Německý film Fénix je dílo toho typu, jehož síla v divákovi s odstupem od zhlédnutí narůstá, v nabídce kin není nijak zvlášť nápadný, představuje ale příklad silného, a přitom neokázalého uchopení velkého tématu. A také je zatím vrcholným plodem dlouholeté spolupráce režiséra Christiana Petzolda a herečky Niny Hossové, jednoho z pozoruhodných autorsko-interpretačních partnerství dnešní doby.

Christian Petzold (1960) dnes patří mezi nejzajímavější německé filmové tvůrce. Jeho filmy se v něčem vymykají momentálně vládnoucím trendům, často představují zvláštní spojení reflexe současnosti a prvků žánrové kinematografie období klasického Hollywoodu. To ale neznamená, že by byly jaksi lehčí, diváčtější, ty žánrové prvky v nich neslouží jako prostředek zatraktivnění, nýbrž jako součást s klinickou přesností podávaného sdělení. Na poli celovečerního hraného filmu debutoval relativně pozdě ve čtyřiceti letech filmem Vnitřní bezpečnost (2000). Snímek zachycuje existenci zakonspirované rodiny někdejších ultralevicových teroristů skrývající se před zákonem dlouho poté, co jejich kauza vyhořela. Jejich dospívajícího syna přemáhají touhy pro jeho věk typické a dostávají se se situací rodiny do konfliktu. Režisér ve filmu prokázal schopnost spojit osobité autorské vidění a jistou přiznanou odvozenost, inspirovanost (premisa snímku se do značné míry kryje s filmem Sydneyho Lumeta Running on Empty).

Do svého dalšího snímku – hitchcockovského televizního thrilleru Mrtvý muž – poprvé do hlavní role obsadil Ninu Hossovou, v níž našel ideální představitelku, interpretku svých autorských představ. Hossová je víc než nějaký důležitý atribut světa Petzoldových filmů. Je jeho plným vyjádřením, ztělesněním, tváří. Existuje nějaká málokdy vídaná synergie mezi trochu distancovaným, přesným a skrytě emotivním Petzoldovým viděním a tváří jeho herečky – velmi „germánskou“, strohou, a přitom pohlednou, za jejím kontrolovaným, možná přísným výrazem je možné vytušit silná citová hnutí. Ale právě jenom vytušit, nejsou devalvována vyčerpávajícím popisem, který by jejich podstatu stejně nepřiblížil.

Filmy s jednou tváří

Petzold ji během let obsadil do hlavních ženských rolí většiny svých filmů. Ve Wolfsburgu (2003), thrilleru trochu ve stylu Patricie Highsmithové, hrála truchlící matku chlapce, jenž zahynul při autonehodě. V Yelle (2008) představovala dravou Němku z východu, která se snaží prosadit ve světě západoněmeckých korporací, aby se ve finále ukázalo (jedno z ne úplně pochopitelných Petzoldových rozhodnutí), že je už nějakou dobu mrtvá. V Jerichow (2009) po boku známého Benna Fürmanna předvedla Petzoldovu variantu zápletky víckrát zfilmované prózy Pošťák zvoní vždycky dvakrát, přesazenou do současného Německa a dovedenou tentokrát k překvapivě smířlivému a ne úplně přesvědčivému finále. Vytvořila hlavní roli i v režisérově Barbaře (2012), prvním filmu, s nímž režisér slavil širší úspěch mimo úzký okruh cinefilů, a také Petzoldově prvním historickém filmu. Jde o drama lékařky z někdejší NDR, která z politických důvodů odchází z Berlína, skončí v zapadlé nemocnici někde u moře a dospěje tam k vyhrocené volbě mezi šancí získat svobodu a možností pomoci bližnímu. Petzold ji zobrazuje bez patosu, zdrženlivě, a přitom emocionálně silně. Zatím poslední výsledek jejich spolupráce – film Fénix z loňského roku – si troufnu označit za Petzoldův dosud nejlepší. Zatímco některé jeho starší snímky oslabovalo ne úplně přesvědčivé finále, Fénix je film zvládnutý od začátku do konce, podaný s velmi přesnou jednoduchostí a dovedený k vrcholu, který může působit jako překvapení, zároveň ale organicky vyrůstá ze všeho, co mu předcházelo.

