Třeskl poslední výstřel, po čtyřech letech vysílání se uzavřel seriál Impérium: Mafie v Atlantic City (Boardwalk Empire). Pozoruhodné dílo, plné silných a někdy vynikajících jednotlivostí. Autorskému týmu kolem Terrence Wintera se ale nepodařilo naplnit možná nepřiměřená očekávání, jež byla s projektem spojována. Jejich zárodek dost možná byl už v samém konceptu díla.

O začátku tohoto století se někdy, a právem, mluví jako o zlatém věku televize. Z dřív až opovrhované televizní dramatiky se stala – mluvíme-li o špičce anglosaské produkce – prestižní záležitost. Pro autory už není odrazovým můstkem, od nějž je možné se dostat k něčemu lepšímu, ale metou, televizní prostředí jim totiž umožňuje vyprávět náročnější a ambicióznější příběhy, než snese současná mainstreamová kinematografie. Ty dosud neskončivší zlaté časy přišly z několika důvodů. Pokročily technologie, díky nimž se kvalita domácí projekce prudce zvýšila, televizní produkce – nebo ta její serióznější část – si už nemůže dovolit vypadat „papundeklově“. Změnil se obchodní model, na trhu se objevily placené kabelové stanice, pro něž není nejdůležitější zasáhnout co největší část publika, ale vytvořit dostatečně silnou vrstvu diváků, kteří budou ochotni platit za tak či onak unikátní obsah. A ukázalo se, že takových diváků není málo, zvlášť v situaci, kdy se hollywoodský film začal výrazněji orientovat na dospívající publikum a podívanou, v níž smyslové vzruchy často nahrazují podněty pro mysl a srdce. Lidé si vždycky vyprávěli příběhy – a asi vždycky budou. Místo, kde se dnes příběhům daří, je televize.

Seriál HBO Impérium: Mafie v Atlantic City měl být vyjádřením a naplněním ambicí té nové televize. A jeho vznik by v dřívějších dobách byl vskutku nemyslitelný. Pilotní díl stál 18 milionů dolarů, režíroval ho klasik amerického filmu Martin Scorsese (jeden z producentů série). Pro účely natáčení byla postavena obrovská dekorace historické promenády v Atlantic City. Do hlavní role obsazený výborný a uznávaný filmový herec Steve Buscemi. Publikum mohlo navnadit i to, že hlavním autorem byl Terrence Winter, který se významně podílel na přelomovém a v některých ohledech dosud nepřekonaném mafiánském seriálu Rodina Sopranových, v týmu režisérů byli i další absolventi „sopranovské školy“ – třeba Allen Coulter nebo Tim Van Patten. Ti všichni ve službách záměru, který musel určitý typ diváka navnadit – natočit stylovou gangsterskou ságu z časů americké prohibice, v níž by se potkávaly pravda a fikce, postavy skutečné i smyšlené, jejichž osudy by skládaly i něco jako příběh země v jedné éře, prokreslený způsobem nezvykle detailním, a přitom poutavým a stimulujícím. Po čtyřech letech seriál skončil bez velkých fanfár, zkrácenou poslední sezonou – jako kdyby ho producenti chtěli ušetřit potupného zastavení před tím, než došel do finále, zároveň se ho ale chtěli už zbavit. Žádný velký triumf.

Seriál, který se vymkl

Autoři Impéria přitom udělali spoustu věcí dobře a některé i skvěle, vysloveně špatného bylo v seriálu málo, pokud vůbec něco. Zároveň ale jako kdyby se vymkl, původní smělá ambice ho zotročila, vynutila si formu, v níž bylo těžké, a snad i nemožné udržet soustavný dramatický tah. Vyprávěl příliš mnoho příběhů, z nichž téměř každý mohl být strhující, naskládané vedle sebe a přes sebe ale jeden druhý neposilovaly, často spíš tříštily pozornost, dělaly z Impéria někdy jen sled různorodých a barvitých výjevů.

