hybrid dokumentárního a hraného filmu, stylizovaný (auto)portrét umělce coby muže vyššího středního věku, v němž Cave jako kdyby ze sebe dělal jednoho z hrdinů svých písní. Co taky jiného – písničky jsou vždycky důležitější než nějaká ta z takzvaných informací poskládaná „pravda“.
Nový film režiséra Davida Finchera Zmizelá dost výstižně ilustruje, proč má jeho tvůrce pověst autora zásadního, možná vrcholného. Svému publiku rozumí dobře (nemusí to nutně znamenat kalkul), jeho filmy jsou udělané chytře a zručně, diváka ale moc nezatěžují.
Popis zápletky amerického filmu Noc přichází (Night Moves) by mohl navnadit diváka žádostivého dramatu na aktuální téma „vyrvané z novinových titulků“. Film režisérky Kelly Reichardtové, který byl uveden na letošním Fresh Film Festu, ale očekávání toho druhu pravděpodobně zklame. Jeho účinek je ovšem trvalejší a sdělení při vší prchavosti a zamlklosti silnější.
Sólová deska Roberta Planta dokládá, že prioritním zájmem hvězdy dávných Led Zeppelin není oprašování vlastní legendy, vláčení se s pochodní a podobně. Může si dovolit dělat takovou hudbu, která ho baví. A albem Lullaby and... The Ceaseless Roar by pobavený neměl být zdaleka jen on.
Označit desku zasloužilého a druhdy dost divokého rockera za „milou“ nemusí znít jako ten největší kompliment. Pro album Tied to a Star amerického kytaristy a zpěváka J Mascise se ale tohle adjektivum přímo vnucuje. A možná by s tím i on mohl být srozuměný. Lidi se mění.
Seriál Pozůstalí, jehož první sezona právě končí na HBO, je zvláštní dílo. Je to alibistická charakteristika, uznávám. Těžko ale popsat jinak sérii, o níž se po devíti částech dá jen s obtížemi (pokud vůbec) říct, jestli je dobrá, nebo ne.
V programu tuzemských kin vynikají dva filmy, které každý po svém a působivě vyobrazují čas dospívání – Chlapectví Richarda Linklatera a italské Zázraky režisérky Alice Rohrwacherové. První z nich poutá pozornost i mimořádnou metodou natáčení, účinek druhého je nenápadný, ale o to trvalejší.