Režisérovým tématem se v něm opět stává historie, tentokrát vzdálenější než v Barbaře, snímek se odehrává v Německu doby těsně poválečné. Téma Petzoldova snímku jednoduchým a neokázalým způsobem vyjadřuje název: je to znovuzrození, jež přichází po absolutním zániku, zobrazené ale ne jako triumfální událost, vítězství nezdolného života, který jako ohnivý pták povstává z vlastního popela. V Petzoldově filmu je to spíš špinavá, trochu nízká záležitost, která vyžaduje nějakou míru popření, vypnutí sebereflexe, únik ke lži. Vizualitou a vůbec stylem Petzoldův Fénix odkazuje k filmům 40. a 50. let, odpovídají tomu i některé elementy zápletky, která vychází z prózy Huberta Monteilheta. S dobovou klasikou Fénix sdílí nejenom obraznost – kostýmy, auta, šero a pološero jak z filmů noir –, ale také typ příběhu a přístup k němu. Je to film, který se vážně vyjadřuje k vážnému tématu, stylem nijak výrazně nevybočuje z tradičně chápaného realismu.

Premisa snímku je přitom fantaskní, neuvěřitelná; jeho pravdivosti to však v cestě nijak nestojí. Často je v souvislosti s Fénixem zmiňováno Hitchcockovo Vertigo. V jednom ohledu jsou si ty dva filmy skutečně podobné – centrální je v něm ženská postava, která ale ve skutečnosti může být dvěma ženami. Petzoldova varianta je ovšem ve srovnání s Hitchcockovým filmem opačná: zatímco ve Vertigu posedlý nešťastník Scottie propadne iluzi, že žena, s níž se náhodou setká, je vtělením lásky, již vlastní vinou ztratil, ve Fénixovi ty dvě ženy jsou skutečně jedna a příběh je vyprávěn z její perspektivy. Za další referenční bod by bylo možné označit klasický francouzský horor Oči bez tváře režiséra Georgese Franjoua, v němž také hraje centrální roli motiv zohaveného ženského obličeje skrytého za maskou nebo bandáží a jeho zázračné chirurgické rekonstrukce. Hitchockův i Franjouův film se ovšem odehrávají především v krajině lidského podvědomí, jakkoliv je jejich děj zasazený na konkrétní místo, jež v případě Vertiga v jeho ikonografii hraje dost důležitou roli. Petzold se ale podobnými prostředky vyjadřuje k velmi „konkrétní“ a reálné historii – vyvražďování Židů v době druhé světové války a obnově Německa po ní. Především to první téma přitom ve filmu bylo už využito i zneužito tolikrát, že se může zdát nemožné, aby v nějakém novém dílo rezonovalo se vší potřebnou silou. Ale podařilo se.

Zůstat popelem?

Nelly (Nina Hossová), Židovka, která přežila vyhlazovací tábor, se vrací do Berlína, má poničenou tvář, přítelkyně Lene (Nina Kunzendorfová) pro ni zařídí plastickou operaci, hrdinka má šanci vybrat si nový obličej, trvá ale na tom, že chce vypadat jako dřív. Lékař ji upozorní, že zrovna tohle při jeho operacích většinou nevyjde. A skutečně – po zákroku obličej Nelly sice nenese stopy chirurgického zásahu, ta stará tvář to ale není. Lene chce Nelly odvézt do nové židovské domoviny, Izraele. Hrdinku to však táhne za manželem Johnnym (Ronald Zehrfeld), německým pianistou, který ji jako zpěvačku doprovázel, skrýval a možná také udal gestapu. Skutečně ho najde, Johnny v ní vidí neznámou ženu, jež však s jeho bývalou manželkou sdílí určitou podobnost. Chce, aby přeoperovaná Nelly hrála sebe samu v jím vymyšleném podfuku a pomohla mu získat dědictví po manželčině rodině, která byla nacisty vyvražděna, včetně – jak se mylně domnívá – jeho ženy samotné. Nelly se musí pod jeho dohledem učit roli sebe samé.

