Euforické smutky Ezry Furmana
Americký písničkář Ezra Furman je figura v mnohém dost rozporná, to je na něm taky nejzajímavější. Hudba, kterou hraje se svou kapelou The Boyfriends, staví svoje vzory hrdě na odiv, přitom není odvozená.
Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Americký písničkář Ezra Furman je figura v mnohém dost rozporná, to je na něm taky nejzajímavější. Hudba, kterou hraje se svou kapelou The Boyfriends, staví svoje vzory hrdě na odiv, přitom není odvozená.
S až nepřiměřeně velkým očekáváním zasedly davy k televizím, začala druhá řada seriálu Temný případ.
Na karlovarský festival jsem začal jezdit relativně pozdě, shodu okolností jsem se časem snažil prezentovat jako postoj – Karlovy Vary? Tam nejezdím! Člověk udělá hodně, aby se odlišil…
Vlastně to může působit docela zvláštně, když se taková lokální lapálie rozletí světem, v němž se toho momentálně odehrává docela hodně.
Pátá řada mimořádně populárního seriálu Hra o trůny skončila, přišel čas sčítat ztráty. Byly početné, ve smyslu doslovném i přeneseném. Čtenářům neznalým světa seriálu se dopředu omlouvám. Přiblížit ho začátečníkovi na ploše, která by výrazně nepřesahovala rozsah jednoho ročníku Týdeníku Echo, je prakticky nemožné.
Grafický styl padesátého ročníku filmového festivalu v Karlových Varech působí oproti předcházejícím letům až protikladně, Aleš Najbrt se od ironického minimalismu „přešaltoval“ k záměrně přeplácanému stylu mysliveckého bálu. Jinak se ale začátkem července dá v nejznámějších českých lázních čekat to co vždycky – naštěstí.
Rumunský film je v posledních letech na mezinárodním poli hodně a právem ceněný, zároveň se ale jaksi ví, co od něj čekat – styl tzv. rumunské nové vlny, s pomalu a syrově zachycenými příběhy ze současnosti nebo nedávné minulosti, komorní dramata, v nichž naléhavě a ve vší vážnosti zaznívají morální otázky, které doléhají na komplexně vykreslené hrdiny.
Snímek Bretta Morgena Kurt Cobain: Montage of Heck, který v Česku tento měsíc vyšel na DVD, je asi ta definitivní filmová biografie frontmana skupiny Nirvana, posledního velkého rockového mrtvého, zaznamenává jeho život detailně od narození po dobrovolně vybraný konec.
Kinematografie jednadvacátého století trpí nadprodukcí superhrdinů.
Koncertní alba v rámci diskografie kapely často představují trochu podřadnou položku. Suvenýr pro ty, kdo měli možnost vidět vystoupení kapely na dané šňůře. Starší posluchačské generace mohou mít ke koncertním deskám vřelejší vztah, zvlášť ti zdejší, pro něž jejich poslech mohl představovat jediný způsob, jak si navodit pocit účasti na koncertě zbožňované kapely.
Různé formulace tohoto sdělení minulý víkend zahltily sociální sítě po zveřejnění zprávy, že skonal francouzský herec Pierre Brice, známý z filmů o náčelníkovi Apačů Mescalero Vinnetouovi.
Petra Nečase by se kdekdo na ledacos rád zeptal, asi by to pro něj většinou nebyly moc příjemné otázky.
Veřejný obraz Davida Ratha se dnes ustálil na podobě extravagantního korupčníka, šíbra, který i obhajobu ve vlastní trestní kauze pojal jako velmi účelný tyjátr, show, jež nemá moc co dělat s výkonem spravedlnosti, o to víc se sebeprezentací a vypočítavým, mazaným ohýbáním práva.
O předčasně zesnuvších se konejšivě říkává, že zůstali „věčně mladí“. Jako kdyby to byla nějaká veliká výhra, být už natrvalo uvízlý v časné fázi života.
Obvyklá výtka směřovaná vůči současné hollywoodské kinematografii zní: nedokáže přicházet s originálními idejemi a originálně je zpracovat, místo toho recykluje starší předlohy, nastavuje je ve zbytečných pokračováních.
Pro Evropana může existovat jaksi dvojí Amerika, konkrétní země za oceánem a taky sen, velice barevný a velice živý, složený z filmových záběrů, tónů, slov v knihách a obrazů, jež evokovala v mysli. V něčem se ty dvě země překrývají.
