Hraná filmová a televizní tvorba – nebo alespoň ta její výtvarnější a vůbec pracnější část – dnes prakticky nemůže držet krok s dobou, nestíhá ji (na rozdíl od produkčně nenáročných satirických skečů typu Kanceláře Blaník). Doba, po niž nějaká kauza, byť by byla sebevážnější, dokáže udržet pozornost publika, se zjevně zkracuje. Mezi událostí, která inspiruje vznik nějakého filmového díla, a jeho uvedením uplynou v tom lepším případě tři čtyři roky, během nichž už může být zase všechno jinak, kauza, která v určitém okamžiku vzrušovala celou zemi, už mezitím byla přebita jinými, jak ostatně žádá společnost na cestě od vzruchu ke vzruchu.

To minutí se díla s dobou ale může mít ještě jinou podobu. Film nebo seriál může získat nečekanou sílu nebo rezonanci, protože jeho téma se v době mezi započetím práce a jejím představením publiku stane docela výbušným. Něco podobného se pravděpodobně stalo scenáristovi Pavlu Kosatíkovi a režisérovi Robertu Sedláčkovi, autorům právě skončivšího seriálu České století. Byl to ambiciózní projekt, o němž bylo od začátku jasné, že bude nějakým způsobem sporný – autoři v něm chtěli prezentovat nějaký svůj osobní pohled na české dějiny ve dvacátém století, stejně tak styl vyprávění zvolili dost vyhraněný a ne každému vkusu uzpůsobený. Moderní české dějiny byly ukázány především jako sled setkání mužů, na které doléhá osudová odpovědnost, sama historie ale většinou je až někde za zdmi, mezi nimiž rokují utrápení protagonisté. Pociťovaná, ale neviděná, jako ozvěna, která se nese kuloáry moci, v nichž prakticky všichni – vítězové i poražení, poražení, na které jednou čeká vítězství i vítězové směřující k definitivní porážce – jsou svým způsobem bezmocní a často taky sami.

To, že se Česká televize o něco takového vůbec pokusila, je jistě dobře. To, že reakce na to dílo budou velmi různorodé, se dalo čekat. Nevyrovnaný taky je ten seriál sám. Dají se v něm najít pasáže velice působivé (díl o Gottwaldovi a Slánském) a taky dost slabé, v nichž se postavy mění v přednašeče, ilustrátory dilemat zobrazované doby, nebo v objekty režisérovy snahy dělat věci zajímavě (pověstná nahá scéna Edvarda Beneše). Poslední tři části série – díly o vzniku Charty, listopadu 89 a vývoji po, zvlášť rozpadu federace – ale vzbudily debaty ještě jiného druhu, než u byť kontroverzně pojatého historického seriálu bývá zvykem. Jistě, týkaly se událostí, jež větší část publika nějakým způsobem zažila, má na ně své vzpomínky, divák v takovém případě soudí přísněji a nemusí si přitom vždycky uvědomovat, že věrnost jeho vzpomínce se nemusí rovnat pravdivosti.

Ta vzrušenost ale pramenila taky z kontextu, v němž se České století vysílalo. Doby, kdy sílí jakýsi polistopadový revizionismus, boj proti „primitivnímu antikomunismu“, kdy prezident zaráží (mírně řečeno) proruskou rétorikou, vicepremiér a předseda nejpopulárnější politické formace se rád nechá slyšet, že po listopadu bylo všechno špatně. Část těch, kdo komunistický režim považují za – všem možným problémům navzdory – za nesrovnatelně horší než ten současný a třeba Václava Havla – opět třeba při vědomí všech jeho drobných i vážných chyb – za postavu jednoznačně pozitivní, která je nastoupivším establishmentem zhusta neopodstatněně očerňovaná, v Českém století mohla vidět součást té sílící tendence. Mohlo je v tom utvrdit i to, že režisér Robert Sedláček se v té pověstné bundě dostavil osmadvacátého října na Hrad a nechal si připnout medaili. Úvaha „udělal z Havla chudinku, aby to měl u mocných dobré“ se někomu může vnucovat. Nevěřím tomu, jakkoliv mám třeba ke způsobu, jímž bylo hlavně dění kolem procesu s Plastic People v seriálu ukázáno, dost výhrad. Je ale něco jiného konstatovat nějaké hodně sporné nebo rovnou pomýlené tvůrčí rozhodnutí a předpokládat, že nebylo výsledkem obyčejného omylu, špatného odhadu, ale politického kalkulu, vlastně bezcharakterního.

Jistým způsobem je seriál České století ozvěnou „starých časů“ – není to vlastně tak dávno, kdy skončily. Doby, kdy debata o nedávné minulosti ještě nebyla vykolíkovaná aktuální politikou a jejími proměnami a kdy se za tím, jak do ní člověk vstupuje, tolik nehledaly další motivy. Bylo třeba možné takové motivy vůbec nemít, neřešit, jakým současným silám by člověk svým vyjádřením mohl jít na ruku. Debata o minulosti byla v Česku posledních 25 let vždycky taky zpolitizovaná, teď se ale kvůli té politizaci možná stane na čas nemožnou.