Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Dramatické události na Blízkém východě a jejich dopady na západní země jsou předmětem vzrušených debat ve všech vrstvách společnosti. Jak jsou zachyceny v produkci „továrny na sny“ a na jaká úskalí při tom mohou tvůrci narazit?
Není na světě dost růžové barvy, aby stačila na vykreslení budoucnosti fotbalové Slavie poté, co podíl v klubu koupila čínská firma CEFC, která má blízko k tamní vojenské rozvědce.
Známý italský režisér Paolo Sorrentino ve filmu Mládí v mnohém navazuje na populární Velkou nádheru (2013), jak už to tak u „dvojek“ bývá, tlačí trochu moc na pilu. Na letošním karlovarském festivalu Mládí zvítězilo v hlasování publika, hodně se o tom filmu v kuloárech mluvilo, v postojích k němu si šlo všimnout i jistého generačního předělu.
Ve filmu, v televizi, kde zrovna začíná další řada Živých mrtvých, v obrázkových knihách (zombie volá po tom, aby byl vyobrazen), ve městech čas od času probíhají šprýmovné zombie pochody.
Někdy hluboko v „devadesátkách“ jsem o něm slyšel historku z první ruky. Vyprávěla mi ji Mary, což je osoba důvěryhodná, lež je jí cizí a o hudbu se zas až tak moc nezajímá.
Rumunská kinematografie, šťastná to kinematografie. Mimo jiné taky proto, že se jí podařilo úspěšně přežít období, kdy byla v módě. Pozornost festivalového publika těká od objevu k objevu, vždycky „frčí“ nějaký národní film, to frčení ale může vydržet o moc déle, než dovolí potřeba přísunu nových vzruchů a objevů.
Lidi v sále zůstali sedět, dokud z plátna nezmizelo poslední písmeno v titulcích, potom se ozval potlesk.
K anonymním hrdinům, osobnostem, symbolům, nebo jak to říct, naší doby se začátkem týdne připojila ohleduplně nejmenovaná dívka z Domažlic.
Americká televizní minisérie Najděte mi hrdinu by mohla sloužit jako příklad toho, jak se dá vytvořit místy až strhující politické drama, které přitom nepotřebuje k popisovaným událostem přidávat nějakou kriminální nebo melodramatickou dimenzi, okořenit politiku senzací.
Ve všech fiktivních světech, co jich jenom je, asi neexistuje postava, se kterou bych prožil víc času; ponechám na čtenářích, zda o mně ta skutečnost vydává nějaké svědectví.
Drama člověku asociuje hluk, burácející smyčce, jež stoupají do ještě většího crescenda, bubny víří jako stádo prchajících mustangů a všechno to graduje k závěrečnému orgasmickému výbuchu. Americké trio Low už přes dvacet let dokazuje, že hudba nepotřebuje být hlasitá, aby byla strhující, výmluvná, nabitá emocemi od deprese po extázi.
Část prázdnin jsme strávili v pronajaté chalupě, jejíž majitelé věnovali značnou péči výzdobě interiéru a dosáhli na tom poli výsledků vídaných jen zřídka, pokud vůbec.
Hackerský útok na internetovou seznamku pro zadané Ashley Madison je základem mnoha peprných článků ve světových médiích. Dá se v něm ale vidět projev nebezpečného trendu, který ohrožuje nejenom soukromí jednotlivce, ale i mentální zdraví společnosti.
Dvacet let v ruském trestním táboře by měl strávit ukrajinský filmař Oleh Sencov. Podle rozsudku vojenského soudu v Rostově na Donu měl na anektovaném Krymu chystat teroristické útoky.
Přírodovědce Martina Konvičku (46) v současné době někteří lidé – zhusta z prostředí mladé a humanitně orientované inteligence – s velkou radostí nenávidí. Je k tomu účelu také velmi „vhodný“.