Inspirací pro seriál byla faktografická kniha Nelsona Johnsona, která popisovala korupci a organizovaný zločin v oblíbeném letovisku Atlantic City ve státě New Jersey v časech prohibice. Hlavní postava Nucky Thompson, místní politický šíbr, ze kterého se postupem doby stane stoprocentní gangster, byla založená na Nuckym Johnsonovi, skutečném králi Atlantic City té doby, z jehož osudů autoři čerpali, v mnohém je ale zásadně změnili. Důležitou úlohu v příběhu hrají další historické figury, gangsteři Al Capone (Stephen Grham), Lucky Luciano (Vincent Piazza), Meyer Lansky (Anatol Yusef), Arnold Rothstein (Michael Stuhlbarg) a další, ministr financí Andrew Mellon (James Cromwell), různé dobové celebrity a tak dále. S nimi se potkávají figury čistě fiktivní, třeba pistolník Jimmy Darmody (Michael Penn), až chorobně ctnostný federální agent Van Alden (Michael Shannon), který časem přejde na druhou stranu, či černošský kápo Chalky White (Michael Kenneth Williams).

Skoro všichni byli vykresleni zajímavě nebo přinejmenším zábavně, zasazeni do barvitých a pečlivě vybudovaných prostředí plných okouzlujících detailů. Hrálo se, zpívalo se, svůdná děvčata na pódiu tančila, kolty byly zhusta taseny a použity, ve ztišených chvilkách se zpytovalo svědomí, mezi nečekanými partnery vznikaly silné vztahy, politici pletichařili, oběti trpěly i legrace občas byla. Tak v čem mohl být problém?

Zčásti v tom velikém rozpětí přes hranice tříd, států unie a v poslední sezóoně i času. Úvod seriálu se sice ještě odehrával téměř výhradně v Atlantic City, děj ale postupně expandoval – do Washingtonu, New Yorku, Chicaga, na Kubu, do různých sfér kriminálního polosvěta na všech těch místech. Množství souběžně sledovaných dějových linií, ovšem jedna druhou často nepodporovaly, naopak spíš oslabovaly, jakkoliv se je autoři často snažili propojit když už ne přímou, věcnou souvislostí, tak alespoň obecnějším tématem (třeba rodina). V horších fázích tak Impérium připomínalo něco na způsob filmového týdeníku – zatímco v New Yorku X, v Chicagu Y a v Atlantic City se schyluje k Z –, a i tak některé důležité postavy ze seriálu nadlouho mizely. Ta mnohost také vyžadovala velice dlouhé expozice – v každé sérii se musely několik dílů rozestavovat figury, se kterými se až potom dala hrát nějaká partie. Jistou překážku mohlo představovat i to, že část postav a dějů byla založena na skutečnosti. Těžko vytvářet napětí v situaci, kdy je známo, jak to s některými jejími aktéry dál bude, je třeba jasné, že o přežití Luckyho Luciana divák vskutku nemusí mít velké obavy. Tvůrcům se ale několikrát podařilo dostat reálné a fiktivní figury do zajímavé interakce, udělat ze smyšlených hrdinů důležité aktéry na okraji historických událostí. Třeba když pro nešťastného exagenta Van Aldena vymysleli důležitou úlohu v pádu Ala Caponeho.

Gangster jako ztělesnění marné touhy

Některé postavy i jejich osudy přitom byly strhující a i publikum si k nim našlo silný vztah. Tragický ostrostřelec se železnou maskou přes průstřel v obličeji Richard Harrow (Jack Huston), hrozivý a zároveň budící soucit a nakonec i sympatii. Jeffreym Wrightem skvěle zahraný doktor Narcisse, který se samozřejmostí kombinoval emancipační rétoriku hnutí černých Američanů a gangsterské způsoby. Extravagantní a impulzivní italský zabiják Gyp Rosetti (Bobby Canavale). A taky mladý Jimmy Darmody (Michael Penn), chráněnec a spojenec hlavního hrdiny, který se ve druhé sezoně změnil v nebezpečného konkurenta – předurčený ke zkáze, poznamenaný válkou a na konci jeho příběhu odhaleným incestem s matkou Gillian (Gretchen Molová). Svědčí o schopnostech autorů, že z tohoto motivu, který mohl dopadnout neústrojně, přepjatě, trapně, udělali jednu z vůbec nejsilnějších pasáží série – chmurně osudovou, tragickou.

