Uplynulý víkend se rozdávaly obě filmové ceny, jež je český divák nejvíc zvyklý sledovat a soudit jejich výsledky – Čeští lvi a Oscaři. Čeho krom překvapení, že v obou soutěžích získaly hlavní cenu snímky, jež nebyly favorizovány, jsme se dočkali?

Loňské předávání Českých lvů bylo vedeno snahou dokázat po změně majitele, že cena může fungovat dál (zakladatel a původní vlastník Lva Petr Vachler ho vloni po několika měsících handrkování, kdy už to vypadalo, že cena zanikne, odprodal České filmové a televizní akademii). Změnil se tehdy taky ceremoniál a namísto večírků trapna v Lucerně se přesunul do důstojnějšího Rudolfina. Je to mj. prevence, neboť je to prostor, kde se vzhledem k jeho běžnému zaměření a jeho historii tajtrlíkuje hůř. A změnila se i podoba předávané sošky. Nová byla subtilnější a odlehčenější, což šlo vnímat jako další doklad, že ČFTA proměnu Lvů v méně rozjuchané, zato solidnější ocenění myslí vážně.

Buďte tak laskav, pane doktore

Letošek prošlápnutou cestu zdařilé resuscitace (skoro) potvrdil: jednak předávajícími byli lékaři, bez výjimky muži z Prahy – copak existuje ctihodnější a víc ceněné povolání než představený kliniky z hlavní města, který svou přítomností automaticky legitimuje jakoukoli akci? Ostatně moderátorka Lucie Výborná tento rys večera podtrhovala, když se v přítomnosti doktorů upozaďovala a nechala je pronášet nejlepší projevy. Jednak ještě víc ubylo na kulturních vložkách – došlo vlastně jen na tři –, ale přibylo informací aspoň o soutěžních filmech, jelikož každý nominant byl vyzván, aby ke své účasti a práci na filmu, za nějž na cenu aspiroval, něco řekl. To je změna nepatrná, ale důležitá, neboť postavila do centra dění to, oč na večeru jde: uvažování filmových tvůrců. Jinak šlo o nerušený sled předávacích aktů dokonce podle starého mustru, jenž herecké ceny nechává pohromadě na závěr večera, zatímco v posledních letech byly jako divácky nejatraktivnější rozprostřeny mezi ceny za jiné obory.

Tuhle pečlivou linii důstojné obřadnosti a preventivní rezignace na jakoukoli show stvrzovaly ještě moderátorčiny pobídky, aby ocenění „dělali gejzíry“ radosti podle amerického vzoru, tedy aby se radovali bez toho, že je průvodce pořadem svou systematickou prací rozdovádí. Za to, že to nejde, nelze vinu házet jen na zdrženlivé publikum, jak to v rozhovorech po ceremoniálu dělala Výborná. Je třeba si přiznat, že tu nemáme nejen diváky, ale ani moderátory schopné dostát žánru předávání ocenění. To tak je. Ale co hůř (a zároveň je to fascinující projekce čehosi, co bychom mohli nazvat „společenské podvědomí“): zmíněnou rezignaci na větší překvapení stvrdila i skladba předaných ocenění, která většinou kopíruje to, co se obecně ví a zná. A tak herecké ceny s výjimkou jediné dostali členové pražského Dejvického divadla za účast v Díře u Hanušovic, protože je to nejsehranější a pořád „nejnašlápnutější“ herecký tým v zemi, dirigovaný navíc „svým“ režisérem. Tři bratři, precizní žánrový film, získali ceny v technických oborech (to se tak dělává i na Oscarech), ale dalo se předpokládat, že v hlavních, přesněji nejsledovanějších kategoriích jako režie, scénář nebo film vyšumí, jestliže konkurují snímkům se „solidními“ tématy.

Posbírala je tedy Cesta ven namísto předpokládaného Fair Play. Drama místo dramatu, ale současně vypočítavost místo vypočítavosti. Andrea Sedláčková na svém příběhu mladé běžkyně předváděla, jak fungoval státem řízený doping v normalizačním Československu, ale především si vymýšlela, jak všelijak neuvěřitelně vypadal odpor proti státní moci. Petr Václav dělá ve svém příběhu o romské matce, snažící se uchránit své dítě před šikanou bílé i romské společnosti, něco podobného: v touze předvést katalog (jak se konečně na Českých lvech přiznal; na přebírání Cen české filmové kritiky ještě hovořil o realistickém pohledu na život českých Romů) všech možných svízelí, do nichž se Rom může v tuzemsku dostat, si vypomohl zrovna tak neuvěřitelným začátkem, kdy zajištěnou rodinu s dobrým bytem a zázemím donutí klesat společností hlouběji a hlouběji, abychom oním katalogem mohli listovat. Málem osvěživý obraz Romů mění za ten, který potřeboval víc. A stejně jako u filmu Sedláčkové, jehož sportovní linka je nadřazována té problematičtější a nepovedené normalizační, je i u Václavova filmu zamlčována nebo zapomínána sci-fi linka s romskou kurvou, která sice žije materiálně pohodlný život, přesto se však pokouší zabít svého klienta, starostu města. Takhle to je: Cesta ven jistě je důležitý film, ale právě proto by neměly být zamlčovány jeho potíže.

To potíže s Českým lvem trvají: neriskuje, sází na jistotu. Vždyť jak by se vyznění večera proměnilo, kdyby byly ceny předávány zdravotními sestrami, veterináři anebo úplnými nýmandy – jak dokázal nejvtipnější moment večera, kdy údajný Jim Carrey mlčky vystřelil konfetu, zamával a odešel. Načež, když si všichni na webu ujasnili, jak Jim Carrey vskutku vypadá, se médii přehnala debata, o koho šlo a proč se kolem celé kratičké scénky nadělal takový virvál. Takže na vítězné filmy, především ten romský, se zase rázem zapomnělo. Inu, toho je znovu Český lev dokladem: stále nevíme, co po sobě vlastně chceme.

