Autoři amerického seriálu Homeland (Ve jménu vlasti) se ve čtvrté sezoně pokusili svoje dílo „restartovat“, dostat z kouta, kam je vmanévrovala jeho původní premisa – výborná, ale dlouhodobě neudržitelná. Do jisté míry se jim to podařilo, zbavený jednoho z protagonistů, který pro seriál už delší dobu představoval značnou zátěž, získal Homeland alespoň část toho původního tahu, do značné míry se zbavil přepjatosti, krkolomnosti a melodramatičnosti, jež mařily předcházející dvě sezony.

Před třemi roky byl Homeland považovaný za další příklad zlatého věku televize, sérii, která posouvá hranice žánrové televizní podívané k dříve nemožné míře komplexity a přesvědčivosti. Hlavní scenáristé Howard Gordon a Alex Gansa se velmi volně inspirovali izraelským seriálem Zajatci. Po mnoha letech zajetí je v Iráku osvobozený mariňák Nicholas Brody (Damian Lewis), vrací se domů jako hrdina, obtížně se ale adaptuje na civilní život. Na jeho fasádě plakátového hrdiny však cosi nesedí analytičce CIA Carrie Mathisonové (Claire Danesová), prudce inteligentní osamělé ženě s psychiatrickou diagnózou. Začne ho na vlastní pěst prověřovat, publikum je zároveň udržováno v napětí ohledně toho, jsou-li její podezření oprávněná, nebo jestli se v nich nemanifestují hrdinčiny psychické problémy. Vznikla tak originální kombinace rodinného a špionážního dramatu, plynoucí ve volném tempu, a přitom velice napjatá.

Nový motor v Pákistánu

Od okamžiku, kdy bylo Brodyho tajemství odhaleno, se ale Homeland k úrovni první série nevrátil, vyčerpával se zhusta marnými pokusy vrátit seriálu někdejší rezonanci. Z Brodyho a Carrie se stali jacísi prokletí milenci, jimž osud stavěl do cesty čím dál přespekulovanější překážky, dramatický tah často vystřídalo svévolné vršení nesmyslných peripetií. Na konci třetí řady pak došlo k tomu, co se mělo asi stát už dávno – Brody se sbalil a vyrazil do věčných lovišť. Po třech sezonách, které byly založené na peripetiích jednoho vztahu, jejichž důsledky občas měly dopady až globální, tedy Homeland potřeboval najít nový motor.

Změnil místo děje, větší část série se odehrává v Afghánistánu a především Pákistánu (na obrazovce ty země „hraje“ Jihoafrická republika). Carrie do ní vstupuje jako „dronová královna“, která dává bezpilotním letounům rozkazy k útoku. Při jednom z nich dojde k fatálnímu omylu, místo tálibánského vůdce Hakáního útok zabije desítky svatebčanů. Po lynčování tamního šéfa rezidentury CIA je převelena do pákistánského Islámábádu, kde přichází na to, že nezdařený útok možná byl součástí jakéhosi plánu. Pokouší se tomu přijít na kloub a zjistí při tom ledacos šokujícího.

Počínající vztah?

Autoři Homelandu ve čtvrté řadě potvrdili schopnost do seriálu organicky začleňovat měnící se geopolitické reálie, v tomto případě značně rozpornou podobu americko-pákistánského spojenectví. Podařilo se jim také udělat z nového dějiště výraznou postavu příběhu, scény z islámábádských ulic působí autenticky a velice živě. Nejsilnější jsou v novém Homelandu scény, v nichž se cosi děje a děje se to rychle (například velice napjatá sekvence výměny zajatců), seriál v nich trochu připomíná populárních 24 hodin, s nimiž má často společnou taky jednoduchou charakterizaci. Postavy jsou nezřídka jen nahrubo nahozené a jednoduché typy. Horší je to tehdy, když se Homeland soustředí na vnitřní svět hrdinky a její osobní dilemata, hned v prvním díle dojde na značně přepjatou ilustraci Carriiných mateřských dilemat, její vztah s nevinným pákistánským studentem, jenž se stal pěšákem ve zpravodajské hře, také není nejpřesvědčivější, o scéně, v níž síly zla hrdince vymění prášky, raději ani nemluvě.

Finále posledního Homelandu pak pro většinu publika muselo být značně překvapivé. Ne proto, že by se v něm něco zásadního odhalilo. Naopak se odhalovat přestalo. Z dramatické situace byla hrdinka přenesena domů, k okamžikům reflexe po smrti otce (seriál se v těch pasážích také loučil s jeho zesnuvším představitelem Jamesem Rebhornem), možná počínajícímu novému vztahu... Překvapivá a jistým způsobem odvážná volba. Moc často bych ji ale neopakoval. Čtvrtou řadu Homelandu asi není možné považovat za znak vzkříšení série, přinejmenším ale nevylučuje naději v ně a diváka, který seriál chtěl už vzdát, může motivovat k tomu, aby to s ním ještě zkusil. Ovšem s upraveným očekáváním – nic světoborného už z Homelandu asi nebude, ale i za solidní „napínák“ jeden může být docela vděčný.