Méně superlativů už se dá vztáhnout k hlavní postavě. Problém nebyl v tom, že by byla špatně napsaná nebo že by ji Steve Buscemi špatně hrál. Ani náhodou. Figura Nuckyho se ale do středu toho komplikovaného a přelidněného světa typově nehodila. Elegantní, suše působící pán, většinou schovaný za těžko proniknutelnou poker face, figura, již bylo snadné zastínit a v průběhu Impéria k tomu mnohokrát došlo. V úvodu seriálu autoři nechávali Nuckyho prožívat nějaký silný rozpor, iluzi, že je možné být gangsterem jenom tak trochu, nenechat se do toho světa zatáhnout úplně. Nemohli ho ale v ní nechat žít dlouho, dál už byla série kronikou jeho často na dálku vedených střetů se střídajícími se protivníky, které Nucky porážel... a pak už ne. Navíc – postupně mizely figury, s nimiž měl Nucky nějaký zajímavý vztah (úmrtnost byla v Impériu věru vysoká), nakonec zůstal hrdina v tom svém světě prakticky sám. Jistě to nějak podpořilo sdělení série, oblouk postavy směřující právě k vyprázdněnosti a osamění, ale na dramatičnosti to Impériu moc nepřidalo.

Nuckyho odchod ale autoři ukázali v mezích možností působivě. Jistě pro ně bylo překážkou to, že mezi čtvrtou a pátou sezonou děj seriálu skočil o několik let a že poslední sezona byla zkrácená. Mnohé figury jako kdyby se na obrazovku jenom dostavily za účelem rychlého sprovození ze světa a uzavření příslušné dějové linie. Jejich odchod tak mohl rezonovat jenom v omezené míře, byť třeba byl předveden působivě (Chalky White). Některé stihly umřít v té pauze mezi sezonami (Arnold Rothstein). Nuckyho odchod ale proběhl jaksi důstojně. Velmi klasickým způsobem, jenž sotva překvapil, překvapit ale ani neměl. Hrdina Impéria si prošel cestu ke konci své vlastní pofiderní říše, zažil její pád, vyprázdněnost, která přišla po něm, chvíle sebezpytu, pro něž se uvolnilo místo v náhle vyprázdněném životě, záchvěv naděje, který byl zadušen v momentě, kdy hrdinu dostihne dávná – a pro momentální situaci nevýznamná – vina. Zároveň ale vina jistým způsobem největší. Autoři ten závěrečný moment připravovali v retrospektivách do Nuckyho dětství a mládí, dob, kdy si snad ještě mohl vybrat, nakonec se ale sám vyslal na cestu k záhubě.

Přitažlivost postavy gangstera je i v tomhle. Nejenom v temné romantice, stylu 20. a 30. let, hláškách vybízejících k citování. Působivý filmový gangster je člověk, který žije ve světě loajalit na život a na smrt (spíš na smrt), jež jsou jedna po druhé zrazovány, zákonům normální společnosti se vymykajícího kodexu, který ho zavazuje, a neustále je porušován. Je také ztělesněním touhy a její marnosti. Zuřivé snahy dosáhnout vysněného naplnění, jež se s dosažením každého cíle, porážkou každého protivníka, stává vzdálenější. Tohle všechno v Impériu vlastně bylo. Často ale ztracené v mašinerii komplikovaného děje a mnohohlase davu postav, který občas měnil jejich výpovědi v nediferencované hučení.