Ukřivděné Chlapectví?

I po vyhlášení letošních Oscarů vyjadřoval kdekdo údiv. Mnozí publicisté se brali za práva opomenutého Chlapectví režiséra Richarda Linklatera, jehož snímek nedostal ani cenu pro nejlepší film, ani za nejlepší režii. Je pravda, že se málokdy stane, aby se do oscarového výběru dostalo dílo, jež vzniklo skutečně unikátní metodou, a přitom je velmi divácké a také nikterak vyděračsky humanistické, na život a člověka nahlížející pozitivně. Linklaterův film vznikal během dvanácti let, štáb se s plus minus týmiž představiteli sešel každý rok na pár letních dní. Vznikla tak historie jedné rodiny a především vyrůstání jejího nejmladší člena – chlapce Masona (Ellar Coltrane).

Režisér se prozíravě vyhýbá velkému dramatu, zobrazovanou rodinu nepotká nic, co by se vymykalo životní zkušenosti toho nejběžnějšího diváka. O to výrazněji tak v jeho filmu může vyniknout to, co je na něm skutečně jedinečné, tedy zachycení plynoucího času ve vší jeho nespojitosti, v níž svět a lidi v něm mění a zároveň ponechává stejné. Linklaterova metoda sotva bude na o mnoho víc než jedno použití a síla výpovědi chlapectví netkví v tom, že by se ten film vypravil do nějakých závratných hlubin. Právě v tom ale možná vězí důvod toho pobouření – Linklaterův film je jedinečný, a přitom se typově nevymyká kategorii děl, jejichž autoři na zlatou sošku mohou pomýšlet. Publicista Dan Kois v textu pro časopis Slate výsledek letošních Oscarů označil za „epochální frašku“, něco víc než obvyklou frašku, jež se podle něj na Oscarech opakuje plus minus každoročně. Obvyklé je, že za nejlepší film roku je vyhlášen snímek prostřední, nebo dokonce špatný, zatímco lepší skončí neoceněny. Epochální lapsus podle Koise nastává, když se mezi nominované okolnostem a překážkám navzdory dostane skutečné mistrovské dílo, aby pak bylo opomenuto. Poslední taková fraška se prý odehrála před dvaceti lety, když akademie ocenila Forresta Gumpa namísto Pulp Fiction.

Podobné rozhořčování se nad výsledky filmových cen v Česku i Americe je ale často projevem přecenění Oscarů, Lvů a dalších. Jistě, vítězství může nějakému dílu přinést publicitu, získat mu diváky (i když v Česku se nedá moc spolehnout ani na tohle). O dlouhověkosti toho kterého díla, jeho schopnosti oslovit diváky se při takových příležitostech ale nerozhoduje. Oscar není certifikát trvalé hodnoty, udělovaný po dlouhém kolektivním zvažování, ale prostý součet nějakých individuálních rozhodnutí. Děl nominovaných na cenu pro nejlepší film letos bylo osm, v krajním případě tedy na celkové vítězství mohlo stačit třináct procent odevzdaných hlasů. Jistě, laureátům to přinese, když už nic jiného, důvod pořádně to oslavit. To svým způsobem není málo a zbytek bývá jen taková z obvyklých ingrediencí složená omáčka.

Letošní sestava nominovaných v té nejdůležitější kategorii navíc velmi dobře odpovídala kritériím, jež americká akademie dlouhodobě uplatňuje. Byl tam vlídný a humanistický příběh (Chlapectví), životopisný snímek, jehož protivenství překonávající hrdina je gay (Kód Enigma), životopisný příběh, jehož protivenství překonávající hrdina je vážně tělesně postižený (Teorie všeho), historický film, zachycující významný moment boje za lidská práva (Selma), biografie sporného amerického hrdiny (Americký sniper), divácky nejvděčnější snímek oblíbeného a osobitého tvůrce (Grandhotel Budapešť Wese Andersona), do počtu jedno levně natočené a strhující drama (Whiplash). No a pak, samozřejmě, vítěz – Birdman Alejandra Gonzáleze Inárritua.

Film svým způsobem „superoscarový“, příklad kinematografie jaksi výkonové, který nikoho nenechává na pochybách o své virtuozitě. A skutečně – výkon stíhá výkon, herci hrají až nadoraz, právem oceněná kamera mexické superhvězdy Emmanuela Lubezkiho působí dojmem, že pomalu celý film vznikl v jediném záběru. Akce před kamerou je režírovaná tak, aby plynula přirozeně a v trochu těkavém, synkopickém rytmu. Umělci v Birdmanovi navíc vypovídají o umělcích a to má akademie ráda, zvlášť činí-li se tak s pochopením, humorem, občas třeba trochu jedovatým a při vší naznačené, ale v přijatelných mezích držené drásavosti z filmu nakonec zůstane sice sarkastická, ale přeci jenom oslava „kumštu“ a „lidiček“ kolem něj, okořeněná bezpečnými truismy typu „filmy podle komiksů bývají nablblé“, případně „v tom našem on-line světě se věci rychle šíří“. No tak díky. Dá se říci, že vítěz letošních Oscarů byl zasloužený, že i Oscaři si právě takového vítěze zasloužili a že je to tak skoro každý rok. Tudíž je vše v nejlepším pořádku.