Western Sedm statečných v téhle zemi formoval několik generací, tu moji tedy určitě. V zemi původu se přitom mezi ty úplně nejlepší kovbojky nepočítá – z hlediska filmového umění třeba i právem.
Jednu dobu to vypadalo, že se stal jakýmsi distančním členem naší domácnosti, asi v tom ohledu nebyla jediná. Součást inventáře, pravidelně se opakující doba v rytmu života – Hitler.
Je to už čtyřicet let, co se na československých obrazovkách poprvé rozsvítila ta jistým způsobem ikonická znělka. Po silnici vinoucí se malebnou českou krajinou kráčí uniformovaná postava s kufrem.
Předčasný skon Stanislava Grosse nečekaným způsobem dotvořil obraz druhdy populárního politika. Zdaleka nejmladší z předsedů české vlády se stal tím prvním, kdo z našeho světa odešel.
Horor je ve světě filmu často cesta, jak z mála udělat hodně, a to ve smyslu komerčním, ale i jinak. Dá se natočit za pár šupů, přitom je divácky docela žádaný. Pro na koleně tvořícího autora může být horor cestou, jak se dostat do povědomí širšího publika, protože tenhle žánr jaksi hodně snese.
Naživo jsem Miroslava Kalouska poprvé viděl někdy po přelomu tisíciletí. Bylo to ve sněmovně, kam jsem tehdy začínal docházet jako politický zpravodaj dnes už zaniknuvšího českého vysílání BBC.
Americký písničkář Sufjan Stevens může působit jako prototyp reprezentanta alternativní, chcete-li hipsterské hudební scény tohoto času, její podobu taky velmi výrazným způsobem ovlivnil. Jako jeden z nemnoha ale svou hudbou rámec doby přesahuje, je sice spolutvůrcem stylu, ale jeho písně jsou o dost víc než styl. Potvrzuje to i jeho nové album Carrie & Lowell, jeho zatím nejlepší, troufám si tvrdit.
Filmů podle skutečných událostí poslední dobou vzniká hodně – prestižních historických produkcí, syrových dokudramat i snímků, které narychlo chtějí „vytěžit“ příběh, jenž nějakým způsobem zaujal obecnou imaginaci, případně používají výraz „true story“ spíš jako alibi pro scenáristickou svévoli ve smyslu „může to sice působit jako naprostá konina, ale skutečně se to stalo. Přísaháme.“
Panuje v Česku rusofobie? Umocnilo ji agresivní chování Ruska během posledního roku? Nezatmívá nám náš postoj možnost poznat, čeho se na Rusku vlastně máme bát? A jsou Rusové opravdu předurčeni k vládě pevné ruky?
Ve víkendovém vydání dal například prezident Miloš Zeman najevo, že nepřijme na Hradě Antonii Chrásteckou a Hanu Humpálovou, které byly po dvou letech po únosu v Pákistánu propuštěny.
Televizní seriál teď zažívá zlatý věk. A jedním z vrcholných děl téhle vrcholné éry byla série Breaking Bad (v Česku vysílaná pod vskutku nelákavým názvem Perníkový táta), jež v šesti sezonách popisovala proměnu středoškolského učitele Waltera Whitea ve zlověstného krále byznysu s pervitinem.
O Varšavském povstání v létě 1944 by jednou měl vzniknout krásný velkofilm – monumentální, romantický, tragický, strhující, s plnou parádou, plus ještě něco navíc. Jenomže hned tak nevznikne. Kolonka „velkofilm o Varšavském povstání“ už je totiž zaškrtnutá, místo na trhu obsazené, zalehnuté, do hlubin Země zadupané snímkem Město 44 režiséra Jana Komasy. Jak smutné.
Jednou za čas se v téhle zemi začne mluvit o České televizi. Zdá se, že ta doba zase nastává – prezident Zeman se nechal slyšet, že platit za tak nekvalitní veřejnoprávní vysílání by nemělo být povinné.
Nekončící revival popkultury osmdesátých let už svou délkou daleko přesáhl čas jedné dekády, mladší generace se do něj narodila a možná v něm všichni umřeme. Pokud tedy naplno nezačne revival devadesátých let, v kterémžto případě se máme vskutku nač těšit.