Na mém oblíbeném okénku z Rychlých šípů je vyobrazený hoch přezdívaný Tlouštík poté, co byl rodiči potrestán za pozdní příchod. Klečí v koutu místnosti, ve tváři má ale extatický výraz, u úst bublinu, v níž sděluje světu: „Mučte si mě chlebovou polívkou, ale stejně jsem ten nejšťastnější chlapec na světě. Viděl jsem Rychlé šípy.“
Na Ctirada Mašína mělo mnoho lidí v téhle zemi velmi silný názor a svědčí o tom i další kolo diskusí, které se roztočilo při nedávném čtvrtém výročí jeho úmrtí (zemřel 13. srpna 2011).
Ten klip si na YouTube pustilo skoro pět milionů lidí. Píše se rok 2010, ruský premiér a v té době bývalý prezident a taky budoucí prezident Putin pořádá slavnostní charitativní večer.
Ze sociálnědemokratického místopředsedy Senátu Zdeňka Škromacha se v posledních letech stala hvězda sociálních sítí.
Nechtěl bych, aby umíraly holky, zpíval kdysi Filip Topol. Jen aby, jen aby, jen aby se mnou v baru seděly… Většina mužů to takhle vidí. Dokumentární film Amy britského režiséra Asifa Kapadii je o holce, která si po barech něco odseděla, z větší části ale popisuje její umírání, snaží se identifikovat příčiny, jež k němu její cestu nasměrovaly.
Pozvání do diskusního Salonu Týdeníku Echo přijali publicista Jan Urban, nakladatel a spisovatel Jiří Padevět, který čerstvě vydal knihu Krvavé finále o posledních válečných dnech v českých zemích, Jiří Šitler, velvyslanec a zmocněnec pro záležitosti holocaustu a antisemitismu, a archivář Vojtěch Šustek, autor edice dokumentů Atentát na Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu.
„Severokorejská mládež na Kim Ir-senově náměstí spontánně tančí Kim Ir-senův tanec, aby oslavila narozeniny milovaného vůdce Kim Ir-sena.“
Ve dnech, kdy to venku praží až trochu moc, se to téma prostě naskýtá. Agenti sluníčka. Sluníčkáři. Kdo to vlastně je a čím se ti lidé vyznačují.
Cynická legrace v prazvláštní kombinaci s melodramatem, mile toporné mystérium a další úkazy letní seriálové sezony. Na nová pokračování osvědčených kusů taky dojde – včetně druhé sezony Temného případu, jež se co do schopnosti přivodit frustraci může směle měřit s úpalem.
Na festival jsem letos dorazil až v půlce. V den příjezdu si člověk nemůže zas až tak moc vybírat, takže novinářská projekce maďarského postapokalyptického (alespoň dle anonce) filmu Zero o včelách a naštvaném včelaři nebo tak něco. Přesně něco pro mě, kde líp chytit ten správný festivalový bzukot. Včely! Sem s nimi!
V závěru karlovarského festivalu se městem potuloval americký herec Harvey Keitel, nijak jsem se nesnažil dostat se mu do cesty, poslechnout si jeho reakce na prefabrikované otázky na tiskové konferenci a podobně.
Z množství filmů, které byly uvedeny na letošním karlovarském festivalu, zaujaly například dva pokusy pojmout s respektem, a přitom nově klasické americké žánry.
Dnes o postavě bezejmenné, jistým způsobem mytické. Kdekdo o ní mluví, nikdo ji ale ještě neviděl, nevyfotil, ani stopy ve sněhu po sobě – na rozdíl od yettiho – ještě nezanechala.
Vzniká obraz člověka, který je politicky angažovaný a v mnohém souzní se soudobou progresivní levicí. Oprávněně? V diskusním salonu Týdeníku Echo rozmlouvali filozof a bývalý politik ODA Daniel Kroupa, literární vědec, překladatel a člen Strany zelených Daniel Soukup a bankéř a zároveň vystudovaný teolog Jan Lamser, někdejší dlouholetý člen představenstva ČSOB.
Americký písničkář Ezra Furman je figura v mnohém dost rozporná, to je na něm taky nejzajímavější. Hudba, kterou hraje se svou kapelou The Boyfriends, staví svoje vzory hrdě na odiv, přitom není odvozená.