Ve světě Petzoldova filmu se každý potřebuje narodit znovu, utéct před tím, co bylo. Nelly dostane novou tvář, je z ní nová, jiná žena, trpí však zároveň nejistotou ohledně toho, jestli nějaký život – nový, starý, jakýkoliv – vůbec chce, jestli se touží odpoutat od prožitku války, nebo ho nechat, aby ji pohltil, utopit se v něm. Lene touží začít život v zemi, která se právě rodí a v níž se Židé budou konečně moci odříznout od historie pronásledování. I její často na odiv stavěná síla ale jen zakrývá hlubokou vnitřní nejistotu, nezhojitelné zranění. Johnny se chce dostat k penězům, které by mu třeba umožnily začít nějaký nový život. A všude kolem Německo, jež v bolestech povstává z ruin, aby to však mohlo skutečně udělat, je rozhodnuto zapomenout, vytěsnit, co se v zemi stalo. Obraz toho „zrození národa“ je temný a nepěkný, plný pokrytectví a lži.

Aby země dokázala žít dál, musí si lhát do kapsy, předstírat sama před sebou i před oběťmi zločinů spáchaných v jejím jménu. Těžko ale říct, jestli by toho „povstání z popela“ mohlo být dosaženo nějak jinak – alespoň v tom velkém, kolektivním měřítku. Nakonec i ten Fénix z titulu není jenom bájný tvor, ale taky špinavý klub uprostřed ruin, kam si lidé chodí hrát na nějaký lepší svět, a zároveň je to taky místo ponižování a zločinu. Petzold to všechno ukazuje s klinickou přesností, avšak bez okázalých odsudků – snad nejsilněji ve scéně, v níž Johnny hrdince vysvětluje, co budou chtít jejich němečtí známí vidět, až přeživší manželka vystoupí z vlaku. Ti známí nejsou nějací vysloveně zlí lidé – a ani Johnny není jenom všehoschopný kořistník, jak by se z jeho jednání mohlo zdát. Byla to taková doba, říkává se. A Petzoldův film při vší fantasknosti ukazuje velmi realisticky, jakou váhu může tahle banální fráze mít.

Režisérovi a spoluscenáristovi, známému tvůrci německé filmové avantgardy Harunovi Farockimu, se podařilo vystavět příběh, který je velice funkční jak na symbolické, modelové úrovni, kde postavy jsou součástmi šíře koncipované metafory, tak jako vyobrazení konkrétních, jedinečných individuí. Nelly je možné chápat jako pars pro toto všech obětí i jako výraznou figuru, která se snaží postavit k vlastnímu osudu. Ve spravedlivějším světě by pro Ninu Hossovou uměl být Fénix startem výrazné mezinárodní kariéry. Petzoldovu filmu o tvářích – zničených, ztracených a nalézaných – dává tu svou, chameleonskou, a přitom stále touž, zářící i mizící v temnotách. Podobně jako celý ten Petzoldův snímek, pomalý, a přitom nenápadně strhující, empatický i chladný. Vyjadřuje jisté pochopení pro všechno to nepěkné, co obnáší narodit se znovu, aby nakonec v pár gestech a tónech vyjádřil sílu tragédie a také to, že ta důstojnější volba než stát se fénixem může být zůstat popelem, přijmout jeho znamení a i tak se pokusit jít dál.

Fénix (Phoenix), Německo, 2014, 98 min. Režie: Christian Petzold. Předloha: Hubert Monteilhet (kniha). Scénář: Christian Petzold, Harun Farocki. Hrají: Nina Hossová, Ronald Zehrfeld, Nina Kunzendorfová, Imogen Koggeová aj.